Po několika hodinách pomalého, ale nepřetržitého pochodu poli a loukami podél řeky byl Pavel na konci svých sil. Ačkoliv po nich, jak se zdálo, nikdo nepátral, vyskytl se závažnější problém. Slunce pálilo, noha jej nesnesitelně bolela a i když se snažil ránu při každé příležitosti vymývat studenou, čistou vodou z potoka, přesto se jeho stav nelepšil. Sice se snažil před Helenou dál tvářit bezstarostně, ale cítil, že něco není v pořádku ...

I když už zranění přestalo krvácet, v noze mu nepříjemně škubalo a cítil horkost. Naléhavě potřeboval najít místo, kde by si mohl odpočinout. To si ale zatím nemohli dovolit. Znovu se ponořili do lesa, který sice nabízel složitější terén plný kořenů, ale také ochranu před případnými pátrajícími vojáky.

Šli stále dál. Stromy kolem nich se po několika hodinách pomalé, ale nepřetržité chůze rozevřely a oni se ocitli na nepříliš rozlehlé mýtině. Přes vrcholky vysokých borovic zahlédli několik obláčků kouře. Kde je oheň, tam budou lidé. Helena sice věděla, že by je někdo mohl snadno udat, ale protože se Pavlův stav zhoršoval, museli zariskovat a vyhledat pomoc. Vydali se směrem k východu z lesa.

Naskytl se jim pohled na opuštěné, doutnající trosky. Malá vesnička, která čítala sotva deset domků, byla vypálená. Šlo o německou pomstu za pokus místního obyvatelstva o povstání proti okupantům. Němci proto obyvatele odvezli do koncentračního tábora a dřevěné domky zapálili - jejich ohořelé konstrukce nyní smutně trčely k nebi jako varovné zkroucené prsty nějakého obra. Po delším pátrání se ale sourozencům podařilo objevit objevili malý, odlehlý domek u lesa, který ničivému požáru unikl. Šlo o malou dřevěnici s předsíní a malou místnůstkou. U protější zdi stála dřevěná konstrukce postele bez matrace - jediný kus nábytku, který tady zůstal. Všechno ostatní zřejmě odvezli němečtí vojáci.

Pavel se obezřetně rozhlédl a nakonec vešel dovnitř. Síly mu rychle docházely. Rozsvítil malou poblikávající žárovku, sundal si propocenou uniformu a vyčerpaně si lehl na postel. Helena si k němu klekla, vyhrnula mu nohavici a začala opatrně odmotávat obvaz, ztvrdlý zaschlou krví. Mladík zavřel oči a snažil se vytěsnit z hlavy bolest a obavy. 

Při kontrole zjistili vážný problém. Okraje rány i její okolí byly horké, oteklé a silně zarudlé, všechno nasvědčovalo tomu, že už došlo k infekci, která se pomalu šířila mladíkovým tělem a společně se ztrátou krve a vyčerpáním teď bezprostředně ohrožovala jeho život. Helena svému bratrovi starostlivě sáhla na čelo. Horečku sice zatím neměl, ale i přes červnové teplo cítila, jak jej roztřásla zimnice a rychle slábne. Situace začínala být kritická.

Helena vytáhla z tašky mapu, kterou jim dal Günther, a pokusila se v ní zorientovat. Řídila se potůčkem, podle kterého šli, a nakonec usoudila, že podle měřítka mapy mohou být na samotě, na místě nazvaném "Herschellova usedlost", asi patnáct kilometrů od nejbližší větší vesnice, která by mohla disponovat nemocnicí nebo alespoň místním lékařem. Vzhledem k Pavlovu rychle se zhoršujícímu stavu to pro ně byla nepřekonatelná vzdálenost.

Dívky se na okamžik zmocnila panika. Ohlédla se k posteli a vyděsilo ji, že Pavel leží na zádech, bez hnutí, s očima zavřenýma. Vrhla se k němu a zatřásla jím.

,,Bráško?" oslovila jej. Sice se za to vzápětí zastyděla vzhledem k faktu, že Pavel byl starší než ona, ale v návalu stresu a obav ji jiné oslovení nenapadlo. Pavel tiše zasténal a pohnul se.

,,Mám tě rád, Helenko. Dostaneme se z toho, uvidíš." zamumlal. Oči ale neotevřel a vzápětí upadl do bezvědomí. Helena mu rychle sáhla na bledé tváře a teplé, zpocené čelo. Její obavy se stupňovaly. Věděla, že pokud Pavla rychle nedostane do nemocnice, může zemřít na celkovou sepsi organismu. Rychle prohledala dřevěnici, ale nepodařilo se jí najít žádné obvazy ani kusy plátna. Po několika marných minutách, kdy se už dostala na pokraj hysterie, jí padl zrak na Pavlovu uniformu ležící na zemi. I když ji napadlo, že by z toho mohl být problém, v tuto chvíli neuvažovala racionálně. 

