5. ledna, 1920, USA

„Angeli!" Už jen z toho medově jedovatého hlasu měl Nathan osypky. Ani nepotřeboval vidět Domenicův obličej aby věděl, jak se asi právě teď il capo tváří. Vsadil by se, že na jeho tváři pohrává samolibý úsměv. A nejenom kvůli tomu, že se Nathan opět připlazil jako ten největší červ.

Všude okolo byl totiž nespočet lidí. Lidí a alkoholu. Což značilo jediné - kšeft šlapal tak, jak měl.

Cinkání ledu v broušených sklenicích, víno ve sklenkách s ladnou nožkou. Dámy v saténových šatech a usedlých kloboučcích. Pánové v oblecích a buřinkách, v koutku úst doutníky. Nekončící brebentění, smích, uši trhající soprány dam, hluboké basbarytony pánů. Dusno, štiplavý kouř, přemíra lidských těl. Už jen z těchto věcí se Nathanovi kroutil žaludek.

Za svůj poměrně krátký život viděl nemálo zajímavých věcí. Věcí, které by skolili dospělého chlapa, natož nevyspělé děcko, a jež nadevše nesnášel. Ale lidi, lidi nesnášel ze všeho nejvíc. A obzvláště z velkých davů na něj šla úzkost. Stačilo mu moře. Šumění vln. Křik racků. Vše bylo na plachetnici mnohem mírumilovnější a osvěžující než společnost člověka. A Nathan to, přesně proto, dost okatě preferoval.

Povolil si kravatu, která ho nepříjemně škrtila, a s převelikou nechutí se pustil skrz hlouček štěbetajících dam, směrem k Domenicovi a jeho kumpánům, kteří seděli u jednoho stolu v tmavém rohu místnosti, rozvalení jako dobytek, hbitě počítajíc zelenavé bankovky, mnouc je v nenechavých prstech jako straky. Když nad tím přemýšlel, napadlo ho rovnou několik dalších přirovnání, kterými by ty muže mohl označit. A ani jedno z nich nebylo lichotivé.

Obešel ženy, znovu si zatahal za kravatu a pokračoval dál. Nespěchal. Neměl proč. Jen ať si pánové počkají.

Když se dostal na určené místo zvedlo se k němu pět párů očí, z nichž jedny se do něj zavrtaly s takovou vervou a odhodlaností, jakoby se ho chystaly stáhnout z kůže a zaživa z něj vykuchat všechny vnitřnosti. Což by Domenico bez skrupulí udělal, pakliže by se Nathan dnes rozhodl nedostavit.

„Aaa, Calamaro!" zachechtal se skřípavý hlas. Mohutná postava, doposud sedící ve stínu, se na svou výšku dost hbitě zvedla a obrovská tlapa poplácala Nathana po zádech.

„Signore," zamumlal v odpověď Nathan nezaujatě a znuděně sledoval, jak se rozložitý Ital, jedna z nejvíce kontroverzních osobností světa nelegálního obchodování s alkoholem, otáčí zpět ke stolu a roztahuje robustní paže, jako nějaký dobrodinec zvoucí sirotka do své náruče, k osazenstvu.

„Domenico! Nezmínil ses, jak moc Calamaro vyrostl!" chechtal se dál rádoby káravě kývajíc hlavou směrem k baculatému muži se sklenkou whisky v ruce.

„Vždyť se z něj za těch pár měsíců stihnul stát chlap!" hýkal dál. Očividně toho měl již hodně upito, což mimo jiné naznačovala napůl rozepnutá košile a fedora, směšně sesunutá na kraji hlavy. Nathan zatnul čelisti. Ten chlap a ta směšná přezdívka mu lezly na nervy. Nehorázným způsobem.

„To víte, Paolo, časy se mění. A Nathan se musel přizpůsobit tempu." Intonace Domenicova hlasu se změnila. Neutuchající přeslazený tón byl pryč a nahradil ho mrazivý, skoro děsivý hluboký nádech, znějíc jako burácení bouře. Vyzařovala z něj tichá, přesto smrtelná hrozba.

Nathan zatnul čelist, pevně hledíc do Domenicových ledových očí. Musel se přizpůsobit tempu. Ta věta mu hluboko v hlavě rezonovala jako ozvěna a způsobovala mu nepříjemné tepání ve spáncích. Rozšklebená jizva na předloktí ukryta pod rukávem saka mu znovu připomněla, že Domenico je horší, než kterákoli zrůda. 

Paolo tupě přikývnul a svezl se zpět na židli, berouc do dlaně sklenku s alkoholem. Přimhouřil oči, přejel pohledem přes led, který v tekutině zlatavé barvy již téměř roztál a pak, jakoby pro sebe, zamumlal: „To ale ještě neznamená, že to tempo přežije a vytrvá až do konce."

