Praha, 27. května 1942

Ticho bylo nesnesitelné. Čas se na okamžik zastavil - a potom místo salvy zaznělo jen tiché cvaknutí.

Britský samopal Sten Mk II nikdy nepatřil k nejspolehlivějším zbraním, ale teď selhal ve chvíli, kdy šlo o všechno. Gabčíkovi se ve tváři mihla panika. Přes ústí tiché hlavně a karoserii kabrioletu Mercedes-Benz 320 hleděl do chladných, modrých očí muže, kterého chtěl zabít.

SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich a jeho řidič a zároveň bodyguard Johannes Klein mu pohled opláceli se stejným šokem. Ani oni nevěřili vlastním očím.

Jak může někdo zaútočit na zastupujícího říšského protektora?

Gabčík ještě jednou stiskl spoušť. Nic. Kus železa, ještě před chvílí smrtící zbraň se zásobníkem naplněným dvaatřiceti náboji, zarachotil po chodníku.

Až ten zvuk přiměl Heydricha k reakci. Zvedl pistoli, ale kvůli uvolněnému zásobníku spoušť jen cvakla naprázdno. Klein vyskočil z auta a rozběhl se za atentátníkem.

A pak k zadní části vozu dopadl granát.

Starou Libní otřásl výbuch, který rozerval pravé zadní kolo a žíněné sedadlo. Střepiny se rozlétly do okolí i interiéru auta. Heydrich ucítil prudký náraz a bolest. Instinktivně si sáhl na záda, kam jej zasáhlo cosi ostrého.

Koutkem oka zahlédl, jak druhý muž zuřivě šlape do pedálů a mizí za rohem.

Byl to Jan Kubiš.

Reinhard Heydrich, třetí muž Třetí říše a hlavní strůjce „konečného řešení židovské otázky", nazýval Čechy „smějícími se bestiemi". O týden později, když v nemocnici Na Bulovce umíral na sepsi, se už nesmál.

Ještě, než byl pohřben, Praha tonula v krvi. Stanné právo a odměna 10 milionů korun za informace vedoucí k dopadení atentátníků byly jen začátkem rozsáhlých represí. Stovky příslušníků SS a gestapa hledaly parašutisty po celé zemi. Němci byli brutálnější než kdy dřív. Každý se sám sebe ptal, kdy gestapo zabuší i na jeho dveře.

Stačila nepatrná poznámka, podezřelý pohyb. A někdy přišli i bez záminky ...

Praha, 29. května 1942

„Dělejte, vy svině! Raus, Raus!"

Spící město probudily rány do dveří. Německý křik, štěkot psů, dusot bot. Lidé se chvěli strachem, zatímco je esesmani surově hnali do předsíní.

„Čelem ke zdi! Hände an die Wand! Papiere! Schnell!

Rozkazy zněly ostře, nervózně. Bylo půl třetí ráno a v Praze probíhala další noční razie.

Ale v jedné ulici stále ještě přetrvávala iluze normálního života.

Jaroslav Hruška byl vysoký šlachovitý muž s ustupujícími černými vlasy a mozolnatýma rukama od práce v kamenolomu. Jeho manželka Lenka byla malá, baculatá, s velkým srdcem plným lásky. Měli dvě děti - Pavla a Helenu.

Pavel, devatenáctiletý atletický mladík s plavými vlasy a modrýma očima, měl dokončené studium na gymnáziu. Měl jít k maturitě, ale válka všechno změnila. Místo toho nastoupil jako dělník na nucené práce, ale i tak měl štěstí, že zůstal doma. Někteří jeho vrstevníci byli nasazeni v Německu.

Patnáctiletá Helena byla podobná matce - hnědovlasá a trochu baculatá. Měla velký sen: stát se lékařkou. Když se zavřely vysoké školy, byla ještě dítě, ale věřila, že se ke studiu jednou vrátí.

Naděje byla to jediné, co jim okupanti nemohli vzít.

Obyčejná rodina, která chtěla přežít. Nezapojili se do odboje, ale okupanty nenáviděli. Věděli, že přežijí jen tehdy, když zůstanou neviditelní.

Helena se kamarádila Klárou Steinovou, která se do Prahy přistěhovala před několika měsíci, když její otec dostal zvláštní pracovní povolení. Seznámily se na ulici, když Helena spěchala na nákup s přídělovými lístky, a rychle se spřátelily.

Klára čekala na Helenu před školou a chodily spolu do blízkého parku, jejich útočiště před rozpadajícím se světem. Povídaly si o knihách, snech, o tom, co budou dělat, až válka skončí. Jako by věřily, že opravdu skončí.

Jednoho dne Helena pochopila, proč Klára ani v teplém počasí nesundává kabát. Když si ho přece jen rozepnula, na svetru - vzdorně skrytá před světem - zářila žlutá Davidova hvězda.

A v tehdy si poprvé uvědomila, že Klára nese tíhu světa, o kterém sama nevěděla téměř nic.