Amaeřina sestřenka vypadala víc jako naklepaný polštářek v její posteli než jako dvorní dáma. Jestli si myslela, že jí všechno to pozlátko a přetláskané šaty dodají na důtojnosti, zmýlila se nejhůř ve svém životě. Vlasy načesané do působivého drdolu se jí třpytily nepřirozeným leskem, který jí jistě musela nanést její služebná. Před těmi drahými šaty a zářivým úsměvem - až příliš zářivým - si Amaera málem musela zaclánět zrak.

Usměv Cleo se jí však neodrážel v očích.
,,Ami," pronesla Amaeřino jméno v trapné zdroběnělině, kterou vymyslela. ,,Netvař se takhle. Bude to zábava, uvidíš." Drcla do ní ramenem v naoko laškovném gestu. Jenže neuřídila svou sílu a Amaera se zakymácela a musela se opřít o stěnu, aby neupadla.

Hodila po ní zlostným pohledem a musela zatnout prsty do látky kalhot, aby ji neokřikla. Cleo nikdy nevěděla, jak se chovat k princezně. Nejspíš si myslela, že když jsou sestřenice, může si vůči ní dovolit všechno, jenže tak to k její smůle nebylo. Hrála si na vznešenou dívku z paláce, i když často se stávala spíš slonem v porcelánu. Neohrobaným, nevkusným slonem.

S neskrývaně otráveným povzdechem se Amaera ohlédla k jídelně. Téměř cítila, jak ji odtamtud matka svou nezlomnou vůlí nutí, aby následovala Cleo.
Tak se jen zhluboka nadechla a zatla zuby. Dokáže přece strávit odpoledne předstíraním zájmu. Dělá to cely svůj život, pár hodin se svou sestřenkou snad přežije.
Falešně se ni usmála, zavěsila se do jejího nabízeného rámě a společně odešly vybírat ubrusy.

-----

Tři hodiny vysedávala s Cleo na polstrovaných polštářích v menší síni v prvním patře, kde probíhaly největší přípravy. Stoly se prohýbaly pod množstvím látek, které nechala Amaeřina sestřenice přivést do paláce, všude po zemi se válely papíry s návrhy zasedacího pořádku a na stěny někdo přilepil obrázky s květinami a dalšími doplňky, co měly zdobit slavnost. Byl to jeden velký chaos barev, tvarů, vůní, chutí a materiálů.

Cleo se nezdála, že jí ten nepořádek vadí. Prohrabávala se jím s jistotou člověka, co ho způsobil, a znovu a znovu ukazovala Amaeře různé vzorečky. Ona je ale stejně po několika vteřinách vypustila z hlavy. Vázy s květinami neúnavně opečovávaly zahradnice a kuchaři neustále nosili misky s polévkami, talířky s deserty, tácy s masem a tolik dalších věcí. Podle sestřenčina výrazu Amaera usuzovala, že polovinu z těch věcí už okusila a dráždilo ji, že je kuchaři znovu nosí Amaeře. Právě Cleo byla hlavní organizátorkou slavnosti, takže by se šéfkuchaři měli zajímat primárně o její názor, ne o princeznin. Její nesouhlasně se krčící nos Amaeru na chvíli uvedl do dobré nálady a řekla kuchtíkovi, aby přinesl další druh rajčat.

Cleo sebou žuchla na fialový sedák vedle Amaery a strčila jí pod nos dva okvětní plátky. Jeden byl kulatý a temně rudý, zatímco druhý spíše ohnivé barvy a špičatější.
,,Představ si tyhle dvě barvy na stolech. Na kterou by ses raději celý večer dívala? Na Zaraghanskou růži, nebo na Plamen?"
,,Ani na jednu," zamručela Amaera. Cleo měla ráda všechno barevné a kypicí životem, kdežto Amaera dávala přednost spíš strohým a jednoduchým barvám, jemným odstínům. Tyhle květiny by ji hrozně bily do očí.

,,No ták, Ami," protáhla Cleo a zamávala jí květy blíž před obličejem. Amaera už to nevydržela, vztekle po nich chňapla a vytrhla jí je z ruky.
,,Nezajímají mě nějaké hloupé kytky," odsekla. ,,Ani ubrousky, ani závěsy, ani jaký tvar budou mít talíře." Amaeře došla trpělivost. Vstala, urovnala si šaty a nevěnovala ani pohled Nilliah, která okamžitě stála za ní.

,,Odcházím," informovala jakoby mimochodem Cleo, když zamířila ke dveřím síně. V duchu si gratulovala - zvládla to celé tři hodiny. Ale co je moc, to je moc. ,,Na takovéhle věci si příště zavolej služebnou. Nebo Nilliah, jistě bude ráda, když se mě na chvíli zbaví." Ušklíbla se. Ve skutečnosti by byla vděčnější Amaera, kdyby se mohla na chvíli odtrhnout od své dvorní dámy.

Cleo ani nepípla, když Amaera opouštěla síň, takže mohla jen hádat rozzuřený výraz na její tváři. Ačkoli by ho ráda viděla, bez ohlédnutí za sebou nechala prásknout dveře.
Jakmile s dvorní dámou osaměly, vypustila táhlé zaúpění. ,,Při Řece, prašťte někdo tu holku něčím trvdým."
Nilliah ani nemrkla. ,,Obávám se, že to by bylo proti zákonu, Má Výsosti."
,,Já jsem potomek zákona," namítla Amaera. ,,Uděluji ti mé svolení ji vzít po hlavě touhle vázou."
,,To je starožitnost."

