V jednom ze dvou podlouhlých jezírek lemujících zadní cestu paláce plavaly nádherné bílé lekníny. Jejich špičaté květy se rozprostíraly kolem žlutého středu jako paprsky kolem slunce. Voda se třpytila pod čistým ranním nebem prozářeným nastupujícím jarem.

Amaera Chillme Toramonská vdechla intenzivní sladkou vůni rozkvétajících rostlin. Spokojeně se usmála a zastavila se nad zahradníkem stojícím po kolena ve vodě.
Mladík, sotva starší než ona, se zlatou pokožkou políbenou sluncem a rozčepýřenými vyšisovanými vlasy, se skláněl nad lekníny a odstraňoval z nich staré povadlé květy, aby měly prostor ty nové.

,,Ty lístky, které vyhazuješ z vody, rozfoukává vítr do zahrad," řekla klidně, avšak s ledovým podtónem. ,,Znečišťují další říčky."
Chlapec se prudce otočil, až vyšplíchla voda. Div neupadl na zadek, jak se překotně snažil poklonit na jedno koleno a zároveň nabrat rovnováhu, aniž by se příliš promáčel. Vypadal při tom směšně. Mokrý, rozházený a neschopný vyseknout pořádnout poklonu.

,,Já-Já se omlouvám, paní. Chci říct, Má Výsosti," koktal a náhle netušil, co si počít s rukama. Amaera ho doprovodila nesouhlasným pohledem. Promluvil, aniž by mu dala svolení - nezačal zrovna přijatelně.
Spojila ruce za zády a bezděky zakroužila prstenem na pravé ruce. ,,Povstaň," nařídila mu chladně a sledovala, jak se zahradník zvedá s rudými tvářemi.
,,Chceš snad přidělávat zbytku personálu práci?" otázala se ho, vysloveně potěšená narustájícím zděšením v jeho tváři. ,,Nebo doufáš, že si to odpracuješ a budeš smět požádat o víc peněz?"

,,Ne, Má Výsosti, samozřejmě že ne," snažil se bránit a vytřeštěnýma očima kmital mezi ní, lekníny a chvílemi i dvorními dámami, které od nich stály v úctivé vzdálenosti. ,,Přinesu si na ně kyblík. Přinesu si kyblík nebo dva nebo..."
,,Ale to už jsi přece měl dávno udělat," mlaskla Amaera a zavrtěla hlavou. ,,Jsi tu nový? Kdo tě zaučoval? Měla bych potrestat tebe i jeho za takovou nedbalost."

Mladík zamrkal, mezi prsty žmoulal lem mokré haleny. ,,Nejsem tu nový, Má Výsosti... už tu sloužím rok."
,,Ach tak."
Amaera ještě chvíli dělala, že nad něčím uvažuje, a pak se otočila na podpatku. Už se chystala nechat mladíka v jeho roztomilém zmatení a pokračovat v cestě po zahradách, když vtom se zarazila a luskla na něj prsty. ,,Jméno?"
,,Ehm, Alexander."
,,Alexander, Má Výsosti," dodala se zamračením Amaera. To bylo tak náročné zapamatovat si pár základních pravidel, která se v přítomnosti princezny zkrátka musela dodržovat?

Dál už nic neříkala. Nechala zahradníka za zády a přemítala, jestli si teď skutečně přinese kýbl na květy a jestli dokonce posbírá ty poházené na zemi. Při představě, jak se zbytečně namáhá a doufá, že se nad ním slituje, jí cukaly koutky.

Dvě dvorní dámy v panensky čistých šatech, jejichž vzdušná látka s každým pohybem odrážela různé barvy duhy, se něčemu, co mezi sebou prohodily, zahihňaly. Amaeru napadlo, zda pomrkávaly na poměrně pohledného zahradníka, když od něj všechny tři odcházely pryč. Měla však dost pýchy, aby se neotočila a nepodívala.

Zastavily se až v altánku uprostřed kruhového kanálu, jehož vody se leskly jasně jako zrcadlo. Stěny altánu z elegantních mříží se obloukem stahovaly do špičky a mezi zamotanými tvary tmavého kovu bylo místy propletené bílé hedvábí, které uvnitř vytvářelo více soukromí a příjemnou atmosféru. Jeho zlaté ornamenty vyprávěly o bájných stvoření s ploutvemi i o temných monstrech z hlubin kontinentu.

Amaera - ve volných saténových kalhotách krémové barvy a haleně bohatě zdobené malými bronzovými korálky s dlouhými vzdušnými rukávy stejné barvy - se jako první usadila na jedné z lavic zaházené polštáři a měkkými přehozy. Dvorní dámy, Nilliah a Valeria, se musely zastavit na drahém vzorovaném koberci ze Zaraghanzy. Až když jim hlavou dala svolení - po delší době než bylo nutné - sedly si naproti ní.

Amaera si obě krátce, ale důkladně změřila. Viděla, jaký na ni pohled vrhla Valeria, pracovně mladší dvorní dáma, když se k ní ráno připojily po snídani. U dvora se totiž nosily zpravidla šaty a sukně, ne kalhoty. Nepsané zásady, které měla dodržovat i druhorozená princezna.

Dívky poslušně čekaly, až je jejich paní vyzve k hovoru, jako vycvičení pejsci. Přehodila si nohu přes nohu a pohodlně se opřela do polštářů.
,,Myslíte si, že bych ho měla vyhodit?" Neptala se na radu. A ony to - jestli jim byla dána alespoň malá dávka rozumu - věděly. Tato otázka byla jen další z řady zkoušek, kterým Amaera podrobovala personál paláce, a obzvlášť její dvorní dámy.

