Stejný den, koncentrační tábor Osvětim - Auschwitz I, velitelství SS

Stejný den, koncentrační tábor Osvětim – Auschwitz I, velitelství SS

,,Dělej, chlapečku! Pokud si chceš zachránit ten tvůj bezcenný život, tak už mluv!" pokřikovali hrůzostrašně se šklebící esesáci na Pavla. Chlapec se v jejich středu třásl hrůzou, ačkoliv se to snažil maskovat, a snažil se rychle si v hlavě jejich slova překládat a pochopit, co po něm vlastně chtějí. Těsně po příjezdu po dlouhé cestě mu několik vojáků naznačilo, aby je následoval, a on tak nedostal žádnou možnost zjistit, jak je na tom zbytek jeho rodiny. Vojáci se nejspíše někde dozvěděli, že umí dobře německy, a vzhledem k jeho vzhledu – vysoký, modré oči, světlé vlasy a sportovní postava – se rozhodli, že právě tento mladík se stane jedním z nich.
,,No tak! Odpřisáhni věrnost našemu Vůdci a přidej se k nám!" Mezi Němci to bublalo divokým smíchem, který Pavlovi trhal uši. Stáli kolem něj v hloučku na rozpáleném nádvoří a netrpělivě čekali, až jim dá Pavel najevo svůj zájem spolupracovat. Mladík se jim líbil – i přesto, že byl „jen podělaný Čech", nebyl Žid a jeho rysy byly téměř árijské, což ostatně před několika minutami potvrdil i sám Josef Mengele při speciální "zdravotní prohlídce". Ta se obvykle prováděla pouze u dětí mladších deseti let, zkoumaly se během ní tělesné znaky jako barva očí a vlasů. Pavlovi byla ale bůhví proč udělena výjimka a tyto podmínky splnil – vysoká postava, oči modré přesně podle zákona o čisté rase, světlé blond vlasy. Věkem se sice k poněmčení dávno nehodil a nebylo možné jej zařadit ani do oddílů Hitlerjugend, ale k tomu, aby vstoupil do jednotek SS, i když na tu nejméně žádoucí pozici, to stačilo.

Minuty se vlekly, bylo horko a Němcům docházela s tvrdohlavým mladíkem trpělivost. Už se začaly ozývat hlasy, že místo takových poct by jej měli raději poslat rovnou do plynu, když pohrdá takovou ojedinělou možností očistit svou krev. V tu chvíli ale z hloučku vystoupil voják zhruba v jeho věku v černé nacistické uniformě. Významně mrkl na ostatní, chytil Pavla pod paži a beze slova jej odvedl stranou, do kouta nádvoří. Ten byl tak v šoku, že se ani nebránil.

Sedli si spolu na dřevěnou lavici ve stínu tak, aby je nemohli ostatní slyšet. Pavel jen zachraptěl, jak měl po mnoha hodinách bez kapky vody vyschlé hrdlo:
,,Proč? Warum?" přešel ihned na němčinu, když si uvědomil, kde je. Německy se sice učil už dva roky na gymnáziu a základy pochytil i při každodenních činnostech, ale mluvit řečí těch, kteří tak drze obsadili jejich zemi a vraždili jeho krajany, se mu z hloubi duše protivilo. Mladík vedle něj se ušklíbl a k Pavlovu překvapení odpověděl sice nejistou, ale srozumitelnou češtinou:
,,Klidně můžeš dál používat tu svou podělanou mateřštinu, máš štěstí, že ti rozumím a mluvit umím taky celkem dobře, nicht wahr? Má matka byla napůl Češka, pocházela ze Sudet, ale táta byl čistý Němec a znal se s několika vojáky, co teď slouží tady, a proto jsem tu i já. Padl před třemi lety hned na začátku války, na frontě při útoku polských kavaleristů – docela ironie, ten útok byl ojedinělý. Dostal jsem se do sirotčince, kde se propagovala Hitlerova ideologie, oddíly Hitlerjugend a tak. Jakmile jsem dosáhl plnoletosti, dostal jsem možnost přejít sem. Zatím jsem tady jen eine Neueinsteiger, nováček, tak jako ty, ale pokud nebudeme dělat to, co nám kápové říkají, převelí nás ke Zvláštní jednotce vzdušných sil, k Luftwaffen Sondereinheit, a to není nic hezkého. Budeme muset zůstávat ve válečných zónách při náletech na zemi, hasit ohně, odklízet mrtvá těla ... Kamarád tam slouží už rok. A prý je to hnus. Je to ta nejméně žádaná pozice, kam by ses mohl dostat, nemluvě o obrovském riziku zásahu shora. Ti britští parchanti prý mají radar – takové zařízení, co jim pomáhá zvýšit přesnost úderů a také našich – tedy německých – ztrát. Tam by ses dostat opravdu nechtěl, to mi věř. A mimochodem, já jsem Hochmann." domluvil mladík a vřele se na Pavla usmál, až odhalil dvě řady mírně zažloutlých, přesto však hezkých zubů. Zřejmě své varování myslel vážně. Pavlovi naskočila husí kůže, když pochopil, co mu Němec říká, a když si uvědomil, že nejspíše opravdu nemá na vybranou. Rozhodl se využít příležitosti získat si tady spojence, a s rezignovaným povzdechem podal Güntherovi ruku:

