9.6.1942

Krátce po čtvrté hodině ráno celou rodinu náhle probudily charakteristické zvuky brzd automobilů zastavujících na ulici před jejich domem, které byly velmi brzy přehlušeny rozběsněným štěkotem vycvičených psů a neméně ostrým vykřikováním povelů v cizí řeči. Zoufalému nářku obyvatel, kteří se v předtuše toho, co je čeká, pokoušeli zabarikádovat ve svých domovech, velmi brzy odpověděly tvrdé údery a kopání do dveří snadno prolamující jejich chatrnou obranu. Klára s Helenou, doposud pokojně spící v Helenině pokoji, se okamžitě s trhnutím probudily a Klára vyděšeně vyletěla z peřin a srdce se jí rozbušilo hrůzou. Němci!

Během několika mála minut byla celá rodina vzhůru a spolu. Stáli v rozlehlé chodbě daleko od dveří, drželi se za ruce, drmolili modlitby a tiskli se k sobě, vyděšení, neschopní jakéhokoliv pohybu – čtyři Češi a jedna Židovka. Z okna mohli vidět sousedy, vybíhající ze dveří s rukama nad hlavou a pokorně se hrbící pod namířenými puškami ve snaze zachránit si život, a brzy i na jejich dveře začalo zuřivě bušit několik příslušníků gestapa a příslušníků SS v uniformách:

,,Policie! Otevřete dveře! Tak bude to?" ozval se hrubý, výhružný hlas gestapáka stojícího za nimi. Třebaže jen Helena s Pavlem uměli trochu německy, tuto jednoduchou výzvu pochopili všichni. Jaroslav Hruška zbledl, ale jako první se rychle vzpamatoval. Věděl, co má v takovém případě udělat. V pyžamu vtrhl do kuchyně a začal rychle hledat doklady obsahující jejich osobní údaje, které podle zákona musel předložit ke kontrole – jeho snaha ale byla marná. Zuřivě přitom gestikuloval na Lenku, ať dostane Kláru oknem do zahrady a pryč, do bezpečí ...

Němec mezitím ještě jednou zopakoval svou výzvu a když se nedočkal odpovědi ani nějaké vstřícné aktivity, začal do zámku zběsile střílet. Všechny tři ženy zoufale vykřikly, schoulily se k sobě a snažily se krýt si hlavy před létajícími třískami. Paní Hrušková se hlasitě rozplakala, Pavel ochranitelsky přistoupil ke své sestře a sevřel ji v náručí, třebaže měl sám strach. Klára nerozhodně postávala kousek od nich, bledá hrůzou. Věděla, že si Němci jdou pro ni. Konečně si koutkem oka si všimla pootevřeného okna do zahrady a pokusila se navázat oční kontakt s Helenou, přesvědčit ji, aby utekly spolu. Její kamarádka však měla oči jen pro svou rodinu.

Vteřiny se vlekly nekonečným tempem. Zatímco se Němci stále pokoušeli dostat dovnitř, ustal Jaroslav Hruška v marné snaze – nedokázal doklady najít, což je nyní stavělo do ještě nebezpečnější situace ...

Pěti běsnícím nacistům se konečně podařilo vyrazit dveře z pantů. Když nejvyšší z Němců v černé uniformě SS s důstojnickým baretem na hlavě, pravděpodobně velitel zátahu, konečně vtrhl do bytu a vykřikl: „Domovní prohlídka! Ukažte doklady,", odpovědělo mu jen ticho a bezmocné krčení ramen.

,,My doklady nemáme, pane." zašeptala paní Hrušková zoufale. Němec strnul uprostřed pohybu, jako by nevěřil vlastním uším. Rychle se však vzpamatoval a přejel pohledem přes Helenu a Kláru, která byla bledá hrůzou a třásla se po celém těle. Vzpomněla si totiž na svůj kabát a svetr, které večer nechala v Helenině pokoji položené na židli u postele. Odhalí ji ...

Němec si její nervozity dobře všimnul. Dal pokyn jednomu ze svých kolegů a ten bez okolků vykopl dveře pokoje. Za pět vteřin se vrátil s Klářiným svetrem v ruce.

