Pavel měl tu noc neklidné spaní, provázené divokými sny. Jeden z vojáků mu předchozího večera řekl něco o tom, že jej ráno čeká velká zkouška, jeho němčina však nebyla tak skvělá, aby se jej mohl dopodrobna vyptávat, o co v ní vlastně jde a co jej čeká.

Měl tak stažený žaludek, že se ani nenasnídal, tušil, že by jídlo brzy vyzvracel. Čas se vlekl hlemýždím tempem. Až kolem desáté hodiny pro něj přišli dva vojáci, kteří mu řekli, aby je následoval ke zdi, kde měla tři dny předtím popravu i Helena.

Nyní na místě v hloučku postávalo několik ozbrojených esesáků ne starších, než byl on sám, a vzrušeně o něčem diskutovali. Před matracemi tentokrát stál jen jeden muž. Byl nahý, pevně připoutaný ke kůlu zaraženém v zemi a měl pásku přes oči. I přes teplé počasí, které toho dne opět panovalo, bylo vidět, že se chvěje strachem.

Pavel si jej zvědavě prohlédl a až potom mu s hrůzou došlo, co se stane a co tam všichni dělají.
Fritz Meyers, velitel mladých esesáků-nováčků silnější postavy, který si rád uhlazoval hnědé vlasy na patku po vzoru Adolfa Hitlera a který měl na starosti mimo jiné také Pavla s Güntherem, postoupil dopředu. Ostatní mladíci kolem něj okamžitě utvořili půlkruh, aby dobře viděli. Všichni z nich měli tuto proceduru, takzvaný "uvítací rituál" již za sebou a byli zvědaví, jak psychicky odolný bude tento nováček českého původu.

Fritz se zkoumavě zahleděl Pavlovi do očí, pátral po známkách strachu či vzdoru. Pavel mu pohled tvrdě oplatil. Dal mu tak najevo, že jen plní rozkazy a že tu není dobrovolně. Potom ale zachytil Güntherův varovný pohled a raději se poslušně zadíval do země. Ze všech Němců, s kterými zde přišel do kontaktu, Fritze nenáviděl nejvíc pro jeho krutost, se kterou zacházel s vězni. Muž jím na oplátku zcela otevřeně pohrdal pro jeho původ a rád mu při každé příležitosti dával najevo, že by jej nejraději viděl v plynové komoře nebo před popravčí četou.

Němec vytáhl z pouzdra svou pistoli a klidně vsunul do komory dva náboje. Zbraň odjistil a podal ji Pavlovi.

,,Tak, Paule." řekl nepříjemnou, ale pomalou a srozumitelnou němčinou:

,,Před pěti dny jsi složil přísahu. Přijali jsme tě mezi sebe, jsi teď německý voják a němečtí vojáci musí ctít a poslouchat rozkazy svého Vůdce a také své nadřízené, kteří našeho Führera zastupují zde v Osvětimi. Tento muž ..." ukázal na spoutaného ubožáka před sebou

,, ... se provinil proti rozkazům našeho Vůdce. Porušil svou vojenskou přísahu, roznášel o něm lživé, posměšné informace a spolupracoval s nepřáteli Říše. Za to by měl být zaživa hozen do krematoria, ale velitelé tábora rozhodli jinak, a to, že se jeho trest zmírní na zastřelení. To bude tvá zkouška mužnosti, tvé věrnosti Říši. Uděláš to ty."

S těmi slovy podal Pavlovi svůj luger. Chlapec ztuhl hrůzou – čekal cokoliv, ale tohle ne. Cítil, jak se začíná potit a zároveň klepat zimou, po zádech mu v červnovém vedru stékaly pramínky potu, hlava se mu točila a zvedal se mu žaludek. Třesoucími se prsty objal pažbu pistole, která jej zastudila v dlani, a zhluboka se nadechl. Byl v takovém šoku, že ani neprotestoval. Jen tam stál jako pecka a zíral kamsi do prázdna.

,,Paule, udělej to." naléhal na něj tiše Günther.

,,Teď má šanci zemřít rychle, bezbolestně. Pokud nevystřelíš ty, budou střílet oni. Prostřílí mu nohy a nechají jej vykrvácet. Bude trpět. A dlouho. To chceš?" Pavel stiskl zuby. Vůbec se mu nelíbilo, jak jím jeho domnělý přítel manipuloval, v hloubi duše ale věděl, že má pravdu. Ruka, ve které držel nabitou pistoli, se mu třásla, jako by trpěl Parkinsonovou nemocí. Zvedl zbraň na délku natažené paže před sebe a zhluboka se nadechl. Musel to udělat – neměl na vybranou. V duchu se začal modlit o odpuštění. Byl sice stejně jako Helena pokřtěný, ale v Boha nikdy nevěřil, připadalo mu to nereálné, nemožné. Dnes však věděl, že Bůh mu nijak nepomůže. Zamířil a krátce zavřel oči. Povykující esesáci kolem něj zmlkli v napjatém očekávání. Na okamžik se rozhostilo ticho, které přerušil ostrý zvuk výstřelu. Mužovy tiché prosby o život rázem utichly, ze střechy sousedního baráku se vyplašeně zvedlo hejno ptáků. Bylo po všem.

Několik mladíků začalo obdivně hvízdat a gratulovali Pavlovi k jeho prvnímu úspěšnému zabití. Ten setrvával na místě s nataženou paží, jako socha, jako by nevěřil tomu, co právě udělal. Fritz se k němu pohnul, aby mu zbraň odebral, ale vtom se Pavel rozhodl. Bleskurychle se otočil k mrtvému vězni i k Němcům zády a než mu v tom mohl kdokoliv zabránit, přiložil si pistoli, ve které mu stále zbývala jedna kulka, k pravému spánku.

A poté zazněl druhý výstřel. Ještě předtím, než jeho ozvěna zmlkla, roztřásl se vzduch bolestným řevem Günthera, který se okamžitě rozběhl ke svému zhroucenému příteli, jehož krev se už začala vsakovat do béžového písku. Rychle poklekl vedle něj a položil si jeho zakrvácenou hlavu do klína, aby si prohlédl ránu. Pocítil úlevu. Bylo to jen povrchové zranění – Pavel zřejmě v posledním okamžiku trhl rukou směrem do strany, kulka mu roztrhla kůži nad obočím a neškodně se zavrtala do země.

Günther smutně zavrtěl hlavou a pocítil silné deja vu. Stejné to bylo i tehdy, v jeho případě. Vstal, vzal svého přítele pod pažemi a vlastnoručně jej pomalu odtáhl na ošetřovnu, provázen lhostejnými pohledy ostatních. Nikdo mu nepomohl. Pavel svůj úkol sice splnil, ale svým posledním, podle Němců zbabělým činem si už navždy zavřel dveře do světa národního socialismu, kam patřili jeho nadřízení a vůbec všichni Němci v táboře. Byl vyvržencem.