Malá dívka stála před hrobem svého otce.
Máma ji držela za ruku a po tvářích se jí koulely slzy.
Ostatní dlouhý čas klekali před velkou tyrkysovou schránou zdobenou bílými ornamenty a pronášeli k ní nesmyslná slova. Nakonec ale jen ony dvě a malý chlapec zůstali a tiše se loučili s milovaným mužem uvnitř.
Malou dívku už bolely nohy a zlobila se, že ji matka stále nutí zůstávat. Ale uvnitř jaksi cítila, že jakmile odejde od břehu, už svého tatínka nikdy neuvidí.

Sestry z řádu Řeky malou dívku před několika hodinami navlékly do bílých šatů, které vlály ve vánku kolem koryta řeky. S láskyplnými úsměvy jí tvrdily, že bílá je barva smíru, klidu a odpuštění. Proto ji měli všichni na sobě - protože také symbolizovala Smrt. Ta podle nich znamenala, že ten, koho odvedla, došel nekonečného míru a harmonie.

Malé dívce ale události posledních dní zatím harmonické vůbec nepřipadaly. Leda jako špatná oslava. Taková, při které se všichni usmívají, dávají dary a blahopřejí, ale o chvíli později odejdou a zůstane jen stín toho dobrého. Pouhá vzpomínka, která připomíná, že už se staly mnohem lepší věci a teď nastanou jen ty horší.

Neviděla jediný důvod, proč by měla oslavovat, že její tatínek odešel. Jeden den byl po jejím boku, při večeři na ni a jejího bratra dělal zábavné obličeje, a když své děti ukládal do postele, lechtal ji, až ji bolelo břicho.
Další večer už se ale neukázal.
Malá dívka z toho byla smutná a dlouho nemohla zamhouřit oka. A ráno... ráno jí maminka řekla, že tátu už neuvidí.

Bylo to tak matoucí. Všech se ptala, kam tatínek zmizel a kdy se vrátí. Služebnictvo jí nikdy neodpovědělo, jen jí přinesli nějakou sladkost nebo malý dáreček, který vzápětí vzteky zahodila. Koho zajímali malí pletení tygříci nebo bonbony, když jí je nedal její papi?
Nikdo už si s malou dívkou nevěděl rady, tak ji máma odvedla k Sestrám řádu Řeky. Z nějakého důvodu plakala. Říkala, že už to nezvládá, ale malá dívka stále nechápala, co nezvládá.

Sestry malé dívce vysvětlily, že jde o Smrt. Vysokou paní v bílém hávu, která si čas od času pro někoho příjde. Většinou odvádí starce, ale také mladší lidi - neopatrné nebo příliš odvážné. Někdy i miminka. A také ty nemocné nebo choré na zdraví. To byl prý případ jejího tatínka.
Malá dívka se Sester ptala, jestli si ta paní příjde i pro ni. Už už se znovu chtěla dát do pláče - bylo to přece nespravedlivé. Proč by si pro ni chodila vznešená Smrt, když se tolik snažila nezlobit?
Sestry ji však hladily po vlasech a neustále opakovaly, že Smrt je pro ni příliš vzdálená.

Když se večer zachumlala do přikrývek, čekala, jestli příjde papi. Třeba to všechno byl jen pouhý žert a on se zničehonic objeví ve dveřích, vyplázne na ni jazyk a zazpívá jí jednu z těch pěkných ukolébavek, jimiž ji některé večery uspával.
Jenže nikdo se neobjevil. Neobjevil se ani papi, ani maminka. Nikdo ji nepolíbil na čelo a nepopřál dobrou noc. A tak jí nezbylo než si přitáhnout pokrývku k bradě a tiše vzlykat. Slyšela, že i malý chlapec na druhé straně pokoje natahuje. Už chápala, proč byla máma tak nešťastná.

V následujícím týdnu Sestry přichystaly obřad. Služebné působily roztěkaně, když se snažily rozveselit malou dívku a jejího bratra.
Malý chlapec se stále tvářil nešťastně a muchlal uši plyšového medvídka a dívka jen mrzutě kopala kolem sebe a křičela, že chce mami. Jenže ta nikdy nepřišla.
Její chůva malou dívku ujistila, že pro maminku si Smrt nepřišla. To jí ale nezabránilo, aby na stůl nečmárala děsivé postavy žen v bílém klobouku a dlouhém závoji a nemlátila do nich pěstmi. Malý chlapec se k ní přidal a ryl tužkou do dřevěné desky tak moc, až v ní zůstala rýha.

