Nad Osvětimí zavládla hluboká noc.

Tři spiklenci opatrně vyšli z baráku do noční tmy. Byly asi čtyři hodiny ráno. ten večer řekl Pavlovi, že se proud v plotech na půl hodiny vypíná, ale nedokázal říct, kdy přesně to bude. Byla to přísně utajovaná informace, kterou znali jen ti nejvýše postavení dozorci, aby se zamezilo hromadným útěkům vězňů.

Ofenzíva do Sovětského svazu se pro wehrmacht nevyvíjela příznivě, válka stála spoustu peněz, a tak Hitler musel zavést úsporná opatření i v koncentračních táborech. Günther doufal, že informace, kterou mu poskytl za tučnou úplatu – a díky jménu jeho otce, které zde mělo velkou váhu – jeden z velitelů tábora, nebyla falešná.

Situace byla extrémně nebezpečná a ve vzduchu bylo přímo hmatatelně cítit intenzivní napětí, naděje i strach, které všichni tři mladí lidé prožívali. Uspějí – a nechají peklo za sebou. Selžou – a budou se modlit, aby je to pravé Peklo přijalo co nejrychleji.

Helena držela Pavla za ruku, tvářila se vyděšeně a měla slzy na krajíčku. Její mozek nestíhal zpracovávat všechny ty emoce a vzrušení několika posledních hodin, kdy se znovu shledala se svým bratrem, kterého pokládala za mrtvého, a dostala naději, že by se odsud mohla dostat živá.

Zranění se jí díky Güntherově starostlivé péči již téměř zahojilo, a tak si věřila, že tuto riskantní a fyzicky náročnou akci zvládne. Před plánovaným opuštěním baráku stejně jako oba mladíci nespala, její hlavní živinou byl adrenalin. Strach i naděje se v ní mísily ve vražedný koktejl, který hrozil nežádoucím výbuchem hysterických emocí.

Pavel v ruce odhodlaně sevřel ucho potrhané tašky, ve které si nesl těch několik věcí, které jim Günther sehnal. Trochu jídla, mapu, falešné doklady, deku. Svou tolik nenáviděnou uniformu SS měl stále na sobě – musel, kdyby se jim útěk podařil, ale byli by ještě v Polsku odhaleni. Spoléhal se na svou výřečnost a také na svůj služební průkaz, který mu Günther před několika hodinami sehnal. Pavel se jej raději neptal jak – už dávno pochopil, že pro něj bude nejlepší, nebude-li se pídit po podrobnostech.

V zadní kapse kalhot měl ukrytou nabitou pistoli. Günther byl také ozbrojen a nesl malou baterku, která čas od času ozařovala okolí slabým kuželem žlutého světla. Beze spěchu pokračovali vpřed, skrývali se ve stínech baráků, lekali se každého zvuku, ale štěstí jim přálo. Po chvíli se německý mladík zastavil a varovným pohybem ruky Pavlovi naznačil, ať je zticha. Všichni zadrželi dech. Temný, vysoký ostnatý plot se před nimi tyčil jako zeď. Byli na místě. Adrenalin dostoupal vrcholu.

Nastalo dilema. Jak zjistit, jestli je proud vypnutý? Chvíli bezradně postávali před plotem a nevěděli, co dál, nemluvili, všude panovalo ticho.

Pavel měl po chvíli nečinného postávání, při kterém jim ubíhal čas a zároveň se zvyšovalo riziko odhalení, plné zuby a rozhodl se jednat. Na gymnáziu – předtím, než jej uzavřeli – zaslechl, že k odhalení vysokého napětí pod proudem by mu mohl pomoci měděný drát. Ten by mohli najít v blízkosti kolejí, po kterých je sem dopravili. Obezřetně se rozhlédl a po krátkém rozmýšlení a poradě se všichni tři vydali podél plotu směrem ke vstupní bráně.

Postupovali pomalu a opatrně, vyhnuli se strážním věžím a snažili se nedělat hluk. Asi v polovině cesty, kdy se plížili podél plotu, Helena o něco zakopla a Pavel ji jen tak tak stihl zachytit, aby neupadla.

