Pavel a Helena podle Güntherových instrukcí vběhli do lesa a bez ohledu na kořeny, pařezy a kamení, které jim bolestivě podrážely nohy a zpomalovaly jejich postup, ruku v ruce prchali tmou. Ruch tábora nechali za sebou, nikdo je zatím nehonil. Přesto se odmítali zastavit, byť jen na vteřinu, stále jim šlo o život.

Helenino střelné zranění bylo již téměř zahojené, při přelézání plotu si dávala velký pozor, aby se jí rána neotevřela, a tak se i díky adrenalinu, který se jí při útěku vyplavil do celého těla, cítila relativně dobře. Naopak Pavel teď v běhu zpomaloval, kulhal a tiše klel, tušil, že rána, kterou utržil, je hluboká. Už deset minut cítil, jak mu v tenkém pramínku, ale vytrvale teče po noze krev a shromažďuje se v jeho botě. Bolest se však díky adrenalinu, který mu v mocné dávce proudil žilami, začala projevovat až teď.

Snažil se na ni nemyslet, snažil se nemyslet ani na smrt svého jediného přítele, který neváhal obětovat svůj život, aby je oba zachránil. I když byl Günther Němec, byť s příměsí české krve díky své sudetské matce, přesto dobrovolně zemřel, aby tak pomohl k útěku dvěma nepřátelům Říše. Čechům, které znal sotva pár dní ...
Oba sourozenci stále bez zastavení nebo zpomalení běželi a klopýtali bok po boku. Byli zranění, unavení, vyčerpaní a vyděšení, ale cítili slabou naději. Všude kolem byla taková tma, že nebylo vidět na krok, kromě větví, které jim praskaly pod nohama, a jejich rychlého dechu vládlo hrobové ticho. Německý křik za nimi utichl, zdálo se, že je nikdo nehonil. Ztratili snad esesáci a jejich psi stopu? Nebo odkládají pronásledování na ráno, až se rozední a bude tak lepší viditelnost?

Pavel, zabraný do svých myšlenek, přestal dávat pozor na cestu, zakopl o další ze silných větví ležících na zemi a málem upadl. Bolest se znovu ohlásila s ostrou a pronikavou intenzitou a mladíka se zmocnilo zoufalství. Zatnul zuby, s potížemi získal ztracenou rovnováhu a zaklel. V tom jediném vulgárním slově se zřetelně odrazilo všechno jeho zoufalství a strach o svou milovanou sestru. Nedokážou to! Vtom ucítil, jak jej Helena vzrušeně zatahala za rukáv:

,,Poslouchej!" zašeptala a oba se na chvíli zastavili. A opravdu. Nedaleko bylo slyšet slabé zurčení vody. To musel být ten potok, o kterém Günther mluvil, ten, který je dovede k řece a na hranice! Pavel pocítil závan naděje a nedbaje na bolest přidal do kroku. Zanedlouho se před nimi opravdu objevilo divoké koryto potoka. Ještě předtím, než se vydali podél vody, si Pavel sedl na břeh, aby zjistil, jak moc je zraněný. Kolem bylo ticho, nikde ani stopy po nepřátelích. Zdálo se, že si mohou krátký odpočinek dovolit. Nad hlavami jim svítil měsíc, který vykoukl zpoza mraků. Byl zrovna v úplňku a viditelnost tak byla téměř stejná jako za svítání.

S pomocí své sestry si opatrně  sundal botu i ponožku a vyhrnul si zakrvácenou nohavici. Odhalil tak ošklivou tržnou ránu, která se mu táhla od půlky lýtka až pod koleno, naštěstí však nebyla tak hluboká, jak se na první pohled zdálo. S bolestným usykáváním pomalu spustil nohu do ledové, rychle proudící vody. Prvotní pocit nebyl nic jiného než šok, ale brzy mu začala chladná voda dělat dobře. Pavel doufal, že spolu s krví, která barvila vodu doruda, se z rány vyplaví i nečistoty. Poslední, co by na útěku potřebovali, byla infekce. Představa, že by Němci udržovali ploty kolem tábora dezinfikované a v čistotě, by byla zcela naivní.

