Do slavnosti jara zbýval necelý týden. Amaera si většinou nechávala přinést jídlo do komnat, protože neměla chuť poslouchat bezduché tlachání jejího bratra a Marieta. On jediný se snažil všechny přimět, aby se alespoň na večeři sešli v jídelně. Nejdřív si Amaera myslela, že se tomu vyhne, ale když na její zvonění nepřišla služebná s jídlem, nic jiného jí nezbylo.

Nilliah před pár dny přijala druhou dvorní dámu - dívku jménem Thalissa. Na Amaeřin vkus byla až příliš zamlklá, ale lepší než ta poslední, co nedokázala udržet své názory pohřbené dostatečně hluboko. Tišší lidé bývali často dobří posluchači, takže se jí Amaera alespoň mohla pochuti vypovídat a šprýmovat na účet Nilliah, aniž by poslouchala nechtěné poznámky.

S bížící se velkou slavností začínalo být v zámku nesnesitelně. Služtičky pobíhaly všude kolem a vyřizovaly objednávky na poslední chvíli. Kuchtíci se dohadovali o tom, kdo má co nakoupit za suroviny. Cleo bylo stále těžší se vyhýbat, jako by snad náhle zíslala schopnost se množit a vysílala své klony všude po paláci. Kamkoli Amaera vkročila, se jí pletl pod nohy personál. Ten chaos se rozrostl i do stájí, kde podkoní uvolňovali prostory pro všechny oře návštěvníků a přiváželi další pytle krmení.
Musela pryč.

Neměla žádný konkrétní cíl, jen se těšila až si protáhne nohy po Cassiopoli. Příliš často se jí nedařilo uniknout z paláce do rušných ulic. Ale teď, se vším tím zmatek ohledně příprav na slavnost... Mohla se celé odpoledne loudat po dlážděných bulvárech, jejichž středy se táhly široké kanály azurové vody. Po nízkých patnících z mramoru cupitaly děti a navzájem se postrkovaly, aby spadly do vody. Na každé křižovatce stálo pítko, které mohl využít kdokoli s vyprahlým hrdlem.
Na těchto hlavních ulicích bydleli významní obchodníci, přátelé koruny (tak Marieto s oblibou nazýval všechny otravné správce, generály a předsedy) a bohatí měšťané. 

Horní část města se považovala za hezkou, co se týče potěšení oka - ozdobné parapety pod velkými okny, čisté fasády, fresky na domech a na úplném východě - obrovský amfiteátr, do nějž se vešla polovina obyvatel Cassiopole, a půl kilometru dlouhý cirk, kde se pořádaly přehlídky koní a ozdobných kočárů.
Zvláštností hlavního města byly právě kočáry. Byly totiž zakázané pro všední používání, aby jejich tíha neničila dokonalé dláždění ulic. Šlo je spatřit na jediném místě - v cirku, a to jen jednou za pár měsíců. V horní části nesměli chodit ani koně. Všichni se tudíž po městě museli projít hezky po svých.

Cassiopolí se táhla jediná cesta, po které jezdily kočáry s koňmi a jakákoli jiná vozidla. Byla dlouhá, ale zato ušetřila všechny ostatní ulice města. Hladce se napojovala na Hlavní stezku od řeky, přes most a do kopce podél okraje celého města. Na ní se dalo nejlépe pozorovat, jak se nižší vrstvy proměňují ve vyšší směrem k samotnému paláci.

Amaera preferovala spodnější vrstvy města. Ty totiž skýtaly zcela jiná potěšení.
Zužující se kanály z hlavních tříd schodovitě mířily dolů a hravě žbluňkaly. Hlavní město nemělo vysloveně terasy, ale aby se člověk dostal do dolní částu, musel sejít široké, dlouhé schody, po nichž neustále proudily davy lidí. Nahoru a dolů jako pestrobarevní mravenci zabalení v hedvábí, saténu i prostších látkách.