,,Není ti nic?" zeptal se tiše. Helena zkřivila tvář bolestí, když jí škublo ve zraněném boku, ale statečně zavrtěla hlavou. Nervózně se podívala ke svým nohám, kolem kterých se jí plížilo nějaké tlusté dlouhé lano. Pavel po něm sáhl, aby jej odstranil Heleně z cesty, a ztuhl hrůzou.

Byl to dlouhý ocelový řetěz, na kterém byl pravděpodobně uvázán hlídací pes, který střežil prostor. Zkameněl a chystal se řetěz pomalu položit zpátky na zem tak, aby neupoutal jeho pozornost. Dobře věděl, že pes je vycvičen tak, aby je okamžitě roztrhal na kusy. Günther si všiml jeho sehnuté postavy a domyslel si, že mají potíže.

,,Potřebujete pomoc?" zeptal se šeptem a jeho baterka ozářila prostor. Byla to osudová chyba. Velkého německého ovčáka spícího u plotu nenadálé světlo probudilo a pes se okamžitě pronikavě rozštěkal. Pavel i Helena uskočili stranou a Günther vytáhl pistoli, aby jej zastřelil a umlčel, ale v tom okamžiku se rozsvítilo světlo na prahu jednoho z baráků pro esesáky. Podle jejich řevu: ,,Uprchlík!" bylo okamžitě jasné, že jsou tak jako tak odhaleni, a tak od svého úmyslu upustil. Bylo by to zbytečné plýtvání drahocennou municí.

,,Pryč!" vykřikl a popadl Helenu pod paži, aby jí pomohl, museli se dostat z dosahu chňapajících čelistí psa, který na ně zuřivě dorážel. Bylo zřejmé, že v okamžiku, kdy je Němci uvidí ve světle baterek a strážních věží, zahájí palbu. Situace byla zoufalá. Pavel se sehnul, aby vzal Helenu do náručí, ale v tom okamžiku po něm ovčák skočil a zakousl se mu do rukávu uniformy. Mladík prudce vykopl pravou nohou, aby jej setřásl, pes otřeseně couvl a dotknul se přitom ocasem a zadními tlapami plotu. Nic se mu však nestalo, plot byl vypnutý! Trojice vycítila svou šanci a než se esesáci stihli přeskupit, unikli z dosahu uvázaného zvířete, přehodnotili svůj plán a rozběhli se k místu, na kterém, jak Günther předem určil, bude nejjednodušší plot překonat, asi dvě stě metrů odsud.

Němci se mezitím přiblížili, jejich baterky dravě pročesávaly okolí. Helena se stihla jen taktak skrčit, než by jí světlo dopadlo přímo do tváře. Vojáci pokračovali v pátrání a na okamžik se vzdálili, čímž trojice vycítila šanci plot přelézt.

Oba mladíci pomohli Heleně se zachytit a dívka začala šplhat jako první, i přes své zranění a ztrátu hmotnosti, které ji značně omezovaly, jí dodávala netušenou sílu zběsilá touha přežít. Věděla, že je to jejich jediná šance a že už jsou blízko. Útěk, nebo smrt. Nic mezi tím. Zoufale se přitahovala rukama nedbaje na ostny, které jí bolestivě rozdíraly dlaně a šaty, a v duchu se stále dokola hystericky modlila: Bože, pomoz nám, prosím!