Helena mu po několika minutách pomohla vytáhnout zraněnou nohu na břeh a prozkoumala rozsah rány. Z tašky, kterou se jí nějakým zázrakem podařilo při útěku neztratit, vytáhla deku, pomocí Pavlova nože z ní kus uřízla, namočila jej ve vodě a nejdříve opatrně očistila svému bratrovi okolí rány od krve a zbytků špíny, než mu nohu zavázala a provizorní obvaz utáhla na pevný uzel. Všude kolem panoval klid, nebyl slyšet ani štěkot psů, ani řev motorů, ani výhružný křik německých vojáků. Byli na místě sami, jen oni dva. Věděli, že je čeká ještě velmi dlouhá a nebezpečná cesta, na kterou budou potřebovat spoustu sil.

Sourozenci strávili na místě ještě asi hodinu, než se začalo rozednívat. S rostoucím světlem rostlo také riziko odhalení. Od brány Osvětimi mohli být jen asi pět kilometrů daleko, museli jít dál. Pavel se na svou sestru povzbudivě usmál. Nechtěl, aby vycítila jeho strach.

Pokud chtěli tímto tempem dosáhnout hranic Protektorátu do konce dne, museli vyrazit hned. Vzdálenost mezi těmito cílovými body byla obrovská a zdálo se, že její překonání je vzhledem k jejich současnému fyzickému stavu zcela nemožné.

Oba se zvedli a Pavel udělal několik opatrných kroků. Bolest v jeho lýtku vystřelila s novou intenzitou, ale už se dala lépe snést. Mladík zavrávoral, zatnul zuby a tiše, ale vulgárně zaklel. Proklínal se za svou slabost, ale Helena mu povzbudivě stiskla rameno. To nejhorší je za nimi, mají šanci. Společně to dokážou!

Vzhledem k Pavlovu zranění a oslabené fyzické kondici se sourozenci vydali proti proudu řeky, avšak podél koryta, nikoliv vodou, jak jim Günther radil – proud byl v těchto místech příliš silný a zraněný Pavel by se mohl bojem s ním brzy vyčerpat. Za nějaký čas se ocitli na udusané lesní cestě, kde si opět chvíli odpočinuli a Pavel si narovnal zmuchlané klopy uniformy, aby byl odznak SS jasně viditelný. Kdyby je někdo zahlédl, měli by alespoň naději, že nezačnou hned střílet ...

Pavel se potil. Začínal další teplý letní den a horko spolu s bolestí si na něm začaly pomalu, ale jistě vybírat svou daň. Na okamžik zavřel oči a hlavou mu blesklo, že to možná bylo celé špatný nápad. Třeba by jim to prošlo, třeba by Günther Helenu před zvědavými vojáky dokázal ukrývat i nadále a mohli se nějak pokusit v tom pekle přežít ...

,,Ale přežilo by to tvé svědomí? Stal by ses vrahem a stejnou zrůdou, jako byli Němci v táboře? Stal by ses jedním z nich?" ozval se kdesi uvnitř Pavlův vnitřní hlas. Mladík zavrtěl hlavou, aby podobné myšlenky zahnal, a zaťal pěsti. Věděl, že by to nedokázal a dřív nebo později by se opět pokusil o sebevraždu. A třeba by se mu to i podařilo ...

,,Přestaň!" okřikl sám sebe v duchu. Musel myslet na Helenu, která na něm nyní byla závislá. Myslel také na Günthera. Oba do něj vložili naději, důvěru, že je z Osvětimi dokáže oba dostat a bezpečně odvést domů, ač to bude sebetěžší. Teď je nesmí zklamat.