Do poklidného večera proniklo zadrnčení zvonku. Rozhléhalo se celým domem. Zrovna jsem pomáhala mamce s večeří, škrabala jsem okurku a krájela zeleninu. Ten zvuk mi drásal uši, až jsem si musela ruce přitisknout na uši.

Zároveň se mi ale dostával až do morku kostí. Nikdy mi nevadilo zvonění, ale teď - po tátově smrti - se všechno zdálo zlověstnější. Škrabka mi málem vypadla z ruky. Na svět jsem začala pohlížet černě.

Nevěřila jsem na pravou lásku - kromě té mateřské a sourozenecké. Ztratila jsem pojem o tom, co znamená slovo naděje. Zůstávaly jen vzpomínky a budoucnost se vytrácela do neznáma. Neměla jsem chuť žít.

OPRAVENO: 15.04. 2019