Další část je na světě 😊

Trvalo dlouho, než se Helena opět probudila, a ještě déle, než si její oči přivykly na tmu, která ji obklopovala. To první, co si uvědomila, bylo, že leží na tvrdé posteli místo v jámě na mrtvoly, že ji stále bolí bok a že je spoutaná. Projela jí vlna hrůzy. Svůj útěk a to, jak se sem dostala, si vůbec nepamatovala a dostala hrozný strach. Byla paralyzovaná. Nemohla se pohnout, nemohla mluvit, natož křičet o pomoc. Mohla jen vyděšeně těkat očima po ztemnělé místnosti a pomalu rozeznávat nezřetelné obrysy postele, stolu, dveří a stěn. Zvenku k ní doléhaly tlumené hlasy, hovořící německy. Dozorci. Chystají se na ni? Znásilní ji a pak konečně zabijí? blesklo jí hlavou. Slyšela klapání vojenských holínek vrzajících o štěrk a zadržela dech. Vojáci prošli kolem dveří bez sebemenšího zpomalení, dívku to však nijak neuklidnilo. Marně se snažila pochopit, co to má znamenat.

Chtějí ji snad donutit křičet o pomoc, i přesto, že nemá naději, že ji někdo pomůže? Heleně po tvářích stékaly slzy, nervy měla napnuté k prasknutí. Tiše a tlumeně vzlykala do pásky na ústech. Prosím, to ne, dost! Dost ponížení!
Venku se zdál být klid, i když ne nadlouho. Brzy se za dveřmi opět ozval ruch a dupot, dva hlasy prosící o život němčinou s výrazným polským přízvukem, pobavený smích několika vojáků, a nakonec výstřely, po nichž celý prostor tábora utichl. Helena zavřela oči. Srdce jí v hrudi tlouklo na poplach. Ležela na posteli bez hnutí, bezmocná, vyčerpaná, k smrti vyděšená a zlomená. Polštář, na kterém ležela, byl zcela promáčený jejími slzami. Dívka si uvědomila, že má hrozný hlad a opět jí začaly napadat depresivní myšlenky a záchvaty letargie. Po delší době, kdy mohla jen vysíleně přemýšlet nad tím, proč Bůh dovolil, aby její rodina tak trpěla, ztuhla.
Zvenku se ozývaly rychlé, sebevědomé, ale přesto opatrné kroky, které mířily přímo ke dveřím. Helena se začala potit, prudce dýchat nosem a cítila, jak rudne v obličeji. Je konec. Teď ji určitě zabijí! Zabijí ji za to, že pomáhala své židovské kamarádce, za to, že utekla před popravou: v posteli, bez jakékoliv možnosti se bránit. Helena zavřela oči a začala se modlit. Kroky mezitím ustaly a nahradilo je rychlé a nervózní šustění, jak dotyčný zřejmě hledal po kapsách klíč. V tom okamžiku se Heleně za zavřenými víčky promítl celý její život. Jako naživo viděla před očima jejich malý byt v ulici K Hájům, usměvavou maminku stojící u plotny s modrou květovanou zástěrou kolem pasu a tatínka, konečně se po celém dni vracejícího z práce. To, jak nastoupila do první třídy, jak oslavila své desáté narozeniny a dostala svůj první dort, jakou měla radost, že úspěšně složila přijímací zkoušky na střední školu. Jak poznala Kláru, jak byly spolu poprvé venku. Jak si pro ně přišlo gestapo. Hrůzná cesta v dobytčím vagónu. Uvěznění, poprava, záchrana. Co bude dál?

Dveře se až mučivě pomalu otevřely a vpustily dovnitř trochu slunečního světla, které dívku na okamžik oslepilo. Po několika vteřinách rozeznala siluetu vyššího muže, který zůstal stát ve dveřích a zíral přímo na ni. Helena, zabraná do svých vlastních úvah, se tak vyděsila, až spadla z postele. Nohama udeřila do podlahy, pouta svazující její zápěstí se jí zařízla do kůže, krátký provaz se napnul a cuknul jejíma rukama vzhůru tak, až se lekla, že si vykloubila ramena. Při dopadu si také bolestivě odřela bok, naštěstí ne ten postřelený. Tlumeně sykla bolestí: křičela by nahlas, kdyby mohla. Poloha, v níž byla spoutaná, jí nyní znemožňovala jakýkoliv pohyb. Zpanikařila. Günther za sebou zamknul a rychle, ale opatrně, aby ji nevyděsil ještě víc, přidřepl k dívce, aby ji uklidnil. V očích se mu zračily obavy:

,,Helene, to jsem já, neboj se. Jsi v pořádku? Nechci ti ublížit. Až se setmí, přinesu ti něco k jídlu." řekl tichým, klidným hlasem a vzal do dlaní dívčin uplakaný obličej. Helena sebou při jeho doteku trhla a pokusila se odtáhnout, ale ostrá bolest z obnoveného zranění, která jí projela celým tělem, a také provaz jí v tom zabránili. Rezignovaně se nechala opatrně zvednout a položit zpět na postel, německý mladík přitom mírně povolil provaz. Když se Helena dotkla zády měkkých lůžkovin, pocítila silný strach ze znásilnění: něco se v ní zhroutilo a dala volný průchod veškeré fyzické i psychické bolesti, kterou v sobě řadu dní dusila, bez ohledu na následky, jaké by to pro ni mohlo mít. Svázanýma rukama se pokoušela udeřit svého věznitele do hrudi, volnýma nohama kopala, ale odpor byl marný. Tlumeně plakala, páska, která jí tiskla rty k sobě, pálila, slzy se jí hrnuly po tvářích a vpíjely se do matrace, na které ležela. Snažila se křičet o pomoc, ale dokázala vydávat jen neartikulované zvuky. Zdálo se jí, že jí Günther něco říká a přitom pevně svírá její ramena, aby ji udržel na místě, ale nedokázala, a ani nechtěla jej vnímat. Myšlenky se jí v hlavě honily zběsilým tempem. Byl Němec, byl zlý.

Do reality jí vrátily až dvě tvrdé facky, které jí mladík bez milosti vlepil na tvář poté, co selhaly veškeré mírné pokusy dívku uklidnit. Šlo o život její i jeho, nesměla jej prozradit. Mělo to přímo magický účinek. Helena se okamžitě utišila, podívala se na Günthera velkýma, uplakanýma, zmatenýma očima a o několik vteřin později znovu upadla do bezvědomí. Mladík si povzdechl, zkontroloval její ránu i pouta a když s úlevou zjistil, že si nijak vážně neublížila, přikryl ji dekou. Rychle a nervózně pootevřel dveře a vyhlédl ven, zdálo se však, že Helenina hysterická scéna naštěstí zůstala bez nežádoucí pozornosti. Měli velké štěstí.

Tiše za sebou zavřel, několik sekund nerozhodně postával, a nakonec si k posteli přitáhl židli a čekal, až se Helena znovu probudí. Měl tak spoustu času přemýšlet ...