Amaera nemohla přestat myslet na to, jak jí Sestra Orien podsouvala zneklidňující otázky ohledně její budoucnosti. Snažila se na to nemyslet, ale nemohla si pomoct a přehrávala si v hlavě jejich rozhovor znovu a znovu dokola. ,Ženy, které se rozhodnou přidat k řádu Řeky, jsou ušetřeny jakýchkoli minulých i budoucích svazků a zavázků. Včetně sňatků.'
Královna by ji ale přece neprovdala nějakému cizinci, aniž by se s ní nejdřív poradila. Takové rozhodnutí musely učinit spolu, jednalo se hlavně o Amaeřin život.
Snažila se o tom přesvědčit, ale něco otravného a nemilého ji hlodalo vzadu v hlavě.

Amaera věděla, že nemá smysl se pokoušet spojit s matkou přes den, kdy u ní následuje jedna schůze za druhou. Jindy by se možná rozhodla si trochu okořenit den a vpadnout matce přímo doprostřed porady, ale po pár hodinách s Cleo a procházce s Orien si Amaera připadala psychicky vysátá. Neměla energii na slovní přestřelku s královnou v místnosti plné správců, úředníků nebo velitelů.

Odložila tedy starosti stranou. Teď měla na práci lepší věci. Věděl, co jí dnes zvedne náladu, stejně jako tolikrát předtím.

-----

V královských stájích se už Amaera orientovala stejně dobře jako v samotném zámku, i když se nejednalo zrovna o vhodné místo pro princeznu. Naštěstí, co je pro ni vhodné a co ne, si rozhodovala už dlouho sama.
Jakmile vkročila na půdu, která nesla stopy koní, dostala se jí na vyšívané boty špína. Uvnitř stájového komplexu naštěstí pro Amaeru čekaly kotníkové boty, které jí tam zaměstnanci stájí schovali pro případ její návštěvy.

Amaera se vyhnula vysokým dvoukřídlým dveřím, za nimiž se ozývalo šustění slámy a pofrkávání. Obešla hlavní budovu pro koně natřenou na bílo, až se dostala k menší kamenné části, která sloužila výhradně lidem. Většinou podkoním.
Vstup zůstával přes den otevřený, aby se uvnitř neusazoval pach koní, zatuchliny a slámy přilepené na botách. Hned na prahu do Amaery málem vrazil Carrel, ne zrovna nejmladší podkoní, který se staral o jejího oře. Kýbl plný směsi žrádla se rozhoupal, když prudce zastavil, aby ji neporazil. Pohotově ho položil na zem, až to zařinečlo, a poklekl na jedno koleno se skloněnou hlavou. Z toho úhlu si Amaera všimla, že má ve vlasech zamotané seno z dopoledne, kdy koním dával oběd.

Amaera se zamračila. ,,Carrele, myslela jsem to vážně, když jsem ti říkala, aby ses mi ve stájích už neklaněl," napomenula ho vážně. ,,Je to opravdu zdržující vzhledem k tomu, kolikrát se tu za jedno odpoledne potkáme." Carrelovi a jejím dvorním dámám udělila jako jediným v paláci výjimky, co se týče poklon. Obojí to byly logické volby. Se svými dvorními dámami se vídala tak často, že nutit je se neustále klanět by postrádalo smysl. S Carrelem to bylo podobné, navíc do stájí se Amaera uchylovala hlavně proto, aby se odprostila od svého postavení, takže ne vždy vyžadovala formality spojující se s ním.

Muž ve věku okolo čtyřiceti let se tedy s odkašláním opět narovnal. ,,Omlouvám se, Má Výsosti. Mám vám připravit Telariona?"
Amaera přikývla. ,,Ano. Ale hřívu můžete vynechat."
Carrel uposlechl její rozkaz a vydal se zařídit, co po něm žádala. Musel Amaeřina nejoblíbenějšího valacha řádně vyčistit a nasedlat, což někdy mohlo zabrat docela dlouho.
Mezitím Amaera prošla rozlehlou místnost, kde měli podkoní úložné prostory, a v jedné polici našla své boty pro jízdu a rukavičky. Jemná světlá kůže neměla její ruce hřát, jen chránit před odřením. Což Amaera uvítala s koněm jako Telarion, kterému stačilo jednou trhnout hlavou a už si spálila dlaně.

Když Amaera vstoupila do jedné z uliček ve stájích, právě viděla, jak Carrel jde se sedlem k Telarionovi. Ze čtyř rohů budovy doléhalo tlumené sluneční světlo a vrhalo na zem dlouhé stíny. Musela projít kolem boxů s rozličnými druhy, barvami a pohlavími ořů, než došla k tomu svému. Jelikož už slunce začínalo klesat k obzoru, u stropu svítila žlutá světla v lucernách a osvětlovala celou halu. Srst některých koní se zdála zbarvená jinak než ve skutečnosti. Takovým příkladem byl i Telarion, jehož písčité chlupy se uvnitř zdály spíš nazlátlé. Stál uvnitř otevřeného boxu, kde ho Carrel už stihl vyčistit a teď mu upevňoval kožené sedlo.

