Amaera seděla se svou matkou u stolu již hodnou chvíli, když se světlé dvoukřídlé dveře otevřely a tíživé ticho proťaly rozjařené hlasy jejího bratra a nevlastního otce.

,,Ano, přesně!" notoval právě zaujatý Lukariel Marietovi. ,,Trvalo mu nejméně půl hodiny, než konečně -"
Přerušilo ho dost hlasité odkašlaní. Vzešlo od elegantní ženy sedící v čele stolu, od níž Amaera podle svého bratra zdědila ten mrazivý pohled schopný zahnat i ostříleného bojovníka. Na sobě měla splývavé šaty stříbřité barvy, jež podtrhávaly její chladnou krásu. Typicky zlaté vlasy rodu Chillmů si nechala jako obvykle vyčesat do vysokého a značně komplikovaného motance na temeni hlavy. Štíhlou šíji, uši i zápěstí jí zdobily precizní šperky s polarisskými perlami, které byly známé svou nesmírnou hodnotou. Na vršku hlavy se jí leskl propracovaný diadém posazený malými perlami - pouze ve společnosti své rodiny nenosila těžkou korunu vládkyně.

Lukariel se zastavil před podlouhlým stolem a stejně jako Marieto nasadil o něco vážnější výraz. Oba muži před svou královnou sklonili hlavy, aby jí dali najevo svou úctu a respekt.
,,Nechali jste nás čekat," vytkla jim Amaera v gestu vyžadujícím výhradně omluvu, ne vysvětlení. I jí se na hrdle skvěly do bronzu vsazené dokonale lesklé a duhové perly, poklad její země.

,,Hluboce se omlouváme, dámy, že jsme marnili váš čas. Už jsem se vás však nemohl dočkat," pronesl princ manžel a královna pookřála. Vždycky věděl, co má říct.
Jeho brada po dlouhé cestě zarostla tmavším strništěm, místy prokvétajícím šedými pramínky.
Když obešel stůl, aby se s jeho dámami přivítal, a chtěl se k Amaeře sklonit, zvednutím ruky ho zastavila. ,,Doufám, že jste ten náš promarněný čas využili k extra dlouhé koupeli."
,,Samozřejmě," přikývl Marieto s mírným úsměvem a poškrábal ji svými vousy, když jí vtiskl polibek na tvář. ,,Chyběly jste mi." Raději se zdržela jízlivé poznámky a jen nakrčila rty.

,,Ó, netvař se tak nešťastně, sestro." Lukariel žalostně stáhl obočí, když se blížil k ní blížil, aby ji také objal na přivítanou. ,,Už jsme zde, nemusíš smutnit."
Amaera se nechala obejmout - měl jediné štěstí, že nezaznamenala ani vzdálený pach koní - a při tom svého staršího bratra nakopla do holeně.
,,Au," ublíženě se odtáhl a nepřestával ji pošťuchat: ,,Takhle vítáš svého milovaného bratříčka? Co třeba pusinku na tvář?"

Chystala se ho kopnout znovu, ale bohužel zasáhla jejich matka, která se akorát odtahávala od rtů svého manžela.
,,Amaero," sykla, až to proťalo vzduch jako šíp. ,,Přestaň Lukarielovi ubližovat. A ty ji zase neprovokuj. Vidíš, jak to dopadá."
Marieto se sklonil ke královnině hlavě, kam jí vtiskl láskyplný polibek. ,,Nech je," konejšil ji. ,,Však oni si to vyříkají."
Ano, Amaera si to se svým bratrem vyříká botou a možná vidličkou, jestli nepřestane se svými "legračními" připomínkami.

S potměšilým úsměvem se od své sestry vzdálil, jako by snad vytušil její úmysly, a celý zářící se vrhl k matce. Marieto se mezitím usadil po Amaeřině levici. Správně by měl sedět vedle královny on, ale nepřišel včas, a tak si jeho místo zabrala ona. Upřímně jí nezáleželo na tom, jestli se mu to líbí nebo ne.
Královna svého syna vtáhla do pevného objetí. Ačkoli se vždy tvářila vyrovnaně a nedala najevo žádnou známku starostí, Amaera věděla, že se jí tyhle dlouhé výpravy, které občas podnikali Lukariel a Marieto, nezamlouvají. Vždycky svého manžela a syna znovu ráda viděla živé a zdravé.

Oba muži se konečně usadili u stolu, a tak se celá rodina pustila do jídla. Na dlouhém stole stály talíře s bylinnými chleby a jemnými pomazánkami. Mísy s rajčatovými saláty, podnosy s rybami a jehněčími kostičkami s plátky cibule a papriky, tácy se sýry a slané koláče s houbami. Zřejmě nic pro vyhládlé muže, protože ti si nechali přinést ještě pečené kuře.

Amaera neměla nijak zvlášť hlad. Posledních několik týdnů si užívala o mnoho větší svobody než za přítomnosti jejího bratra a nevlastního otce. Jelikož na ni matka neměla čas, mohla se celý den potulovat zahradami, dirigovat služebnictvo a občas se vykrást do města. Žádný učitel ji nemohl donutit, aby se účastnila jeho nekončících přednášek, když ji ani nenašel.
Jenže teď přijel Marieto, který byl ohledně výchovy královských potomků o něco důslednější. Mohla se s volností rozloučit. Čekaly ji nudné hodiny dějin, obchodu a chodu království a pravděpodobně pár návštěv palácových ateliérů, kde se měla pokoušet malovat, provozovat hudbu nebo tančit.