,,Já jsem Pavel Hruška." Günther sebou trhl a na chvíli se odmlčel, jak jím projelo poznání. Hruška. Hrušková – to jméno přece zaslechl při selekci, když jej zavolal kápo, aby jim pomohl Pavla přesvědčit. To, že i v jeho žilách kolovaly kapky české krve, mu tady na popularitě zrovna nepřidalo, ale jméno Steffan Hochman mělo mezi veliteli tábora velkou váhu, a tak jej jeho kolegové nechávali na pokoji.
,,Hruška? Nemáš ty náhodou eine Schwester, myslím Helene se jmenuje?" zeptal se po chvíli tiše.

Pavlovi při vyslovení jejího jména přejel mráz po zádech. Nevěděl, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva, ale muselo to znamenat jediné – jeho sestra ještě žila:
,,Ano, mám! Také ji sem přivezli. Ty o ní něco víš, odkud ji znáš? A moje máma - " Günther zvednutím ruky přerušil vodopád jeho slov a varovně si položil prst na rty.

Zvážněl:
,,Pojď se mnou." sykl, vstal a hbitě obešli jeden z baráků, aby je ostatní Němci nezahlédli. Vedl jej k vězení. Po cestě Pavla náhle zamrazilo podruhé, byl to jakýsi šestý smysl, který jej donutil otočit hlavu.

Jen několik metrů od sebe spatřil mrtvé, zkrvavené tělo své matky, které Němci nechali bez zájmu viset na elektrickém plotu pro výstrahu ostatním. Zbledl, poté zezelenal, nohy se mu podlomily a z hrudi se mu vydral hlasitý, bolestný, téměř zvířecí řev.

,,Mami! Mami!" volal zoufale. Jeho nový společník k němu okamžitě přiskočil, zacpal mu ústa rukou, přitiskl jej k sobě, aby na zohavenou mrtvolu své matky neviděl, a spěšně jej táhl pryč.

Když se po několika metrech Pavel alespoň trochu uklidnil a přestal vyvádět, čímž by na sebe mohl upoutat nežádoucí pozornost, Günther uvolnil své sevření:
,,To byla tvoje matka? Promiň, to jsem netušil, moc mě mrzí, že jsi ji musel vidět takto." zašeptal omluvně, a ještě jednou se obezřetně rozhlédl, jestli je nepozoruje některý z dozorců.

Po chvíli odemkl dveře zamřížované budovy a pokynul Pavlovi, aby vešel dovnitř. Okamžitě je oba udeřil do nosu nepříjemný zápach moči a zatuchliny, jako by tyto dveře dlouho nikdo neotvíral na dobu delší než několik vteřin. Němec rozsvítil starou žárovku, která už spíše jen poblikávala a osvětlovala tak celé vězení matným, strašidelně nažloutlým světlem. Helenu, která poté, co ji sem dozorce zavřel, okamžitě tvrdě usnula vyčerpáním, jejich příchod nevzbudil. Pavel, který se jen velmi pomalu vzpamatovával ze šoku, který právě zažil, zděšeně zalapal po dechu podruhé. Jeho milovaná sestřička!

Návštěva trvala pouhých deset sekund, nikdo nepromluvil ani slovo.

