5. ledna, 1920, USA

„Michael Lefebvre!" Ztemnělou místnost proťal hluboký, příjemný baryton s jen lehce znatelným přízvukem. Odrazil se od honosných stěn a rozlehl se prostorem jako hlas uvaděče, jež nyní uvítal nějakou dlouho očekávanou celebritu.

Zalétl pohledem k jeho majiteli. K majiteli, kterým nebyl nikdo jiný než Domenico Peruzzi, jenž seděl usazen v polstrovaném křesle za mohutným mahagonovým stolem. Který rozhodně nepůsobil levně, stejně jako Italův oblek, jehož knoflíčky se napínaly přes lehce vypouklé břicho a vší silou drželi sako zapnuté a perfektně upravené na jeho místě. 

Pomalým, rozvážným pohybem se setkali očima. Vypadali jako dva predátoři, kteří se ocitli v jedné místnosti násilím a nemohou se ani cítit bez toho, aniž by jeden toho druhého neroztrhal na kusy. 

V Italových bystrých očích blýskalo nebezpečí a krutost, kterou Michael stihl za tu poměrně krátkou dobu jejich obchodního partnerství odhalit. mohutný plavovlásek se ale nebál. Ačkoli byl Domenico velká ryba, která mu mohla způsobit nemalé potíže, on měl za zády mnohem větší zvířata. Zvířata, která uměla napáchat mnohem větší paseku.

„Domenico." Kývnul lehce hlavou k muži, oči stále zaklesnuté do těch svého 'partnera v zločinu'. „Vidím, že žiješ blahodárným životem stejně, jako vždy," s úsečným úšklebkem utrousil dráždivou poznámku směrem k Italovu objemnému pupku a posměšně se na muže před ním usmál, „Což mě neskonale těší."

V Domenicových očích blýsklo. Měl rád hry a ty, kteří je ovládali. A ačkoli si to přiznával jen nerad, Michael v nich byl naprostým přeborníkem.

„Tvůj suchý, britsko-francouzský humor zůstává dost očividně taktéž naprosto stejným," zapředl Ital medově, nakláněje se dopředu, „To už ale není taková výhra." Bez váhání mu oplatil stejnou mincí a znovu se pohodlně opřel, teatrálně gestikuluje k postavě, tiše postávající vedle něho, kterou Michael doposud nebral nijak zvlášť na vědomí.

„Rád bych ti představil někoho, kdo ho ocení ještě méně než já, takže bych si být tebou dával pozor na pusu. Angel se totiž, na rozdíl ode mě, neštítí fyzické námahy a proto by mu nedělalo nejmenší problém ti jednu vrazit," prohodil nonšalantně, hlavu natočenou směrem k oné postavě. Až teď se jí Michael rozhodl věnovat pozornost. Zajímalo ho, jak vypadá někdo, od koho by mu, podle Domenica, hrozil pravý hák. 

Pohlédl tedy daným směrem. A setkal se svýma karamelovýma očima s ledově modrými studánkami, které neprozrazovali absolutně nic. Jen prázdno. Zkoumavě pohledem prozkoumal hnědé vlasy, které nebyly nějak zvlášť upravené, a pak dobře stavěnou, i když nižší, postavu oděnou v obyčejný oblek, jehož rukávy byly staženy co nejvíce k dlaním. Pak znovu zhodnotil jeho tvář. Byla mladá, ale znatelně z ní šlo vyčíst tíhu břímě, které s sebou jeho majitel táhne již dlouho.

Posměšně se na Peruzziho ušklíbl a ohrnul horní ret: „Tohle pískle? Nechtěj mě rozesmát, Domenico." Ital se zachmuřil, na tváři lehce vyčítavý pohled.

„Nikdy nesuď knihu podle jejího obalu," poznamenal vážně a věnoval mladíkovy vedle něj postranní pohled. Ten, jako v reakci na svého šéfa, se otočil jeho směrem a lehce povytáhl obočí v němém dotazu.