Amaera si všimla, jak Carrel zápasí s podbřišním pásem a Telarion neklidně mává ocasem. Přes jeho kohoutek ani neviděla, široká hruď se mocně zvedala nádechy a silné nohy by dokázaly prokopnout lebku, ale přesto se ho nikdy nebála. Telarion byl zkrátka uchvátný. S bílým čumákem a podkolenkami se jí zdál spíš roztomilý než děsivý. Nepochybně se jednalo o nejzdatnější zvíře v královských stájích - možná Telarion nedokázal běžet tak neuvěřitelnou rychlostí jako jiní, ale měl velkou výdrž a sílu. Amaeru by klidně vezl bez přestávky celé dny.

Přistoupila k němu a vzhlédla. Telarionovy velké oříškové oči se na ni upíraly, když sklonil hlavu a dotkl se nosem její paže. Jeho nozdry se roztahovaly jak se snažil zachytit pach dobrot, které mu často nosila. Nic ale nenašel, tak se s frknutím zase odtáhl.
Carrel, celý zadýchaný, konečně dotáhl pás od sedla, který zajišťoval, že se při běhu nesveze ze hřbetu. Amaera pozvedla obočí a trochu káravě poplácala Telariona po boku. ,,Copak, zase se nafukuješ, aby ti Carrel nemohl utáhnout sedlo? Takhle to ale nejde, pak bych si mohla ublížit."

Zmíněný podkoní, stejně jako zbytek personálu v paláci, věděl, že pro nedbalý výkon jeho práce neexistuje žádná omluva. Obzvlášť pro princeznu.
Rychle tedy přispěchal s řešením: ,,Podívám se na to, ještě než vyjedete."
,,To bych prosila," odvětila suše Amaera, aniž by se na Carrela otočila. ,,Netoužím skončit na zemi se zlomenou končetinou."
Telarion měl sice veškerou Amaeřinu důvěru, ale sklouzávající sedlo by zastavit nedokázal.

Amaera svého koně pohladila po krku. Uzdečka s otěžemi visela na vratech od Telarionova boxu, jelikož mu nejdřív sama chtěla rozčesat hřívu. Carrel jí podal příslušný kartáč, který vytáhl ze své bedínky s potřebami na čištění.
Stále se však neměl k odchodu.
,,Můžeš odejít," řekla mu Amaera a protočila očima. Přece není tak těžké poznat, kdy už ho není potřeba. Měla zato, že je to naprosto očividné, ale zaměstnanci v paláci ji často utvrzovali v opaku.

Chvíli pozorovala, jak podkoní ve středních letech odchází. Škoda, že nebyl její typ. Na svůj věk nevypadal zrovna špatně. Bohužel ji odrazoval ten neudržovaný účes, přerostlé strniště a věčně špinavé ruce. Měla ráda muže, kteří o sebe pečují. Což on očividně nebyl. Na druhou stranu, koně ho jistě soudit nebudou, tak proč by se měl namáhat. Kdyby Amaera směla trávit veškerý svůj čas s těmito krásnými zvířaty, nejspíš by se také vykašlala na šperky z pokladnice a hedvábné šaty.

S jednou rukou na Telarionově pleci mu začala rozčesávat hřívu. Tuto činnost shledávala velice uklidňující. Cítila, jak se jí uvolňuje napětí v horní části zad; jak se jí pravidelnými pohyby protahují paže. Nadechla se stájového vzduchu prosyceného pachem slámy, koní a dřeva. Většině lidí z vyšší třídy by taková kombinace nevoněla, ale v Amaeře vždy vyvolala pocit míru. Když byla se svým koněm, nikdo se jí neodvážil vyrušovat. Před těma velkýma očima se necítila ani zdaleka tak zranitelná, jako by si připadala před lidskýma. Stále neholdovala fyzické práci, ale jízdu na koni považovala spíš za zábavu.

Sledovala jak se vlnité žíně, přesně o odstín světlejší než jeho srst, natahují pod kartáčem a po uvolnění zase kroutí. Telarion měl pokojně skloněnou hlavu, takže se mu Amaera mohla postarat i o ofinku, která by mu zasahovala do očí, kdyby ji nesčísla ke straně. Mimoděk pohladila valacha po čumáku a on jí jemně dýchl do dlaně. A pak jí začal ožužlávat čisté rukavice, protože se mylně dovtípil, že mu nabízí dobrotu.

Když už mu v hřívě nezbylo ani zrníčko prachu, zapletla mu copánek. Vybrala si složitý motanec po celé délce jeho krku. Nedělal se jí vůbec dobře, jelikož Telarion neustále hýbal hlavou a jí vyklouzávaly prameny z ruky. Neutáhla mu cop příliš pevně, aby měl jistou volnost, a pak ho pohladila po silném hrdle.
Tohle zvíře by dokázalo jet hodiny, táhnout vůz, vézt dva dospělé lidi. Amaera si cenila jeho dovedností. Schopnost a ochotu pracovat dokázala ocenit nejen u lidí. Proto Telariona tak zbožňovala.

Zavolala Carrela, který přikvačil opět s kýblem v ruce, aby jí pomohl nandat uzdečku. Jakmile nachystal Telariona k jízdě, dovedl ho ven, vedle stupínku se schůdky. Amaera po nich vystoupala, zachytila špičku nohy do třmenu a zkušeně se vyhoupla na koňský hřbet. Skrz hedvabí tenké jako pavučinka cítila pod nohama Telarionův dech, který roztahoval jeho hrudní koš. Vzala do rukou otěže a pevně se usadila v sedle. Pak už stačilo jen pobídnout Telariona patami a vykročili směrem louce za stájemi.
Celé odpoledne létali.