S pouhým pošťuchováním jídla po talíři počkala, až ostatní dojedí. Upila ze sklenky vína, ale ani to jí nechutnalo tolik jako obvykle.
Nejdéle se čekalo na královnu, která si s jídlem dávala obzvlášť načas. Jedla po malých soustech a pomalu, jako správná dáma. Nehltala jako Lukariel, ani se nesnažila spolknout půlku drůbežího stehna najednou jako Marieto. Amaera nad nimi musela ohrnovat nos. Vypadali jako dva pasáci v hospodě, ne jako nejmocnější muži říše.

Když si i královna osušila rty tkaným ubrouskem, začala se vyptávat na pracovní cestu svých dvou chlapců. Jim se možná historky o tom, jak museli uklízet strom spadlý přes cestu, nebo jak se Lukarielovi splašil kůň a odnesl ho o město dál, zdály zábavné, ale Amaeře ne. K jejímu zklamání nakonec přišlo i na řeči o politice a výsledku jejich diplomatické výpravy.

,,Měly na vás kněžky z Celeste-Al čas? Vím, že do svatých hor už od konce války putuje neúnosné množství lidí hledajících útěchu ve víře. Ale myslela jsem si, že se to lepší. Přece jen už je to devět let." Královna se starala oprávněně. Amaera jednou zaslechla ve městě obchodníka, který prodával exotické ovoce ze svaté země, jak vypráví o stovkách tuláků. Za vírou cestovali mladí i staří, převážně ti chudší, ale také šlechtici a důležití měšťané - zkrátka všichni věřící. Bylo to už sice před pár lety, ale jak dalece se to mohlo změnit, když moudré posvěcené ženy tehdy pomohly tolika lidem?

Marieto pomalu přikývl. Kdykoli se změnilo téma na jižanskou válku, která skončila, když jsem byla ještě dítě, stáhl se mu hrudník a pohled na chvíli zamlžil. Nepochybovala jsem, že ho to vtáhlo do ne zrovna příjemných vzpomínek. Nedokázala jsem si představit, kolik bolesti a zranění viděl, kolik smrti. To člověka jistě poznamená.

,,Viděli jsme dost skupin poutníků uchylujících se do chrámů v Horách srdcí, ale nejsou to celé karavany jako dřív," potvrdil. ,,Kněžky nás ochotně přijaly."
,,A co říkaly?"
Tentokrát se ujal slova Lukariel: ,,Nechtěly už o kácení stromů ani slyšet. Ale přijaly naše upřímné omluvy. Pohostily nás, daly nám několik řádných kázání o Bozích a zase nás s úsměvy vyprovodily. Slavností jara se prý nezúčastní."

Amaera viděla, jak se nadechuje i Marieto, aby dodal k jeho shrnutí další podrobnosti a jistě povyprávěl, co podnikli cestou tam i nazpátek. Královna je oba pozorně poslouchala a byla očividně ochotná to vydržet klidně ještě přes hodinu. To už to Amaera nevydržela - samou nudou tu nad zbytky jídla téměř umírala.

Hladce se zvedla od stolu a obrátila se na královnu: ,,Smím -"
,,Ne," přerušila ji ihned, protože správně uhádla její úmysl. ,,Nesmíš."
Na chvíli Amaera zauvažovala, že se zkrátka otočí a odejde, nehledě na matčina slova. Ale ostrý pohled, jakým ji probodla, ji nakonec přiměl znovu klesnout na židli s poraženým vzdechnutím.

Rozhodla se tedy alespoň konverzaci stočit zajímavějším směrem: ,,Jak to vypadá se slavností slunovratu?"
Královna nasadila výraz, s jakým na Amaeru a Lukariela mluvila, když byli malými dětmi a obzvlášť se snažili něco nechápat.
,,Tohle já přece nezařizuji, Amaero, mám důležitější věci na práci. Na podrobnosti se musíš zeptat Cleo. Každopádně začne za dva týdny. Měla bys své sestřence pomoct s přípravami, mimochodem. Je to velká událost a hodí se jí každá ruka navíc."

Amaera si odfrkla. Neměla svou sestřenku zrovna v lásce. Cleo byla... tu člověk musel poznat, aby zjistil.
,,Ona to zvládne sama," namítla zdráhavě.
,,Půjdeš Cleo pomoct," uplatnila matka svou královskou autoritu. ,,Konec diskuze."
Amaera obrátila oči vsloup a hlasitě si povzdechla. ,,A co mám jako dělat? Roznášet po paláci kytičky? To už přece dělá služebnictvo."

,,Dneska jsi ve skvělé náladě," poznamenala kousavě královna. ,,Raději už běž." Rezignovaně na ni mávla rukou, když už ztratila nervy. Amaera se s pocitem škodolibého zadostiučinění zvedla ze židle. Zase vyhrála.
Pokývla svému bratrovi, který se tvářil značně mrzutě, že on stále musí trpět rodinnou večeři, zatímco ona ne. Vsadila by se, že už by raději ležel v posteli. Marieto se na ni jen pousmál, jako by se snažil říct: Neboj, taky jsem se dřív rád z takových hovorů vyvlékal. To Amaeru ještě víc otrávilo. Marieto byl královnin manžel, politické debaty musel přímo milovat, protože jinak neviděla žádný důvod, proč by si její matku bral.

A tak odešla a volné kalhoty vesele vlály za ní, když odcházela z jídelny a usmívala se nad vyhlídkou, že se uklidí do nějakého klidného kouta, kde jí nikdo nenajde. Možná by si mohla dát koupel. Nebo vytřídit staré šaty, jen aby si mohla nechat ušít nové.
Jak se tak pro sebe culila, rázem jí ten výraz ztuhl na tváři. Proti ní se z chodby vyhrnulo fialkové hedvábí a její sestřenice se zazubila. ,,Tak jsem slyšela, že mi chceš pomoct s přípravami."