Jakmile se ocitla na vrcholu, opatrně přehodila nohy přes ostny a tu nejhorší část tak měla za sebou. Oba mladíci se rozhodli Němce odlákat a přelézt o kus dál, aby rozdělili jejich síly. Pro jejich vysportovaná těla nebyl problém udržet si několik desítek metrů náskok. Oba funěli námahou, téměř jeden druhého neslyšeli přes hukot krve ve spáncích a bušení vyděšených srdcí. Adrenalin je hnal kupředu, ale Günther jako první pochopil, že oba to nikdy nezvládnou, když se ohlédl za sebe. Němci byli sice stále daleko, ale první dva vepředu už nabíjeli pušky, aby je palbou přibili k zemi a mohli se k nim přiblížit. Zastavil se a zahleděl se Pavlovi zpříma do očí:
,,Promiň, kamaráde, musíte to zvládnout sami. Běžte rovně do tamtoho lesa, mezi prvními stromy okamžitě zahněte vpravo a běžte pořád rovně dál a dál, až narazíte na potok. Běžte vodou, psi tak ztratí vaši stopu. Když půjdete proti proudu, potok se bude vlévat do řeky Odry, která vás zavede na hranice s Protektorátem. Potom se snad už dokážete vrátit domů, průkaz máš." vychrlil ze sebe v rychlosti a potom pevně sevřel svou pistoli. Naposledy se na Pavla trochu křečovitě usmál a zarazil do pažby plný zásobník. Rozhodl se.

,,Získám vám nějaký čas navíc. Hodně štěstí, Paule, byl jsi ten nejlepší a nejsilnější člověk, kterého jsem za svůj život potkal. Tvá sestra Helene je úžasná a statečná dívka. Tak běžte už!" zakřičel, protože věděl, že Němci je museli každou chvíli objevit.

Pavel pochopil. Do očí mu vstoupily slzy, ale neměl čas se s mladíkem, který toho pro ně tolik udělal, loučit. Vděčně mu pokynul hlavou a potom se obrátil, zachytil se plotu a začal rychle šplhat nahoru. Günther se mezitím rozběhl na opačnou stranu, dál od plotu. Doufal, že vojáci ve tmě šplhající sourozence jen tak neobjeví a že neví, kolik vězňů se vlastně pokusilo o útěk. Když už byl dostatečně daleko, vypálil na tmavé postavy postupující v nesourodém chumlu vpřed několik ran, aby upoutal jejich pozornost.

Pavel právě pomalu a opatrně přehazoval nohu přes ostnatý drát nahoře, když se asi padesát metrů od něj ozval německý řev a poté se rozpoutalo peklo. Téměř současně třesklo několik výstřelů. Slyšel za sebou zvuky boje a snažil se přitom nemyslet na to, že jeho přítel už nebojuje o svůj život, ale jen o jejich náskok.

Na chvíli se zastavil, ohlédl se a uviděl, jak Günther, který byl zjevně zasažen, klesá na jedno koleno, ale neustále střílí směrem k temným siluetám vojáků. Ti se k němu přesto rychle blížili, palbu zuřivě opětovali a svítili mu přímo do obličeje baterkou. Po několika vteřinách jeho luger necvakl naprázdno. Potom zazněly další výstřely z pušky a statečný mladík se těžce zhroutil do trávy. V tom okamžiku se Pavlovi při pokusu přehodit nohu přes plot zaryly do lýtka přes uniformu ostny drátu, ale bolest nevnímal. Ztratil rovnováhu a pustil se, drát svírající jeho nohu povolil a on tvrdě dopadl zády na druhou stranu plotu. Ztěžka se postavil a bez ohledu na bolest a na to, co se dělo za ním, se kulhavě rozběhl k lesu. Doufal, že se tam setká se svou sestrou, která už dávno byla někde před ním. V tu chvíli střelba za ním ustala.

Když klopýtal jehličím spadaným na zemi a už se chystal obejmout první strom a na chvíli si skryt jeho větvemi vydechnout, zazněl od hranic koncentračního tábora Osvětim osamocený, neopětovaný výstřel, který jej donutil zastavit a ohlédnout se. Ruch v táboře nevnímal, smysly měl jako obalené vatou: tušil, co se stalo. V husté tmě proříznuté kužely světel ze strážní věže a baterek vojáků rozeznal obrys postavy vysokého Němce sklánějícího se s pistolí v ruce nad už nehybným tělem a pochopil, že Günther štěstí neměl. Zachránil jim oběma život a obětoval za ně ten svůj ...

,,Díky, příteli." zašeptal tiše a rozběhl se do tmy.