Orien kráčela vždy o krok za Amaerou - jak se podle etikety slušelo. Bradu měla vždy zvednutou a pohledem ani nezavadila o spletité vodní prvky zahrad prokvétající nejrůznějšími divokými květinami. Šla s ladností a vyrovnaností šlechtičny a na všechno služebnictvo zastřihávající zeleň vrhala malé úsměvy. Ani jednoho nevynechala. Amaera musela přemýšlet, jestli kdysi nebývala dcerou nějakého lorda.

Vyšla vstříc Orieninu mlčení a stejně jako ona pokračovala do hlubin zahrad bez jediného slova. To Sestra si vyžádala vycházku s princeznou, a pokud jí chtěla něco říct, Amaera nebude dotírat. Jestli Sestře mohla něco přiznat, byl to smysl pro tajemnost. Její výraz neprozrazoval, zda chce probrat něco důležitého, nebo se jen rozhodla marnit Amaeřin čas. Obojí bylo možné.

Dostaly se až do vzdálené části zahrad, ve které se nacházely nejeexotičtější rostliny a nejvyšší stromy. Přetékající zeleň a květiny všech barev a velikostí se zdály divoké, i když ve skutečnosti byly pečlivě udržované. Přechály po širokých dlážděných cestách, průzračné říčky jim dělaly zrcadlo. Hra světla a stínů tu Amaeře připomínala ráj - nějaký úplně jiný svět, dalekou džungli, kde by se mohla ztratit v obyčejném houští a za patami by jí nestál celý palác. Jako malá zbožňovala utíkat své dohližitelce a hrát si mezi vysokými keři na nespoutanou válečnici z cizí země. Cenila na všechny strany zuby, klackem mávala ve vzduchu a snažila se lézt na stromy, odkud pak často padala.

Postupem času se to kouzlo však vytratilo. Těžko říct, jestli se jí zkrátka jen okoukalo, nebo dospěla a vyrozuměla, že z ní jednou nebude nic víc než nastrojený prostředek svazku s cizím královstvím. Nebude neohrožená válečnice, nebude se svobodně prohánět po lesích, nejspíš ani nikdy neopustí zlatou klec.
Teď už se na tu pestrobarevnou krásu dívala přes šedé sklo. Občas se sem ráda zašla projít, ale nic zvláštního to pro ni neznamenalo.

Zrovna když přecházely po malém můstku, pod nímž zurčela voda v umělém kanálu, Orien konečně promluvila: ,,Uvažovala jste někdy o tom, že byste se připojila k řádu Řeky, Má Výsosti?"
Amaera se zastavila a svraštila obočí. Čekala trochu jiné otázky. ,,Ne." Pohlédla dolů na vodu a posadila se na kraj mostu. Už jí nebavilo chodit. Špičky lesklých bot se jí houpaly těsně nad poskakujícím proudem. ,,Proč bych měla? Netoužím strávit zbytek svého života v rouchu, v němž by se na mě nikdo ani nepodíval. Na plesech jsem vás také nikdy neviděla, jistě máte i zakazáno požít alkohol. Taková nuda."

Sestra Orien si odkašlala, ale Amaeře se to zdálo spíš jako potlačované uchechtnutí.
,,Řád Řeky nikomu nic nezakazuje," oponovala však klidně. ,,Víra není vězení, je to způsob života. A... přináší s sebou jisté výhody, co se týče urozených dívek."
Amaera sledovala svůj rozmazaný odraz v životodárném zrcadle. Všechno se v něm zdálo tak jednoduché, prostě plynoucí, čiré.
,,Jaké například?" opáčila s kyselostí. ,,Celibát?"

,,To není to, co jsem měla na mysli, Má Výsosti." Amaera by si přála umět zastírat své emoce stejně dobře jako ona. ,,Sestrám, co vstoupí do řádu Řeky, je zaručena ochrana, dostatek jídla a ošacení..."
,,To mám už teď," přerušila ji netrpělivě Amaera.
,,Církev je posvátná i pro některé panovníky," pokračovala nevzrušeně Orien, ,,včetně těch našich."

