Po menším nakupování na tržišti se Amaera s dvorními dámami uchýlila do jedné z blízkých kaváren. Nesly jí tašky s novým šátkem, sponami do vlasů, ručně zdobenými sandály, pár kosmetickými přípravky a vizitkou na masážní salón.

Čím víc se dny prodlužovaly, tím síla slunce rostla. Amaera cítila, jak jí vyšívaný pas saténové sukně dře na bedrech. Bosé nohy ve střevících měla jednak zpocené, druhak bolavé. Potřebovala se osvěžit. Zvolila svůj oblíbený podnik, do kterého zavítala vždy, když byla ve městě. Tento nebyl tak vytížený jako jiné kavárny, proto se jí zamlouval. Od té doby, kdy za Amaeřiny prababičky Eleany do Polarisu dorazil z Akwoke nový druh nápoje, který zázrakem dodával lidem energii, fenomén kávy poněkud opadl. Teď už tomu nápoji holdoval téměř celý kontinent, avšak o nic více než vínu.

Majitelka podniku - úctivá paní, co podávala jednu z nejlepších káv ochucených skořicí, citrónem a smetanou - se samozřejmě celá nadchla, když zjistila, že hostí samotnou princeznu. Zároveň se trochu nervózně ošívala, ale schovala rozpaky za široký úsměv. Představila se jim a slíbila, že připraví svůj nejlepší kávový servis. Obsluhující si rázem narovnali zástěry, uhladili vlasy a vydrhli ruce.
Zjevně jim ušlo, že do jejího podniku zavítala už spoustukrát předtím. Amaera si mohla gratulovat za přesvědčivý kostým.

Stráže zůstaly venku a dívky se usadily k jednomu ze stolů u širokých oken mířících na ulici. Jistě jejich přítomnost Melody naláká zákazníky.
Do doby, než si Thalissa objednala u číšníka, Amaera upřímně zapomněla na její přítomnost. Nová dvorní dáma měla drobnou postavu a tiché, nevýrazné vystupování, takže téměř splývala s okolím. Amaera si díky tomu neměla na co stěžovat. Trochu ji to vyvádělo z míry.

Mezitím, co popíjely ledovou kávu, aby svlažily organismus, a k tomu ukusovaly lahodné krémové sušenky se šlehačkou, Amaera vyhlížela na ulici, kde stály její stráže. Uvažovala, jestli jeden z nich stihl v paláci nahlásit, že odešla do města. Královna chtěla mít vždy přehled o tom, kde se její dcera nacházela, proto jí vždy měl někdo informovat, když opouštěla zámecké pozemky. Jenže Amaeře se líbil pocit, když nad ní matka ztrácela kontrolu. A ve městě si užívala, že s ní všichni občané zacházeli jako by její slovo bylo svaté. Proto tam tak ráda chodila.

Poté, co dojedly, se s nimi přišla Melody rozloučit.
,,Chutnalo vám, Má Výsosti?" zeptala se s jasným úsměvem. Zvlněné plavé vlasy si stáhla do culíku a do tváře jí padalo pár neposlušných pramenů. Prsty jí celé zčervenaly od sahání na horké hrnky.
Amaera jen zdvořile přikývla. Většinou neplýtvala plannými lichotkami a pochvalami - lidé by mohli zpychnout a začít svou práci odbývat.

Když vstávaly od stolu, Melody jen s poněkud upjatým úsměvem stála opodál. Zjevně doufala v lepší reakci, než jakou jí Amaera dala. Nilliah si toho všimla a s pokývnutím ji ujistila: ,,Bylo to skvělé, děkujeme."
Vyměnily si vědoucí pohledy, záměrně se vyhýbajicí tomu Amaeřinu.
Dvorní dáma se hned poté obrátila ke skleněnému oknu, aby si v odraze spravila perlovou čelenku. Thalissa se s něčím takovým neobtěžovala, vlastně se na sebe ani nepodívala. Její mysl nejspíš bloudila někde daleko od Cassiopole, zatímco automaticky následovala Amaeru ven.

Venkovní vzduch už byl snesitelnější než za raného odpoledne. Ačkoli Amaera cítila, jak její nohy protestují, rozhodla se ještě obejít zapadlejší uličky spodního města. Narazila ale na menší problém - stráže a dvorní dámy. Neměla sice v plánu zavítat na jedno z jejích oblíbených míst, z nichž by královnu polil ruměnec a její dvorní dámy kleplo, přesto by upřednostnila soukromí. Jisté záležitosti by raději nechala skryté dvorským očím.