Jedno odpoledne se všichni sešli na břehu řeky, jejíž jméno malá dívka neznala. Na prknech přímo u vody stála velká podlouhlá krabice, pomalu větší než ona, s hezkými vyrytými obrázky, po nichž přejížděla prsty.
Jindy by z perel v uších a kolem krku měla malá dívka radost - příliš často jí chůva nedovolovala se takto pěkně oblékat, když většinu svých dní trávila lítáním s malým chlapcem po paláci nebo venku a často její oblečení končilo zablácené nebo potrhané. Jenže ostatní lidé kolem ní se tvářili tak... smutně. Ačkoli se snažili usmívat a opakovat to, co malé dívce pověděly Sestry - že když pro někoho příjde Smrt, je to vysvobození a úleva - viděla, že si otírají slzy.

Nedávalo jí to smysl. Sešla se celá její rodina, tak jako to bývalo jen vyjímečně, při slavnostních večeřích a oslavách. Nikdo ale neslavil. Jen stáli, po jednom přistupovali k barevné kamenné schráně, pronášeli tichá monotónní slova a zase se stavěli stranou. Malá dívka ani neviděla žádné dárky. A její babička, dědeček a další staří lidé, které si nepamatovala nebo neznala, nabírali do hrstí bílý písek a posypávali jím bednu. Malá dívka sledovala, jak bělostná zrnka skáčí na lesklém modravém povrchu. K čemu to bylo? Stejně jich polovina popadala zpátky na zem.

Ceremonie, jak tomu říkaly Sestry stojící opodál, neslyšně pohybující ústy v dalších nesmyslných slovech, trvala hrozně dlouho. Malá dívka si stěžovala, že už se jí nechce stát, a dokonce si dřepla do písku, ale máma ji prudce zvedla na nohy a vynadala jí. Malá dívka se na ni rozzlobila. Předešlé dny jí mami ani nedala na dobrou noc, ale teď cítila potřebu jí rozkazovat.
Nakonec to ale vydržela. Vydržela to, protože chtěla být chvíli se svou maminkou a věděla, že tohle je její poslední šance rozloučit se s tátou.

A tak, než nadešel čas odejít, i malá dívka přistoupila k té nesmyslně velké hranaté věci a položila ruku na okraj chladivého kamene. Pohlédla na mámu, a když jí dala svolení, políbila tyrkysovou rakev. Téměř jí připadalo, jako by ji zevnitř něco zahřálo. Nedokázala se usmát, bolelo ji na hrudi, ale přesto naposledy přejela prstíky po nerovném povrchu zvrásněném uměleckými rytinami a odstoupila.

Deset vybraných stráží přistoupilo těžké krabici a zvedlo ji do vzduchu. Na vodě už plula připravená loďka, speciálně vyrobená pro tyto účely. Byla několikrát širší než normální čluny, na kterých se plavili rybáři. Aby se na ní vešla ta nádoba, došlo malé dívce, když se strážci probrodili vodou a opatrně ji položili na dno lodi. Ta se zakymácela, vyrovnala a pak ji jedna ze Sester - se svolením matky malé dívky a chlapce - odvázala.

Dva malí a jedna dospělá, všichni stáli na břehu a dívali se, jak loď odplouvá po proudu. Nesla se pomalu a klidně, ale malá dívka viděla, jak se do loďky dostává voda. Snižovala se pod tou tíhou k hladině, až hrozilo, že ji řeka celou spolkne. Přesto nikdo nic neudělal, člun se pomalu sunul dál, nabíral vodu a světle modrou schránu zachvátily sladké proudy.

Loď se ponořila zcela a řeka celý tyrkysový kámen spolykala. Spláchla písek, co na něj nasypalo příbuznestvo malé dívky, a všechny polibky a přání.
,,Nechť jej Řeka očistí," zašeptala Sestra stojící na břehu řeky.
Máma malé dívky se odvrátila a s těžkým zalikavým zvukem se vydala pryč, malý chlapec šel s ní.
,,Ať smyje všechny hříchy, bolest a smutky," pokračovala žena s rukama složenýma před sebou, zatímco pozorovala místo, kam zmizel papi. Malá dívka měla odejít, ale nedokázala to. Dívala se na Sestru, která roztáhla ruce, jako by někoho chtěla obejmout.
,,Nechť jej Řeka přijme. Ať jej uvítá s otevřenou náručí a konejšivým polibkem."
Sestra měla zavřené oči, když pronášela ta obřadní slova. Malá dívka jim nerozuměla, ale zdála se jí pokojná - přesně jak všichni slibovali.
,,Nechť jej Řeka osvobodí. Ať odlehčí duši a zpřetrhá okovy."

Duše malé dívky nebyla lehká. Ne, nemohla být ani bez bolesti a smutků. A už vůbec necítila konejšivě objetí, viděla jen siluetu vzdalující se matky a malého chlapce, co se k ní naposledy otočil, než ji oba opustili.
,,Nechť odejde v pokoji," zakončila Sestra šeptem svou řeč.
Malá dívka pochopila, že Smrt není vysoká paní v bílých šatech.