Amaera zbystřila, protože něco v Sestřině hlase jí napovědělo, že jí tuto informaci nesděluje bezdůvodně.
,,Co tím chceš říct?"
Amaera v odrazu říčky spatřila Orieninu siluetu. Vzápětí jí její malá ruka dosedla na rameno. Napjala se. A nejen proto, že přítomnost této Sestry ji zneklidňovala, ale také kvůli tomu, co řekla.
,,Jsi druhorozená dcera královny této říše. Uvědomuješ si, co všechno to obnáší?" otázala se Orien s jemnou starostí v hlase.

Amaera se neubránila hlasitému vzdechu. Takovéto přednášky poslouchala téměř pravidelně každý týden od matky, nevlastního otce a učitelů. Nepotřebovala ještě Sestru, aby jí říkala, jak nezodpovědně se na své postavení chová a že by měla dostávat větší cti svého jména.
,,Toho se můžeš ušetřit, Marion," ucedila. ,,Nepotřebuji další přednášku o náležitém chování princezny. Ne že bys mi mohla sdělit něco, co už jsem neslyšela nejméně stokrát."

,,Ženy, které se rozhodnou přidat k řádu Řeky, jsou ušetřeny jakýchkoli minulých i budoucích svazků a zavázků. Včetně sňatků."
Hladkost, s jakou ta slova Orien pronesla, Amaeru na chvíli zmátla, ale když jí došel význam toho, co řekla, v hlavě se jí rozsvítilo červené světélko.

Konečně se na Sestru otočila, v očích skutečné zaujetí.
,,Proč to říkáš?" udeřila na ni trochu tvrdě. ,,Jestli se tím snažíš něco naznačit, raději mi to pověz narovinu."
Těkala pohledem po Orienině obličeji, ale znovu narazila na slepou uličku, co se týkalo odhadování jejích emocí. Chtělo se jí z toho křičet.
,,Mám k tomu své důvody," odvětila jednoduše Sestra, což Amaeru málem rozpálilo do běla.

Vyškrábala se na nohy a zpříma vzhlédla k vysoké ženě. Až teď si uvědomila, že ji Setra převyšuje, a příliš míru to v ní nevyvolalo.
Orien před ní ani o krok neustoupila. Tak Amaera uplatnila veškerý svůj autoritativní vliv, který většinou přiměl lidi skákat, jak ona píská, a rázně jí přikázala: ,,Nesnaž se z toho vyvléct, Orien. Má snad má matka v plánu mě provdat?"

Orien stiskla rty. Oplácela Amaeřin pohled se stejnou intenzitou, kterou do něj vkládala ona. ,,Je mi líto, Má Výsosti, ale to nevím. S ničím takovým se mi královna nesvěřila. Ale jaké má plány, to je jen na ní."
Amaera frustrací supěla. Měla chuť Sestru popadnout za to její upjaté roucho a trochu s ní zatřást, aby jí konečně sdělila něco užitečného.

,,Nicméně," odkašlala si Orien, ,,má nabídka platí v obou případech. Ať už zaslíbená nebo ne, byla bych podctěna, kdyby Má Výsost vzala tuto možnost vpotaz." Svá slova podtrhla malou úklonou hlavy.
V Amaeře vřela krev příliš, než aby se víc zaobírala Sestřinou nabídkou. Nechtěla jí dopřát to potěšení, že by projevila zájem po tom, co tak okatě přecházela její autoritu i postavení. Amaera se nemusela zaobírat ani Orien, ani řádem Řeky, ani jejími hloupými domněkami.

,,Ujišťuji tě, že moje matka by mě neprodala jako nějaký dobytek," oznámila Amaera věcně a urovnala si pas kalhot. ,,Není mi ani sedmnáct. Navíc tohle je Polaris, ne Zaraghanza. Role princezny spočívá v něčem víc než v rození dětí."
Orien neodporovala. Amaera nevěděla, jestli se zkrátka jen nechce hádat, nebo skutečně souhlasí, ale dokonce mírně přikývla. Z nějakého důvodu ji to popudilo ještě víc.

Netoužila strávit v přítomnosti Setry ani další minutu. Naposledy jí tedy věnovala odměřený pohled a otočila se na podpatku. Ještě než odešla, prohodila přes rameno: ,,Je tohle vše?"
Orien tiše odpověděla: ,,Ano, Má Výsosti." Byla to pokora, nebo zklamání, co v jejím hlase slyšela? Ani jedno by jí nerozhodilo - byla zvyklá na obojí.
Tak ji jen bez dalšího slova zanechala na mostě a sama zahrady opustila.