Nejdřív je zkusila přesvědčit po dobrém.
,,Vraťte se všichni do paláce, dávám vám po zbytek dne volno."
Nilliah s Thalissou si vyměnily krátký pohled. První dvorní dáma poslušně přikývla a odvedla zpátky do paláce i druhou dívku.
Stráže však tak neodbytné nebyly.
,,Je mi líto, Má Výsosti," prohlásil starší z mužů - Nicolien. ,,Máme rozkazy od královny. Nesmíme opustit svá místa po vašem boku, dokud se nevrátíte do bezpečí zámeckých bran."

Amaera tiše supěla. Mělo jí být jasné, že její matka si jako obvykle našla cestu, jak jí znesnadnit i obyčejnou procházku po městě. Jistě by řekla, že to je pro její dobro.
,,Dobře," odvětila tedy Amaera. Proti rozkazům královny nic nezmohla. ,,Tak tu jen chvíli počkejte, musím si odskočit."
Vstoupila zpátky do kavárny, proti čemuž nemohli vojáci protestovat. Nebránili by přece princezně k vykonání potřeby.
Přes rameno na ně krátce mrkla - Nicolienův zamračený výraz byl k nezaplacení - a zmizela uvnitř.

Nedivila se jejich nedůvěřivosti. Zavdala jim hodné množství důvodů, aby pochybovali o jejích úmyslech. Jako malá velice ráda tvrdila svým strážím, že potřebuje na záchod, a když jí pustili do nejbližšího dobře vypadajícího podniku, aby si tam mohla ulevit, utekla zadním vchodem a oni ji pak několik hodin hledali po městě. Nicolien si to zjevně ještě pamatoval.

Dnes udělala přesně to, co tehdy; co vojáci očekávali, ale zabránit tomu nemohli. Prošla podnikem směrem ke koupelnám, ale před nimi se zastavila a hledala vchod, kterým do obchodu přinášeli zboží. Musela si počínat rychle, kdyby náhodou stráže šly hlídat dozadu. Nicolien už se po těch letech jistě poučil.
Melody, která už se vrátila k obvyklému provozu kavárny, si zaskočeně utřela ruce do zástěry. ,,Má Výsosti, zapomněla jste si něco?"

,,Kde je vchod pro zaměstnance?"
Melody zamrkala a nejistě se ohlédla za sebe. Amaera netrpělivě zopakovala otázku: ,,Kde je vchod pro zaměstnance? Spěchám."
Majitelka kavárny už se víckrát nerozmýšlela a ukázala do skladu za sebe, kam následně princeznu zavedla. Za policemi s nerozbalenými bednami a čistícími prostředky se nacházely ošuntělé dveře.
Amaera na Melody kývla a rychle proklouzla ven. S krátkým ohlednutím viděla, jak se majitelka otáčí za hlasem přicházejícím zevnitř kavárny. Nikolienovi už došlo, o co se snaží.

To už ale Amaera mizela uličkou odvrácenou od hlavní ulice. Po celé její délce se nacházely jen východy z podniků nebo úzké řadové domky méně movitých obyvatel.
Ať už Melody strážím řekla cokoli, měla před nimi Amaera dostatečný náskok. V Cassiopoli se vyznala lépe než oni, takže jí stačilo se promotat dvěma uličkami, než je úplně ztratila z doslechu.
Pokračovala po poměrně úzkém a nerovném dlážděním, na němž už nestály rozpustile barevné stánky. Čím hlouběji mířila, tím víc pochybných kupců a šmelinářek s očividně falešnými šperky a vadným zbožím za přemrštěnou cenu musela odhánět. Amaera se nestarala o to, kudy prochází, směr měla stále dobrý. Cestou si užívala pohled na podniky, o jejichž existenci královna nejspíš ani nevěděla nebo je ochotně přehlížela. Vídala za skly známé tváře, ale ji nikdo nepoznával.
Cassiopole možná byla slunná a většinou i bohatá, ale každé světlé místo má i svůj stín.