Poté Günther Pavla beze slova vystrkal ze dveří. Nevšímal si přitom ostatních zavřených odsouzenců, kteří začali hlasitě prosit o milost. Rázně, ale opatrně dveře zabouchnul, zamknul a klíč si opět strčil do kapsy.
,,Proč je tam zavřená? Co s ní bude? Proč není s ostatními ženskými vězeňkyněmi?" chtěl hned vědět Pavel a chytil Němce za rukáv uniformy, ale Günther se mu vytrhl a rychlou chůzí se vydal pryč, takže jej Pavel musel chtě nechtě následovat. Když se zastavili o kus dál, zašeptal:
,,Nemám dobrou zprávu, Paule, tvá sestra byla pravděpodobně odsouzena k smrti."

Kdyby do Pavla v tuto chvíli udeřil blesk, nemohl by se cítit hůř. Copak těch zlých zpráv nebylo už dost? Po zádech mu přejel mráz, chvíli jen šokovaně stál s pohledem upřeným do prázdna, lapal po dechu jako ryba vytažená z vody na břeh. Cítil bolest na hrudi a v očích jej zaštípaly slzy. Jen stěží ze sebe po chvíli dokázal vypravit srozumitelné slovo, to jediné, které jej v danou chvíli napadlo. Nebylo ale nijak originální:
,,Cože?"

Günther věděl, jak Pavlovi musí být, ale přesto tiše, nemilosrdně pokračoval. Byl zvyklý říkat věci na rovinu:
,,Pokud je zavřená tam, je to bohužel jisté. Tomu baráku se mezi vězni přezdívá Das Todeshaus – dům smrti. Jsou tam zavření odsouzenci – nepřátelé Říše. Nejpozději za tři dny bude zastřelena. Je mi to líto."

Pavel se během jeho řeči konečně přestal ovládat, hlasitě vzlykl a nechal slzy, které se mu vydraly z očí, volně stékat po tváři. Styděl se za svou slabost, ale nemohl si pomoci. Špatných zpráv se na něj v posledních hodinách valilo až moc ze všech stran a on ztrácel sílu jim vzdorovat, v danou chvíli se vůbec nezamyslel nad svým vlastním osudem. Zničeně klesl na kolena, a rukama si zakryl tvář. Sotva cítil, že jej Němec konejšivě poplácal po rameni, aby mu dodal sílu.

Přestože pro něj byl zcela cizím člověkem a navíc nepřítelem, byl mu za jeho tichou podporu vděčný.

,,Je mi to moc líto, kamaráde, ale nemůžeme nic dělat. Tak pojď, musíme zpátky, ať Fricek nezuří. Měl bys je poslechnout, dělat přesně to, co po tobě chtějí. Jen tak budu tvou sestru možná moci zachránit." dodal šeptem naoko lhostejně a spiklenecky na Pavla mrkl, než vykročil zpět směrem k nádvoří. Přes momentální psychické zhroucení pocítil Pavel silnou naději, ale ani přes veškeré dotírání už s ním Günther o svém tajemném plánu nepromluvil ani slovo. Přestože se prakticky vůbec neznali, rozhodl se Němci věřit. Věděl, že se musí chtě-nechtě podvolit a udělat vše, co po něm tady chtějí, aby Heleně zachránil život a možná se s ní opět setkal ...

Pavlovi se zvedal žaludek a točila se mu hlava, když pomalu klesal na kolena do prachu před nastoupenou německou jednotkou. Sklonil hlavu, zvedl pravou ruku a monotónním hlasem začal odříkávat slova přísahy německého vojáka, která mu hlasitě předčítal jeden z vyšších důstojníků SS. Nutil Pavla hlasitě a s co nejvýraznějším německým přízvukem opakovat každé slovo, jež splynulo z jeho úst:

„Ich schwöre bei Gott diesen heiligen Eid, dass ich dem Führer des Deutschen Reiches und Volkes, Adolf Hitler, dem Oberbefehlshaber der Wehrmacht, unbedingten Gehorsam leisten und als tapferer Soldat bereit sein will, jederzeit für diesen Eid mein Leben einzusetzen."

„Tobě, Adolfe Hitlere, vůdci a kancléři Německé říše, přísahám věrnost a statečnost. Tobě a nadřazeným, které sám jmenuješ, slibuji poslušnost až do smrti. K tomu mi dopomáhej Bůh."

Jakmile Pavel pronesl poslední slova, omdlel a svalil se do sluncem prohřátého písku. Těchto několik slov, společně s jeho „čistým" vzhledem stačilo k tomu, aby se z něj stal příslušník německého dozorčího sboru. Stal se z něj Němec. Český Němec ...