Helena se tiskla k hrubé zdi své cely a třásla se zimou i strachem. Právě svítalo a skrz mříže se dovnitř draly první veselé sluneční paprsky, jako by měl nastat další krásný červnový den. Dívce se však po tvářích koulely velké slzy. Slyšela včera toho Němce, co ji sem zavřel jako nějakého psa. Věděla, co se s ní dnes stane – dnešní den bude jejím posledním. Dneska umře.

Nepřítelkyně Říše. Práce neschopná.

Tyto jediné dvě věty, čtyři slova, která se skvěla na Helenině posudkovém listu, jenž ji vystavil německý táborový lékař Josef Mengele, jí stále rezonovala v hlavě. Německá bestie. Velké zvíře. Jedno jeho slovo stačilo k tomu, aby byl nad Helenou bez soudu vynesen rozsudek smrti ... Zastřelte ji. Zítra ráno.

Venku zazněly kroky a německé hlasy. Dveře se s vrzáním otevřely a sluneční paprsky se Heleně naplno a bolestivě zakously do očí. Dlouho trvalo, než dokázala zaostřit zrak a rozeznat ozbrojené postavy stojící ve dveřích, které posléze vešly dovnitř a začaly odemykat cely. Byli to dva němečtí vojáci, kteří ji bez jediného slova drsně popadli za zápěstí a táhli ji ven, směrem k další budově, která připomínala starou stáj. Němci s ní budovu obešli, nikdo z nich k ní po cestě nepromluvil. Helena se napřed snažila být silná, ale nedokázala to. Třásla se a vzlykala, ani s jedním z mužů to však nijak nepohnulo. Alespoň ji však nijak neponižovali ani neuráželi ...

Za stájí se nacházela vysoká betonová zeď, kterou teď několik vězňů s oholenými hlavami v pruhovaných uniformách pečlivě obkládalo matracemi kvůli odraženým střelám. K čemu tohle místo slouží bylo zřejmé podle zaschlých krvavých skvrn nepravidelně rozesetých po betonu. Heleně se zhoupl žaludek, nohy se jí třásly tak, že se na nich sotva udržela.

Ostatní odsouzenci se tiskli k sobě pod dozorem vojáků a jejich namířených zbraní kousek od Heleny – skupinka sedmi lidí ve vězeňských uniformách různého věku, kteří tady měli zemřít spolu s ní.
Sonderkommando, které dokončilo svou práci, bylo Němci zahnáno na stranu a dostali rozkaz čekat. Jejich práce ještě neskončila. Helena se bez odporu nechala – stejně jako ostatní – odtáhnout na své místo. Stála zády k matracím, čelem k osmičlenné popravčí četě, která si už chystala pušky. Byla zlomená, ale smířená. Věděla, že už jí nikdo nepomůže a mohla jen doufat, že se po smrti shledá se svou rodinou a budou spolu šťastní.

Tam, kde není žádná válka, bída ani bolest ...
Vedle Heleny stál malý, sotva desetiletý chlapec. Skoro celou bederní část pruhované vězeňské uniformy mu překrývala žlutá špinavá šesticípá hvězda. Hoch usedavě plakal a neustále chvějícím se hlasem polsky volal maminku. Helena se otřásla. Tento chlapec byl jistě Žid, odvlečený z dobyté Varšavy, Krakova nebo Lodže, kde nacisté údajně řádili nejhůře. Co asi provedl? Helena věděla, že utěšovat ho nemá žádný smysl. Snad to alespoň bude rychlé. Sledovala vojáky popravčí čety, řadící se na rozkaz velícího důstojníka s puškami v rukou deset metrů od nich. Heleně blesklo hlavou: Proč jsou tak daleko? Byli tak dobrými střelci, nebo si z ubohých vězňů před sebou chtěli jen udělat živý terč a trochu se pobavit jejich strachem? Bude to bolet?

Sama Helena však stála klidně. Se smrtí byla plně smířená, dobře věděla, že nemá žádnou šanci a modlit se v zázrak také nemělo smysl. Hrdě zvedla hlavu.

Muž, který se naproti ní líně a se sadistickým úšklebkem na rtech opíral o svou pušku, byl typický árijský Němec. Blonďaté, mírně zvlněné vlasy měl skryté pod černým důstojnickým baretem zdobeným znakem říšské orlice svírající v drápech hákový kříž, který se nacházel i jinde na jeho dokonale upravené černé uniformě – na rukávech i na náprsních švech. Jeho modré oči byly plné pohrdání ,,podřadnou rasou" a chladně zíraly před sebe na svou oběť. Vzdáleně ji připomínal Reinharda Heydricha. To jsou všichni Němci stejní? Helena se roztřásla, přesto sebrala veškerou svou odvahu a směle se mu podívala do očí. Chtěla umřít silná. Zdálo se jí to, nebo se v nacistových očích na zlomek sekundy zableskl obdiv a uznání?

Byla to jen obyčejná česká dívka, která měla celý život před sebou. Obyčejná dívka, která se provinila pouze tím, že chtěla v zájmu přátelství a soucitu pomoci ostatním přežít tuto šílenou dobu jménem okupace a druhá světová válka. Jenže to by ti ostatní nesměli být Židé ...

Původně jsem chtěla vše dát celé do jedné kapitoly, ale nakonec budu ještě napínat, haha 😁