Jakmile Amaera uslyšela vzdálené zvuky boje, výskání a rámus, poznala, že je na správném místě.
Pro sebe se pousmála a zavrtěla hlavou. Na trhu ji strážní hlídali jako ostříži, a to ani netušili, kam se chystá vydat dál. Ne že by jí tam skutečně hrozilo nějaké nebezpečí, jim by se to ale rozhodně nelíbilo.
Od stěn domů se odrazila hlasitá rána a následný nespoutaný ryk. Už při těchto signálech "ohrožení" by drželi ruce na jílcích a táhli ji pryč.

Z ulice se otevřelo malé náměstí, zdaleka ne tak velké a pěkné jako to, které před hodinou opustila. Uprostřed také stála fontána, ačkoli k ní nevedly žádné kanály a zdobily ji jen vytesané ornamenty. Její kámen působil značně zaneseněji, ale voda zůstávala stále čirá. Slunce sklánějící se k obzoru se pohupovalo nad střechami nízkých domů a vrhalo na náměstí poslední paprsky přírodního světla.

Lidé, kteří se na náměstí shromáždili, zastávli obyčejná povolání - prodejci zeleniny, švadleny, řemeslníci a nebo dospívající, kteří neměli ten luxus studovat a učili se řemeslu rodičů. Celý dav, bez rozdílu na věku, pohlaví nebo zaměstnání, vzrušeně šuměl a pokřikoval kolem středu. Mezi prsty jim cinkaly bronzové kuličky. Polarisské eriony chabě napodobující perly, které místní vyhrávali a prohrávali v sázkách.

Přes všechny ty hlavy Amaera neviděla, co se u fontány děje, ale podle řinčení kovu a heků si to dokázala živě představit. Srdce se jí rozbušilo, když se začala promotávat davem. Nedokázala si představit, že by se tu měli soukat ještě stráže a dvorní dámy. Už tak se po ní lidé otáčeli, a když spatřili, kdo je poctil svou návštěvou, uhýbali z cesty. Amaera si jejich šeptání nevšímala kvůli šimrání v břiše - už viděla hlavy a chvílemi vrcholky mečů.

Když se konečně propletla až na okraj shromážděných, dav povážlivě utichl. Víc hlav se otáčelo za Amaerou než na vystoupení před nimi.
Dvě osoby do sebe narážely a šermovaly meči. Dívka s nespotanou tmavou hřívou a drzým úsměvem právě uskočila, aby se jen tak tak vyhnula protivníkově ostří. Obratně jako kočka vyskočila na římsu fontány a odrazila výpad chlapce. Prudkým kopem do hrudi ho srazila k zemi, a než se se svojí fortelnou postavou stačil zvednout, kolenem ho přimáčkla k zemi a na krk mu přiložila svůj meč.

Ve chvíli, kdy by lidé obvykle propukli v jásot, proráželi pěstmi vzduch a s úsměvy po svých přátelích vyžadovali peníze ze sázek, nastalo neobvyklé ticho. Amaera se nedivila. Na tohle místo vždy chodila v prostém oblečení a s kápí, aby ji nikdo nepoznal. Právě teď nastal moment, kdy obecenstvo pouličních soubojů poprvé poznalo, kdo stojí mezi nimi. Ne že by se Amaera kolem sebe oháněla tituly, korunami a okázalými šperky, ale její šat, upravená tvář i držení těla ji prozradily.

Dívka s falešným mečem, který nebyl určený k zraňování, očekávala obvyklou hudbu potlesku na její počest. Jenže ta nepřišla. Nechápavě vzhlédla od svého soupeře. Chvíli pohledem pátrala po příčinně nedostatku nadšení nad jejím triumfem než spatřila Amaeru. Nejdřív jen zmateně mžourala na volnou sukni, tiáru posázenou perlami a vyšívané střevíce. Pak se však zaměřila na princezninu tvář a oči se jí rozjasnily poznáním.

Vstala ze země, oprášila si kalhoty a nedbale si opřela meč o rameno. Přihlížející stojící poblíž Amaery se už začali klanět, takže kolem ní klečel hlouček poddaných. Zatímco se chlapec u fontány zvedal po prohraném souboji, dívka vrhla na Amaeru záludný úsměv. Místo úklony na jednom koleni, kterou měla správně vyseknout, jen nedbale sklonila hlavu. Jakmile vzhléda - také rychleji, než měla - prohodila: ,,Vítám vás na zábavě prostého lidu, Má Výsosti."