Helena už nemusela čekat a přemýšlet dlouho. Velící důstojník, stojící bokem, vytáhl z pouzdra šavli a otočil se k příslušníkům popravčí čety, aby jim mohl dát znamení.

,,Eins!" štěkl. Muži na tento povel odjistili pušky a Helenu polilo horko, když to jednotné, děsivé cvaknutí závěrů uslyšela. Nervy měla napnuté k prasknutí, nohy se jí roztřásly. Je to tady. Umře.

,,Zwei!" křikl Němec podruhé a pušky se sklonily do vodorovné polohy. Každá z nich měla svůj určený cíl – hrudník muže nebo ženy v zaměřovacím kříži. Helena přimhouřila oči. Zdálo se jí to, nebo se puška vojáka stojícího před ní doopravdy chvěje a nedokáže spolehlivě zacílit? Pane Bože. Mami, neboj se, brzy se s vámi shledám. Mami, tati, Pavlíku. Mám vás ráda.

,,Drei!" Židovský chlapec vedle ní přestal plakat. Na okamžik zavládlo hluboké, děsivé, absolutní ticho. Helena zavřela oči. Věděla, že to už nebude trvat dlouho, a nechtěla vidět šklebící se obličej onoho Němce, který si zjevně myslel, že je něco víc než ona. Připadalo jí, že se čas vleče děsivě pomalu, ale ve skutečnosti uplynuly pouze tři vteřiny.

Feuer!

Heleně selhaly nervy a trhla sebou do strany přesně ve chvíli, kdy osm vojáků současně stisklo spoušť. Tento pohyb jí zachránil život. Kulka, která by jí za normálních okolností vnikla do srdce a ve zlomku vteřiny ukončila její život, ji škrábla do boku. Helena krátce vykřikla a zhroutila se k zemi, na bok, zády k Němcům. Vlivem nahromaděného adrenalinu ještě necítila bolest. Ačkoliv rychle upadala do šoku vlivem ztráty krve, přesto z posledních sil vycítila a využila svou jedinou šanci přežít – pevně stiskla víčka k sobě a donutila se dýchat co nejpomaleji a nejméně nápadně. Slyšela, jak Němci zajišťují své zbraně a velitel jednomu z nich rozkázal:

,,Dokončete to." Helena ztuhla – s tímto nepočítala. Co když Němci zjistí, že ještě dýchá, a vpálí jí do hlavy kulku? Bože, prosím, nechci zemřít, ještě ne. Pomoz mi! zašeptala v duchu. Cítila vrzání trávy pod nacistickými holínkami, jak se voják sebejistě vydal směrem k nim. Do nastalého ticha zaslechla zvuk odjištěné pistole – německého lugeru – a jeho kroky, pomalu a pátravě kráčející podél řady nehybných těl. Modlila se, aby se jí po tvářích neroztekly slzy, tím by se okamžitě prozradila. Uslyšela slabé sípání muže, který stál na začátku popravy jako druhý v řadě, a hned potom zvuk osamělého výstřelu, až se černí havrani, dosud sedící na větvích stromů nad nimi, poplašeně rozlétli na všechny strany jako poslové smrti. Voják odkopl tělo teď už doopravdy mrtvého muže stranou a zazubil se, ačkoliv jej Helena nemohla vidět. Zběžně prohlédl i ostatní, a nakonec si odplivl.

,,Fertig!" oznámil veliteli, zajistil svou zbraň a schoval ji zpátky do pouzdra. Potom se otočil na podpatku a vracel se k ostatním. Helena se nepřestávala v duchu modlit, napětím a bolestí téměř nedýchala. Nebezpečí stále trvalo, zraněný bok ji začal silně bolet, divže nevykřikla nahlas. Věděla však, že to by byl její konec. Z velké dálky vnímala štěkání rozkazů, jak se popravčí četa pomalu rozcházela, a potom ještě jednou ironický hlas velitele:

,,Svolejte Sonderkommando a nechejte ty mrtvoly naházet do jámy, spálíme je zítra ráno. Krematorium má momentálně plno práce s těma židákama."

,,Jawohl, Herr Kommandant!" vyštěkl jeden z vojáků podřízeně, srazil podpatky a potom už Helena slyšela jen pravidelné cvakání podrážek, jak vojáci v povznesené náladě odcházeli vojenským krokem pryč. Ještě chvíli ležela bez hnutí, uplynulo asi deset minut, než se odvážila otevřít oči a zhluboka se nadechnout bez ohledu na bolest, která se už naplno ozývala. Vzduch byl nasáklý pachem krve a smrti. Věděla, že silně krvácí, cítila však, že ji zranění na životě neohrozí. Věděla také, že pokud se neprozradí před členy zvláštního komanda, což byli převážně židovští vězni, kteří byli zde v Osvětimi ponecháváni naživu především proto, aby nakládali mrtvoly do pecí, trhali jim zlaté zuby a brali ostatní cennosti, které si potom většinou rozkradli sami vojáci, má šanci přežít – alespoň prozatím.

Postavení členů Sonderkommanda nebylo nijak záviděníhodné, ale alespoň přežívali. Pokud však bylo zjištěno, že si některý z nich chtěl nějak přilepšit krádeží a zatajením nějakého šperku, který našel, byl nemilosrdně na místě zastřelen nebo zaživa vhozen do krematoria.

Trvalo ještě dlouho, než Helena opět uslyšela kroky.

Dva páry rukou ji uchopily za ruce a nohy. Zatajila dech a zavřela oči.
,,Chudinka, byla tak mladá." zamumlal mírný hlas staršího muže, který stál u její hlavy.
,,Tento byl ještě mladší." odvětil druhý, mírně hrubší a unavený hlas a Helena věděla, že se baví o tom nebohém polském chlapci.

,,Tak pojď, ať to máme za sebou." řekl opět muž, který promluvil jako první, a Helena cítila, jak ji zvedají a někam nesou. V duchu se začala modlit. Bože, pomoz mi!

Nemohla vidět, že upracované židovské vězně zpovzdálí pozoruje vysoký německý mladík. Günther se ve stínu opíral o strom a v jeho tváři se usídlil smutek. Pozoroval tu mladou českou dívku, Pavlovu sestru, od chvíle, kdy ji popravčí četa postavila spolu s ostatními ke zdi. Její hrdé chování na něj udělalo hluboký dojem. Z toho, že jí pověřený voják po popravě nedal ránu z milosti, usoudil, že zemřela hned. Na druhou stranu ale byl rád, že to vojáci tentokrát neprotahovali střelbou do zdi a pod nohy odsouzených, jak měli občas ve zvyku. Smutně zavrtěl hlavou, ale přesto nespouštěl členy Sonderkommanda z očí. Jeho šestý smysl bil na poplach, něco se mu nezdálo. Dobře věděl, kde se nachází vykopaná jáma, kam se mrtvoly čekající na spálení prozatímně naházejí jako pytle sena, a rozhodl se, že celou situaci později ještě jednou, osobně a sám, důkladně prošetří ...