Amaera znovu zavrčela a obrátila se na podpatku. Účelně zamířila opačným směrem, než se nacházela její sestřenice. Potřebovala se dostat kamkoli jinam, hlavně aby už jí nikdo nepředhazoval tisíce materiálů, druhů příborů, ani různě osolených a opepřených ryb. Už byla tak přesycená všech vůní a vzorů, že jí dělalo potíž se jen podívat na květiny v chodbě.

,,Kam půjdeme, Má Výsosti?" otázala se Nilliah zdvořile tichým hlasem o pár kroků za Amaerou.
,,Tam, kde nás nikdo nebude rušit. Ale ještě před tím bych ráda vyřešila tu záležitost se zahradníkem, takže... Haló, ty tam!"
Služebná, co zrovna hadrem leštila stěny, které jako by se při každém pohledu leskly jiným odstínem bílé, se otočila. Když spatřila Amaeru, pohotově se uklonila na jedno koleno.

Amaera ji nechala klečet na podlaze se skloněnou hlavou. Z toho úhlu viděla, že má ve vlasech částečky prachu.
,,Znáš zahradníka jménem Alexandr?"
,,Ne, Má Výsosti," hlesla služebná v prosté tyrkysové uniformě.
Amaera nespokojeně mlaskla. ,,Jak je to možné?"
,,V paláci je hodně personálu, Má Výsosti. Neznám každého jménem." V jejím hlase zazněly obavy. Dobře.
,,Výmluvy," mávla nad tím Amaera přezíravě rukou. ,,Ale to je teď jedno. Potřebuji, abys ho vyhodila.

Služebná si skousla ret. Na zásahy do chodu zámku neměla pravomoce. Ale když jí takový úkol přidělila sama princezna, nemohla odmítnout. Ať už chtěla nebo ne.
Přikývla tedy.
Amaera pozvedla obočí a založila si ruku v bok. ,,Tak na co tu ještě čekáš? Vstaň a běž udělat, co jsem ti řekla."
Služebná se spěšně zvedla a zamumlala: ,,Ano, Má Výsosti." Vyprovázena Amaeřiným popohánějícím gestem odspěchala do zahrad.

Když byla pryč, Amaera obrátila oči vsloup a teatrálně si povzdechla.
,,Všem musím říkat, co mají dělat. To po nich chci tolik, když si přeju, aby bezodkladně řešili má přání?"
Nilliah se chytře zdržela odpovědi na tuto zřejmě řečnickou otázku. Lépe než kdokoli jiný věděla, že princezny bývají svéhlavé. I když ji to možná svádělo Amaeře vpálit do obličeje takovou odpověď, kterou by si zasloužila, nikdy se neodvážila. Jeden z důvodů proč se na své pozici udržela déle než ostatní.

Pokračovaly cestou skrz palác, přičemž se Amaera vždy nejprve podívala za roh, aby se ujistila, že tam nečeká její otravné příbuzenstvo.
Nedokázaly se však úspěšně dostat ven. Ve vstupní síni na ně totiž někdo čekal.
Na lenošce přistavené pod schodištěm klidně seděla vysoká žena zahalená v světle modrém rouchu. Ruce jí spočívaly v klíně, záda držela rovně a na tváři měla harmonický výraz, který neprozrazoval žádnou emoci. Amaera tudíž nemohla odhadnout, jak dlouho už tu sedí, či za jakým účelem. Znervózňovalo ji to.

,,Sestro Marion," oslovila Amaera ženu, která nevypadala, že by si jich do té doby všimla. Schválně popletla její jméno, aby nedala znát, jak dobře si pamatuje tu ženu, která jí jako malé holčiče obrátila pohled na svět.
Sestra vstala z divanu a mírně se na dívky usmála.
,,Máte na jména špatnou paměť, nemýlím-li si, Má Výsosti?" Vzala do svých dlaní Amaeřinu ruku, a přestože ucukla, vřele ji stiskla.

,,Skutečně?" opáčila Amaera chladně a předstírala, že v ní tak důvěrné gesto nezvířilo pocity.
,,Jsem Orien, Má Výsosti." Sestru z řádu Řeky zjevně vůbec netrápilo, že to Amaera popletla. Jen se od ní odtáhla a ladně před sebou propletla prsty.
,,Ach tak. Čekala jste tu na mne?"
Orien přikývla. ,,Prokázala byste mi tu laskavost a doprovodila mě při malé procházce zahradami?"

Amaera neskryla nepotěšený výraz. Měla v plánu se uchýlit do stájí, aby se projela na koni. Tam ji nikdo nikdy nerušil. Nestála o společnost Sestry Orien, protože jí bylo jasné, že s ní bude chtít o něčem mluvit. A na to opravdu neměla náladu. Chtěla se projet, a pak si nechat přinést šálek ledové kávy s kapkou alkoholu. Možná se i opalovat.
Tu ženu neměla ráda, připomínala jí žalostné období jejího děctví, kdy se předčasně musela seznamovat s pojmem ,Smrt'.

Orien však jen pokývla hlavou k východu a prohodila: ,,Vaše sympatická dvorní dáma si může odpočinout, její přítomnost nebude třeba. Nechám pro ni zavolat, až se vrátíme."
Nilliah přešlápla z nohy na nohu. Amaera nepochybovala, že vyhlídka chvíle volna mimo její přítomnost ji lákala.
A jelikož Sestra nevypadala, že se nechá jen tak odmítnout, Amaera nakonec souhlasila.