Nathanovi přejel mráz po zádech. Chopil se ho divný pocit. Tahle společnost se mu ani za mák nezamlouvala. O to víc nyní, kdy se zdálo, jako když oba muži spojili síly a chystají se splést tlustou pavučinu plnou lží a intrik, jen aby ho mohli co nejdříve polapit do jejích osidel a usmrtit. 

„Nuže, přejděme k práci. Zakázky se samy nevyřeší," prolomil náhlé, tíživé ticho Domenicův hlas, který se opět vrátil ke své normální podobě. Obtloustlý muž vstal a s ostrým pohledem věnovaným Nathanovi se rozešel dál od davu a halasu, směrem k zadní části klubu. 

Nathan ho dlouhými kroky následoval. Ital rozhodně neměl dobrou náladu, ačkoli byl klub narván k prasknutí a alkohol tekl proudem, a Nate ho nehodlal dráždit. Stejně by to bylo bezpředmětné. Domenico uměl moc dobře rozeznávat slabiny ostatních lidí a obracet je ve svůj vlastní prospěch, takže pokoušet se mu takzvaně srazit hřebínek by mohla být dost nebezpečná a troufalá hra. Ze které ten, kdo ji započal, nemohl vyváznout bez úhony.

Překonali mramorové, točité schodiště a stanuli v ponuré, tichem a nepříjemným chladem propletené, chodbě. Domenico se okolo sebe pátravě rozhlédl a pak vyňal z vnitřní kapsy své prošívané vesty malý, obyčejný klíček. Vsunul ho do zámku a pomalu jím, jakoby si vychutnával to napětí neviditelných diváků, otočil. Mechanismus cvakl a mohutné, kované dveře táhle zaskřípěly. 

A pak se prudkým pohybem Italovi dlaně rozletěly, stoicky odkrývajíc doposud střežený prostor. Temnota, natahujíc své chtivé a proradné pařáty, se okolo dvou mužů obmotala téměř okamžitě. A Nathan by se vsadil, že v šerem oplývající místnosti na malý okamžik zahlédl smrtonosný záblesk bělostných, krvežíznivých špičáků, v nemalém, podlém chřtánu. 

Domenico vkročil dovnitř a cvakl zapalovačem. Třepetavý plamínek, tančící agonický valčík ruku v ruce s náhlým průvanem, ozářil pustý prostor posedlý nahromaděným prachem a vlhkostí. Stíny, jenž se od zdroje světla pokřiveně táhly do všech směrů, se před zraky dvou mužů změnily v obrovská monstra s pokřivenými hřbety a úlisnými škleby ve vychrtlých tvářích. Ponurá melodie meluzíny se odkudsi kvílivě ozvala, zanechávajíc v Nathanovi nepříjemný pocit. 

Tohle místo bylo zvláštní. Až moc prastaré. Jakoby na něj lidé dávno zapomněli a nyní, kdy svou přítomností opovážlivě vyrušily temnotu z dlouhého odpočinku, se nemohlo dočkat, až je kousek po kousku pohltí. 

Pak se ozvalo vrzání podlahy prožrané všemožnými škůdci, plamínek sebou vyděšeně cukl a prostor ozářilo umělé, nažloutlé světlo vycházejíc z malého lustru. A veškeré příšery se náhle proměnily v poházený nábytek, zlomený věšák a nespočet rozpadajících se beden. Jen ta jedna příšera - ta skutečná - mezi nimi zůstala. 

Domenico věnoval Nathanovi neupřímný škleb a vkročil dále do místnosti, mumlajíc si pod vousy něco v italštině. Převrátil jednu bednu, chvilku v ní štrachal a pak ji s nezájmem odhodil. Přešel k další a stejný proces opakoval. 

Nathan se s pozvednutým obočím opřel o zárubeň dveří, ruce překřižuje na prsou. Neměl nejmenší ponětí, co by Domenico mohl schovávat právě zde, ale buď se jednalo o něco nedůležitého, nebo to byl chytrý tah zkušeného obchodníka, jenž byl již dlouho v hledáčku policie a tajných složek. 

Tipoval by to druhé. 

„Finalmente!" ozvalo se vítězně. Nathan vytrhl sám sebe z myšlenek přesně ve chvíli, kdy Domenico odhazoval další z beden a narovnával se, v ruce svíraje jakýsi hranatý předmět, zabalen v neopracované kůži. Ledové oči vyhledaly ty Nathanovi. Zlomyslně se v nich zablyštělo. 

Domenico pokynul rukou a s upřeným pohledem sledoval Nathana, který se k němu pomalu rozešel. Stanul před ním a sklopil pohled na buclaté prsty, které nyní jemně, téměř láskyplně uchopily šňůrku a táhlým pohybem ji rozvázali. Kůže za sotva slyšitelného žuchnutí dopadla k zemi. 

A Nathanovi se před očima zjevilo to, o čem si myslel, že je nadobro ztraceno.