Vytáhla z tašky nůž, rozřezala košili na široké pruhy, nášivku se znakem SS vyhodila z okna do vysoké trávy a kopřiv a vyměnila svému bratrovi obvaz promáčený hnisem. Potom si sedla k posteli a zoufale přemýšlela, co dál. Vůbec poprvé ji napadlo, že i kdyby se jí podařilo nějakým způsobem dostat bratra do nemocnice, mohli by jej klidně zastřelit jako dezertéra. Při tom pomyšlení jí přejel mráz po zádech a uvědomila si, že je v situaci, kterou sama nedokáže vyřešit.

Naposledy Pavla zkontrolovala pohledem a vyšla z domku. Prošla kolem doutnajících trosek a po několika minutách chůze se dostala na polní cestu vedoucí k hlavní silnici. Mohla by zkusit někoho zastavit a požádat ho o pomoc? Co když je ale už hledají? Strach o Pavla byl ale silnější než nejistota, a tak se vydala k silnici. Ta ale jako naschvál byla prázdná. Helena spoléhala na to, že její vlastní zakrvácené šaty vzbudí pozornost. Nic na první pohled nenasvědčovalo tomu, že prošla Osvětimí, působila jako obyčejná dívka, která je zraněná a potřebuje pomoc. S bušícím srdcem vstoupila do vozovky a netrpělivě čekala, kdy kolem pojede nějaké auto. Netušila, jak velké štěstí má. Nacházeli se v oblasti, kterou právě z pověření Třetí říše projížděly hlídky samostatného slovenského státu.

Když Helena po několika nekonečných minutách konečně spatřila první blížící se auto, prvotní instinkt jí velel opatrnost a schovat se. Jen s velkými potížemi jej zaplašila a snažila se máváním rukou upoutat pozornost řidiče. Ten skutečně zastavil, ale naneštěstí byl maďarské národnosti. Heleně nerozuměl ani slovo a s omluvným "Sajnálom" po několika vteřinách pokračoval v jízdě. Heleně do očí vhrkly slzy zoufalství, ale rychle se ovládla, protože už se k ní blížila kolona tří vojenských náklaďáků. Ani na jednom z nich neviděla typické standardy SS a německé vlajky, a proto si dodala odvahy a pokusila se stopovat. Řidič prvního auta skutečně ubral plyn a stáhl okénko:

,,Čo sa vám stalo, slečna, potrebujete pomoc?" zeptal se s opravdovým zájmem v hlase a Helena se málem rozplakala úlevou. Auta zastavila na krajnici a jejich posádka, celkem osm mladých mužů, vlastně skoro ještě chlapců v uniformách, vystoupila. Heleně chvíli trvalo, než ze sebe vypravila souvislou větu:

,,Můj bratr je zraněný, potřebuje rychle do nemocnice. Pomozte nám, prosím." opakovala pořád dokola. Jeden z vojáků jí povzbudivě položil ruku na rameno.

,,Upokojte sa, bude to v poriadku, pomôžeme vám. Kde je váš brat?" zeptal se a Helena jen mlčky ukázala směrem k vypálené osadě. Čtyři vojáci se tam okamžitě rozběhli. Pohled na ohořelé trosky je šokoval. Byli mladí, nedávno odvedení, na své první hlídce a skutečnou válku nikdy nezažili. Přesto se rychle vzpamatovali a začali místo systematicky prohledávat.

Helena se zatím pokoušela vysvětlit jejich veliteli, že její bratr je český voják, a zoufale hledala v tašce jeho průkaz. Nezdálo se ale, že by ji slovenský voják poslouchal, oči upíral k posteli, na níž ležel Pavel. Skláněli se k němu dva vojáci a teprve teď Heleně došlo, že je něco hrozně špatně. Tělem jí projela vlna hrůzy a když se jeden z mladíků s lítostivým výrazem ve tváři otočil k ní a zavrtěl hlavou, byla rázem všechna slova zbytečná. Přesto promluvil:

,,Zomrel. Pravdepodobne septický šok. Je mi to veľmi ľúto."

Helena chvíli zůstala šokovaně stát. Jen velmi pomalu si uvědomovala význam jeho slov. Poté jí z hrdla vyšel táhlý vzlyk a hned na to se roztřásla nekontrolovatelným pláčem. Sotva cítila, že ji jeden z vojáků vzal konejšivě do náruče, nevnímala jeho slova útěchy. Její bráška je mrtvý. Zachránil jí život a najednou tady nebyl ...

Jako zdálky k ní doléhal hlas jejího zachránce:

,,No tak, slečna, poďme vás odtiaľto dostať. Je ešte niekto nažive? Je tu ešte niekto?" ptal se pořád dokola, ale Helena jej nevnímala. Neprotestovala, když ji jeden z mladíků vzal do náručí. Všechno se jí začalo ztrácet v mlze ...