Helena čekala. Čekala spoustu strašlivých, pro ni nekonečných a bolestivých hodin v přeplněné díře na mrtvoly, kam ji po dokončení exekuce odtáhli dva členové Sonderkommanda. Zraněný bok už sice přestal krvácet, přesto Helenu šíleně bolel. Ve slabých okamžicích přemýšlela nad tím, proč raději nedala najevo, že žije, a nenechala se Němci zastřelit. Byla by teď se svou milovanou rodinou, volná, ve světě bez bolesti a utrpení ...

Cítila pod sebou tělo muže, který stál u zdi vedle ní. Ležela úplně nahoře, jen pár centimetrů od spásného okraje. Hodiny se vlekly nekonečným tempem a zanedlouho se začalo stmívat. Ruch tábora a všudypřítomný řev důstojníků SS na vězně pozvolna utichal, až utichl docela. Upracovaní muži i ženy byli zahnáni do baráků, kde jim bylo konečně dovoleno odpočinout si po celodenní těžké práci na výkopu kanálů.
Dívka vycítila svou příležitost a pokusila se pohnout. Zranění se okamžitě ozvalo ostrou bolestí, ale přesto cítila, že by to mohla dokázat. Malátně se zvedla na zesláblých rukou a prsty přitom zavadila o krvavou ránu mrtvého muže ležícího pod ní. Otřásla se odporem a ze všech sil potlačila nutkání zvracet. Naštěstí už více než tři dny skoro nic nejedla, kromě kousku tvrdého chleba, který jí večer krátce po příjezdu sem milostivě hodil jeden z dozorců. Když se poprvé pokusila posunout se vpřed, tělem jí projela vlna další bolesti, až musela na chvíli polevit a odpočinout si. Tentokrát pocítila i strach: Co když to nedokáže? Co když umře?
Tam u zdi, když se dívala do očí a hlavní pušek členů popravčí čety, byla se svou smrtí smířená. Ale to, že se jí podařilo přežít, jí do žil přece jen vlilo novou chuť žít a bojovat. Ale za co vlastně bude bojovat? Československo, její vlast, už neexistovalo, všichni, na kom jí záleželo a které milovala, byli mrtví – alespoň si to myslela. O Pavlově osudu neměla žádnou zprávu. Má smysl žít dál?
Tyto melancholické otázky, které si kladla, zatímco se s námahou a bolestí opatrně soukala z jámy ven, její odhodlání žít opět nahlodaly. Byla křesťanka, ačkoliv to nikdy nikomu nepřiznala, věděli to jen její nejbližší. Na rozdíl od svého bratra, který do kostela chodil prakticky jen proto, že mu to přikázali rodiče, ona svou víru myslela vážně a upřímně. Ale teď, poslední tři roky, v Boha věřit přestávala. Copak by dobrý Hospodin dopustil toto šílenství jménem druhá světová válka a nacistická okupace, smrt tolika nevinných lidí, kdyby skutečně existoval? Proč musí hodní lidé trpět a ti zlí se radovat u moci?

Helena se opatrně, kousek po kousku, plížila k tmavému plotu tábora. Zranění jí krvácelo a bolelo tak, že posunout tělo, byť jen o centimetr, pro ni bylo utrpení. Nespěchala, postupovala pomalu, ale cílevědomě – byla rozhodnutá. Rozdírala si prsty o štěrk a krev, která jí stékala z ran, za ní vytvářela karmínovou cestičku. Protože se již stmívalo, Helena doufala, že si jí nikdo nevšimne dřív, než bude pozdě. Věděla, že u plotu na ni bude čekat smrt elektrickým proudem – stejná, jakou si zvolila její maminka. Opětovná vzpomínka na rodiče jí dodala odvahu pokračovat dál, k smrtonosné síle 20 000 voltů, kterými byl drát nabit. Chtěla si sama zvolit způsob, jakým umře, a těšila se na to, až se se svými rodiči opět setká.

Nevěděla, že rudá stopa, kterou za sebou nevědomky zanechává, upoutala pozornost jednoho německého vojáka, osaměle hlídkujícího poblíž jámy ...