Jedna z nich to bohužel nepochopila.
Valeria se napřímila a trochu se pod jejím pichlavým pohledem ošila.
,,Se vší úctou, Má Výsosti," sklonila hlavu ve smířlivém gestu, které však nezmírnilo dopad jejích dalších slov, ,,myslím si, že ten chlapec se nijak zvlášť neprovinil."
Nilliah, starší a očividně chytřejší z těch dvou, po ní střelila varovným pohledem. Ale Valeria jej buď neviděla, nebo ignorovala.

Když jí Amaera pokynula, aby pokračovala, nezastavila se.
,,Je ještě mladý, tak jako my, udělal zkrátka jen chybu," pravila nesměle. ,,Zaslouží si druhou šanci. Navíc, těch listů ani nebylo mnoho, takže to příliš nevadí, a..."
,,Chápu," utla ji Amaera a mladá dvorní dáma zmlkla. Nejistě se podívala na svou kolegyni Nilliah, která seděla se sevřenými rty a neodvážila se nic říct.

,,Já si totiž naopak myslím," prohodila Amaera, ,,že bych toho chlapce měla vyhodit. Dodržovat kázeň je pro chod paláce velice důležité, čemuž ty samozřejmě nemůžeš rozumět. Když ho nechám, aby dělal chyby, nabyde on i další zaměstnanci dojmu, že chyby toleruji. A to bych rozhodně nechtěla. Vadné články je třeba odstranit, stejně jako v případě těch leknínů."
Valeria zamrkala a její ramena ztuhla. Nejspíš už si uvědomila, že něco udělala špatně.

Amaera zvážila své možnosti. Dvorní dámy za tenhle měsíc vystřídala tři. To bylo ještě dobré číslo. Po Valeriině místě by každá hloupoučká dívka, co touží získat dobrou reputaci a prosadit se u dvora, ihned skočila, tudíž by nebyl problém sehnat novou. Sice si nejspíš od matky vyslechne krátký proslov o střídání dvorních dam jako spodní prádlo, ale s tím dokázala žít.
Tak tedy k Valerie líně mávla rukou, jako by odháněla otravný hmyz, a prohlásila: ,,Můžeš jít."
Nestála o něčí odsuzovačné pohledy a všetečné řeči. Valeria pohořela.

Nejdřív se nehýbala, jen na ni zaraženě zírala a špulila ret, jako by jí bylo do breku. Naneštěstí pro mladou dvorní dámu tím v Amaeře nevzbudila lítost, ba naopak - ještě větší znechucení.
,,Znovu to opakovat nebudu," upozornila a rázně kývla hlavou k východu z altánku. Tentokrát už ji Valeria poslechla, ačkoli se jí při tom trhaně zvedala ramena, jak se snažila zadržet příval emocí.

Jakmile odešla, Amaera obrátila pozornost na Nilliah. Dívka s narezlými vlasy spletenými do složitého účesu na rameni proti jejímu rozhodnutí nic nenamítala. Za dva roky, co pro ni pracovala, se už v jejích vrtoších naučila chodit. Amaera si stále nebyla jistá, jak je možné, že u ní tak dlouho přežila. Žádná jiná dvorní dáma v jejích službách příliš času nepobyla. Ale ona si u ní svým taktem a diplomacií dokázala vydobýt místo a ještě vydržet.

,,Budu muset sehnat další dvorní dámu," řekla Nilliah. Nebyla v tom vítka ani jiné skryté poselství. Jen čisté konstatování - nic jiného by si nedovolila.
Amaera si přezíravě odfrkla. ,,Nastoupí první, na kterou ukážeš." Osobně nechápala, proč by se nějaká mladá svobodná dívka chtěla dobrovolně uvázat do takového nudného zaměstnání, a ještě ke všemu s ní, když mohla dělat spoustu zajímavějších věcí. Ale zkrátka to tak bylo.

Po krátkém uvážení Amaera neodolala popíchnutí.
,,Ten zahradník už tu zítra nebude," oznámila.
Ráda Nilliah takhle pošťuchovala a doufala, že se chytí do pasti. Ale ona byla chytřejší, než se zdálo, a vždycky dokázala ze situace vykličkovat přesně podle jejího gusta.
,,Věřím ve vaše nejlepší uvážení, Má Výsosti," odpověděla dvorní dáma s lehkou úklonkou hlavy. Amaera se ušklíbla - jen čekala, kdy tuhle dívku přestane bavit neustále se jí vtírat do přízně.

Do jejich zorného pole se náhle dostal muž v haleně s tyrkysovými ornamenty na lemech, který se svižným krokem blížíl k altánku. Na obou klopách límečku měl připnuté perly, jež byly spojeny řetízkem.
Královský posel.
Zastavil se před kanálem překlenutým alabastrovým můstkem. Poklekl na jedno koleno a hluboko ohnul hřbet i s pečlivě učesanou hlavou. ,,Má Výsosti," pozdravil Amaeru.

Jeho kvapný příchod a důležitý výraz v ní vzbudily zvědavost. Navíc musela uznat, že úklony zvládal dobře. Tentokrát posla nenechala potupně klečet na zemi a rovnou mu pokynula, aby vstal.
,,Co chceš?" otázala se ho.
Muž spojil ruce za zády a rovný jako pravítko jí oznámil: ,,Korunní princ Lukariel a princ manžel Mého Veličenstva se vrátili z cesty."