Pod schody se rozprostíral téměř jiný svět. Náměstí, na nějž Amaera sestoupila s dvorními dámami a strážemi, narozdíl od bulvárů nahoře, přetékalo životem. Tady se nikdo nestaral o panenské vzezření domů a ulic. Lidé chodili od stánku ke stánku, ochutnávali všechny chutě Polarisu, co byly k mání. Děti běhaly a házely po sobě navzájem i ptácích slané oříšky a do vzduchu stoupala omamná vůně pečeného masa kuri, zázvorové limonády a sladkých pasa. Rozlehlé tržiště rozprostírající se po náměstí hrálo všemi barvami a vzory. Stejně jako bylo horní město ulízané a moderní, spodní město působilo nespoutaně a divoce. Na stáncích visely cedule s nabídkami, každá ozdobená mušličkami a korálky. Všude se táhly fronty, ať se jednalo o lahůdky nebo obyčejné ovoce a zeleninu. Obchůdky s látkami, šperky a dalšími tretkami směřovaly od náměstí do ulic.

Přímo ve středu celého ruchu stála fontána se sochou překrásného chlapečka, který z podstavce zalitého vodou zvedal do vzduchu malou kuličku. Polarisskou perlu. Tak se tradovalo, že byla založena Cassiopole. Skupina kočovných Chillmů, dobyvatelů země, projížděla místní krajinou a chtěla se občerstvit u řeky. Malý chlapec ve vodě objevil perlu, vzácný předmět, jehož cenu tehdy teprve objevovali. Kočovníci prošli místní vodstva a zjistili, že tamější kraj jich byl plný. Původní hlavní město, kde sídlila dynastie Chillmů, se nacházelo víc na východ, ale Cassiopole postupně vzkvétala obchodem s perlami a stále se rozrůstala. Mladému princi se tu zalíbilo, a když byl jmenován králem, usídlil se tu.

Amaeře se ten příběh zdál neuvěřitelně nudný. Polaris byl celý bohatý na perly, obzvlášť v jezerech na severu. Kdyby tehdy někdo zabloudil tam, mohla být tato původně malá obec úplně zapomenuta. Navíc místní malé zásoby škeblí s perlami byly už téměř vyčerpány. Sem tam se v nějakém ohybu řeky našly, ale hlavní naleziště teď činila jezerní oblast na hranicích království s Lomivenny a moře za horami.

,,Zajímalo by mě, jestli mi někdy někdo také postaví sochu," zauvažovala Amaera nahlas. Stála u fontány a sledovala muže i ženy, jak chodí a házejí do vody mince, aby jim štědrý chlapeček přivodil bohatství. Další hloupost. Jak by zahazováním peněz mohli získat větší jmení?
Nilliah stojící kousek za ní vypravila tichý smích. ,,Vzpomínáte na toho vévodu z Elise, který vás chtěl požádat o ruku a neustále se dušoval, že nechá nejlepšími sochaři v zemi vytesat sochu Jeho Výsosti?"

Amaera obrátila oči vsloup a vypustila něco mezi úsměškem a odfrknutím.
,,Pamatuji si to až moc dobře. Bylo mi čtrnáct a měla jsem z něj noční můry. Byla jsem si jistá, že mě chce vystavovat nahou..." Otřásla se. ,,Chodila jsem prosit matku, aby mě za něj nevdávala."
Nilliah se pousmála, ale chytře nic nedodávala. Už zjistila, že téma vdavek bylo pro Amaeru poněkud citlivé, takže se mu raději opatrně vyhýbala.

Amaera se odvrátila od fontány. Už jí nebavilo sledovat, jak lidé šeptají ke svým úsporám bůhvíjaké nesmysly a zahazují je do vody.
Chystala se jít osvěžit ke stánku se zázvorovou limonádou a požádat strhanou prodavačku, co stála na náměstí už od rána, aby do ní přidala trochu alkoholu, když vtom ji zarazila rozvrkočená překážka.