„Buď té lásky, Angeli, a přines nám něco k pití. Pan Lefebvre musí být po plavbě určitě žízniv." Až teď ho mladíkovy oči provrtaly skrz na skrz. A on musel překvapeně uznat, že tak nebojácný a upřený pohled mu ještě nikdo nikdy nevěnoval. Ani Domenico ne.

Jemným pohybem hlavy si odstranil oříškově hnědé prameny vlasů z očí a vyrovnaným, na jeho věk možná až moc hrubým, hlasem odpověděl: „Samozřejmě," a udělal krok vpřed, chystaje se splnit svůj úkol. A Michaela najednou přepadla neskutečná chuť toho kluka provokovat. Vyvolat v něm nějakou reakci, nějakou emoci. Z nějakého nepochopitelného důvodu na tom mladém obličeji chtěl vidět i jiný výraz, než ten, který připomínal kamennou sochu.

Nechal ho tedy udělat několik kroků k zadní části místnosti, kde stál malý bar, a až poté odmítavě založil ruce na prsou a tak, aby to slyšel, za ním houknul: „Nebude třeba, Angeli. Nepřišel jsem kvůli pohoštění."

Zaznamenal, jak mladíkova záda ztuhla ihned po vyřčení oné přezdívky, když se prudce zastavil uprostřed dalšího kroku. Koutkem oka zahlédl, jak pravou dlaň zaťal v pěst.

„Cokoli si přejete, pane Lefebvre," ozval se tvrdý hlas. Šlo jasně slyšet, že mladík hovořil skrze pevně zatnuté čelisti. Michaelovo srdce se, při Angelově reakci, podivně zatřepotalo. A ani v nejmenším nešlo o nepříjemný pocit.

Když se odvracel od stále otočeného mladíka, všiml si zlostného pohledu Itala, který ho probodával skrz na skrz a pomalu ale jistě pálil na popel.

~~~

V Nathanovi vřela zlost. Nevěděl, co byl ten chlápek zač, ale všechno ho na něm neskutečně rozčilovalo. Jeho výraz, otevřeně provokativní postoj, intonace hlasu a skutečnost, že ho oslovil přezdívkou, kterou slýchával od svého poručníka. Zmínka o 'plavbě' ho dopálila ještě víc, protože někoho, jako byl tenhle Michael, si jako mořeplavce představit nedokázal. 

Tak arogantní, tak neskutečně sebestředný a posměšný. Ani Domenico takový nebyl. A to bylo co říct. Všechno, co tenhle muž dělal, jak se choval a jak vystupoval - to všechno mu příšerným způsobem lezlo na nervy. A to ho znal teprve pár minut. Neuměl si ani představit, že by s tímhle člověkem měl trávit hodiny, natož dny.

Po Michaelově posledních slovech vzduch z místnosti zhoustnul. A nešlo jen o něho. Cítil totiž, že i z il capa nyní vyzařuje podivně dusná atmosféra, která nikdy nevěštila nic dobrého. Rychlým pohledem zhodnotil jeho nynější vzezření. Chvíli se tvářil téměř krvelačně, jako by chtěl Lefebvreho vynést z místnosti v zubech. Pak mu ale ve vychytralých očích cosi problesklo. Tvář se mu opět vyhladila. Tenhle pohled Nathan znal.

Bylo na čase uzavřít dohodu.

~~~

Tak co říkáte na Michaela? Ještě pořád vám přijde kladnou postavou, nebo v něm bude něco více? Co Domenico a jeho podivné chování? A kdy myslíte, že se Nathan pokusí pana Lefebvreho otrávit? :D

Snad se dnešní kapitola líbila. Všem vám přeji pohodové prožitý svátků a budu se na vás, společně s kluky, těšit zase příště!

-N.

(Mimochodem, taky vám Wattislav dělá hrozný bordel v odstavcích, nebo se za něco mstí jen mně? :D)