,,Jude." řekl a chvíli se pásl pohledem na zděšení, které tento nález vyvolal ve tvářích čtyř lidí stojících před ním. Klára zpanikařila, smýkla sebou do strany a dala se na útěk k otevřenému oknu. Němec za ní. Surově přitom srazil paní Hruškovou ke straně, až se udeřila do hlavy o zeď, ale to už dívka stála v okně a skočila z výšky asi tří metrů do zahrady: upadla, rychle se však postavila na nohy a rozběhla se k nevysokému plotu. Než jim v roce 1939 zakázali chodit do školy, byla v tělocviku nejlepší ze třídy, a to jí nyní zachránilo život. Podařilo se jí přelézt přes plot k sousedům a odtud se dostala přes jejich zahrádku ven. Kličkování k blízkému lesu pro ni nebyl problém, v hrůze a strachu o vlastní život zapomněla na svou nejlepší kamarádku – stejně jí nemohla nijak pomoci. Tři Němci – příslušníci gestapa v civilním oblečení – se rychle rozběhli k oknu a poslali za ní několik výstřelů, dívce se však přesto podařilo dostat se do bezpečí. Jeden z nich poté, co se mu Klára ztratila z dohledu mezi stromy, nařídil ukončit palbu, vztekle zaklel a otočil se ke svým druhům:

,,Povolejte jednotku psovodů. Najděte ji! Tak dělejte!" zaječel, až mu přeskočil hlas. Chvíli se ještě díval na místo, kde se mu dívka ztratila z očí, ale nemohl už nic dělat. Navíc měli v bytě Hruškových ještě nějakou práci. Znechuceně zaklel a vrátil se do kuchyně, kde stál pan Hruška s rukama pokorně zvednutýma nad hlavou – doklady nenašel. Velitel zátahu jej ve vzteku, který v něm doutnal stále více a přerůstal v zuřivý požár, praštil pažbou pušky přímo do obličeje, a když ztratil rovnováhu a upadl na parkety, přidal mu několik kopanců do břicha, takže nebohý muž zkroucený na podlaze začal nekontrolovatelně zvracet. Několik kapek přitom dopadlo i na esesákovy boty, čímž si otec definitivně podepsal rozsudek smrti.

Němec se znechuceně ušklíbl, ale ovládl se a vešel do Helenina pokoje, který už začínal připomínat spíše skládku než onu bělostnou čistotu, na níž si nejen paní Hrušková, ale i sama Helena tolik zakládala. Dva příslušníci tajné německé policie zuřivě vysypávali šuplíky a manipulovali s nábytkem, aby našli další důkazy a zároveň si vybili zlost nad tím, že jim ta malá ,,svině židovská" dokázala utéct. Jejich úsilí však bylo marné. V chodbě zatím další z nich nutil Pavla, Helenu i jejich maminku, kteří s uplakanými obličeji drmolili marné prosby o milost, stát bez hnutí v chodbě čelem ke zdi s rukama nad hlavou a střídavě je dloubal do zad hlavní odjištěného lugeru. Dva gestapáci, kteří právě dokončili prohlídku, se otočili k veliteli a bezmocně zavrtěli hlavou. Kromě svetru – jediného důkazu, že se v tomto bytě nacházela Židovka – neměli vůbec nic. Klára jim utekla a rodinu bez dokladů nebylo možné identifikovat. Němcova zuřivost ještě vzrostla:

,,Zatracená práce! Vezměte je všechny." nařídil a vrátil se do kuchyně, kde pan Hruška stále ležel bez hnutí na zemi. Velitel se jej chystal zvednout na nohy, ale poté se při vzpomínce na zvratky na svých botách znechuceně ušklíbl a rozmyslel se. Ohlédl se po svých kolezích, kteří už podle jeho rozkazu vyváděli zbytek zatčené rodiny na ulici, kde čekalo pro tento účel povolané velké nákladní auto. Vytáhl z pouzdra pistoli, s ledovým klidem střelil otce do hlavy a než opustil byt, ve kterém se ještě před necelou hodinou šťastná rodina chystala ke společné snídani, ještě jednou jej sám důkladně prohledal. Prošel všechny pokoje, do něčeho kopl, něco vztekle rozbil, něco si nastrkal do kapes. Zabouchl rozkopnuté dveře, div že se úplně nerozpadly, a zapečetil je, aby byt mohli němečtí vojáci ještě jednou důkladně prohledat – nedokázal se smířit s tím, že kromě jediného kabátu nenajdou nic, co by se jim mohlo hodit. Zůstalo tam jen ticho, neuvěřitelný nepořádek a mrtvé tělo nevinného muže.

Kolem projelo několik plně naložených náklaďáků, v dálce dozníval štěkot psů, kteří už spolu se svými psovody pouštěli hrůzu na obyvatele dalšího vchodu.

Auta se zatčenými se vydala směrem k Hlavnímu vlakovému nádraží, na korbě jednoho náklaďáku se mačkalo asi třicet lidí s kufry, které si stihli v tom spěchu nabalit. Helena neměla nic. Stále ještě rozespalá, zmatená a vyděšená se s pláčem tiskla k mamince a Pavlovi, a kromě strachu o Kláru se poprvé za celé ráno zamyslela i nad jejich vlastním osudem. Kam jedou? Kde je tatínek? Kde je Klára – chytili ji? A co teď s nimi bude?