Stihla se zarazit jen tak tak, málem toho chudáka porazila.
Chlapec v prostém oblečení a s rozlítanými kudrnami nad hlavou si utřel ruce o stehna. Mohlo mu být kolem desíti let, ale těžko říct - Amaera nikdy nedokázala ropoznat věk u malých dětí. Byly zkrátka malé.
Neunikly mu dvě stráže, které jeho princeznu provázely po Cassiopoli jako stíny. Amaera si všimla, že se jeden z mužů v brnění dokonce pousmál. Dobře pro něj, že se toho kluka nesnažil odehnat. Původně ani nechtěla, aby ji provázeli, natož aby jí kazili výlet.

Chlapec měl očividně něco na srdci, ale nepřestával si třít své zpocené dlaně o oblečení. Nervózně se ošil. Ohlédl se na skupinku dětí v jeho věku zvědavě přihlížející opodál. Něco si tiše říkaly, pochechtávaly se a pošťuchovaly.
Amaera se zamračila. Jestli má tohle být nějaký žert...

,,Má Výsosti," vyhrkl najednou chlapec, jako by si až teď uvědomil, před kým to stojí. Chvatně poklekl na jedno koleno.
,,V pořádku," odmávla jeho poklonu rukou a on se znovu neohrabaně postavil. V tomto směru se ráda vozila po podřízených nebo dospělých poddaných, ale děti neměla zapotřebí ponižovat. To zvládaly nejlépe samy.

,,Co potřebuješ?" zeptala se Amaera netrpělivě, protože už nedokázala dál sledovat, jak si chlapec kouše ret a znovu se nadechuje, aby se konečně vyslovil.
,,Já..." hlesl a tváře mu zčervenaly. Sklopil oči a nervózně přešlapoval z nohy na nohu. ,,Já jen myslím, že jste moc... moc hezká."
Jeho kamarádi opodál vyprskli smíchy. Vlastně to nejspíš nebyli takoví kamarádi.

Amaera je spražila přísným pohledem a oni se trapně odvrátili a předstírali, že se této scéně celou dobu tajně nevysmívají.
,,To je od tebe moc hezké," sdělila Amaera chlapci laskavěji, než si myslela, že zvládne. Trochu se jí ho zželelo, když viděla, jak se mu ty další děti smějí. ,,Děkuji."
Chlapec přikývl a znovu se roztěkaně ohlédl, tentokrát však směrem k dospělé ženě stojící opodál. Ta na něj povzbudivě mrkla a Amaeře došlo, že se musí jednat o jeho matku. Když se setkala s jejím pohledem, plaše uhnula pohledem a naznačila hlavou úklonku.

,,Já..." začal znovu koktat chlapec a slova z něj lezla jako z chlupaté deky. ,,Moc se mi líbíte a..." Krátce vzhlédl od svých bot a setkal se pohledem s jejím. Nato bez vysvětlení odběhl za svou matkou. Amaera ho trošku zmateně pozorovala, ale on ženu jen zatahal za halenu a za chvíli znovu přiběhl.
Něco Amaeře podal. ,,Tohle je pro vás," zamumlal se sklopenýma očima a napřáhl k ní ruku s medem a cukrem obalovanou broskví na špejli.

Ne příliš drahá cukrovinka, ale zjevně darovaná od srdce.
Amaera se na chlapce co nejmileji usmála a přijala jeho dar. Na takováhle... gesta od srdce jí příliš neužilo. Ani na přeslazené přezrálé ovoce. Ale červeň na chlapcově tvářích a láskyplný úsměv plný pýchy na obličeji jeho matky ji přiměl udělat to nejvřelější, čeho byla schopná - políbila chlapce na líci. Po tvářích se mu rozlil ruměnec. Plaše se zaculil a odběhl za mámou.