Jednoho slunečného dne, jen pár dní po atentátu, přivedla Helena Kláru po škole s sebou domů. Kráčely po chodníku a povídaly si o všem možném. Ani jedna z nich si však během živého rozhovoru nevšimla nenápadného, hubeného chlapce s výraznými árijskými rysy – Klause Schickera – který při prvním zaslechnutí jejich hlasů hbitě zmizel v šeru špinavé ulice a dál je nenápadně sledoval a poslouchal. Klaus byl synem Hanse Schickera, nyní sudetského Němce, bývalého člena NSDAP a Henleinovy sudetoněmecké strany, který se do Prahy přistěhoval z Drážďan krátce po zahájení okupace, v dubnu 1939.

Upřímně nenáviděl Čechy a obzvláště Židy, nenáviděl skutečnost, že s nimi musí chodit do jedné školy, nenáviděl, že se s nimi musí byť jen potkávat na ulici v Protektorátu Čechy a Morava, v zemi, která se už před třemi lety stala faktickou součástí Třetí říše. ,,Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat." vybavil si Klaus přesná Heydrichova slova, jak mu je tlumočil jeho nadšený otec, který poslouchal Heydrichův projev v Černinském paláci v říjnu 1941, kde nastínil své budoucí plány s obyvateli okupované země. Poněmčení, deportace, nebo smrt. Čtvrtá alternativa neexistovala.

Klaus byl bystrý hoch a dobře si všiml Davidovy hvězdy, kterou měla Klára našitou na kabátě. Zlomyslně a vítězoslavně se pro sebe usmál – vycítil svou příležitost Čechům škodit – a opět se přikrčil ve stínu, aby mohl poslouchat dál. Ani jedna z dívek si jej však nevšimla, živě a bezstarostně se bavily mezi sebou, aniž by věděly, že jejich osud je zpečetěn. O tom, že je Klaus sledoval, neměly ani tušení. A netušily ani to, že jakmile si byl stoprocentně jistý, že chápe všechny souvislosti, rozběhl se přímo do Petschkova paláce, který se za okupace stal hlavním sídlem pražského gestapa ...

Klára s Helenou spolu strávily hezké odpoledne, chvíli seděly v Helenině pokoji a povídaly si, potom poslouchaly muziku linoucí se ze starého gramofonu postaveném na stole v kuchyni, nakonec si zatancovaly a přitom úplně zapomněly na čas – ten jim o několik hodin později připomnělo až pomalé stmívání za okny a Klára s hrůzou zjistila, že za dvacet minut bude devět hodin a ona se tak nestihne vrátit domů před zákazem vycházení, který platil od 21. hodiny večer do 6. hodin ráno. Klára zpanikařila. Věděla, že se její rodiče zblázní strachy, ale vyjít ven a vystavit se tak reálné hrozbě, že bude zastřelena, pro ni nepřicházelo v úvahu. Samou bezmocí a zoufalstvím jí do očí vhrkly slzy a bezstarostná atmosféra byla rázem ta tam.

Helena jí jako správná kamarádka i přes obrovské riziko, které si sotva uvědomovala, nabídla azyl a slíbila, že u nich bude moci zůstat přes noc. Klára Heleninu nabídku vděčně přijala, měla však strach, co tomu řekne paní Hrušková. Helena věděla, že její matka nikdy neodmítne pomoc tomu, kdo ji potřebuje, ale tohle bylo riskantní. Se staženým hrdlem vstoupily do kuchyně a seznámily paní Hruškovou, která právě seděla u okna a pletla ponožky, se situací

Paní Hrušková nad zoufalou Klárou jen tiše spráskla ruce. Bylo jí dívky líto, věděla, jak moc to mají lidé, jako je ona těžké, a rozhodně neměla v úmyslu ji vyhánět bez ohledu na obrovské riziko, které tak podstupovala.

,,Chudinka židovská." zamumlala si pro sebe tiše, ale znělo to smutně, beze stopy jakéhokoliv pohrdání či zloby vůči Kláře.

,,Holka, nedá se nic dělat, přespíš v Helenčině pokoji. Ven tě už nepustím, je to moc nebezpečné." rozhodla se po chvíli, přešla ke dveřím a obezřetně vyhlédla na ulici, jestli je někdo nepozoruje. Všude však panoval klid a ticho. Zajistila dveře petlicí a rychle zavřela dosud otevřené okno, vhánějící dovnitř teplý jarní vzduch a zpěv ptáků, kteří se činili, jako by žádná válka a okupace nebyla, aby tak přehlušila začínající vysílání německého rozhlasu, jenž už jako každý den chrlil další jména zatčených a popravených obyvatel Protektorátu, kteří podle nacistů pomáhali stále unikajícím vrahům SS-Obergruppenführera Heydricha, spolu s výzvou a štědrou odměnou za stopu vedoucí k jejich dopadení a varováním, aby se čeští občané pod hrozbou zastřelení nezdržovali venku.

Opatrně vystrašenou dívku objala a poté Heleně pokynula, ať ji vezme k sobě do pokoje a připraví jí slamník na spaní. Pan Hruška se měl z práce vrátit až pozdě večer a Pavel byl už hodinu zavřený ve svém pokoji, kde se pilně učil na nadcházející těžký test a nezdálo se, že by měl chuť svůj program příštích několik hodin měnit – o přítomnosti Kláry se dozvěděl, když asi před hodinou seběhl do kuchyně vzít si něco k jídlu, ale nijak její přítomnost nekomentoval. Klára tiše poděkovala, očima však stále nejistě bloudila po místnosti. Bála se. Od zlých sousedů i bývalých spolužáků si za poslední čtyři roky pro svůj židovský původ vytrpěla své a dobře věděla, jak dovedou být lidé zrádní, nepřejícní a krutí, tento dům však očividně překypoval jen láskou a soucitem, a tak se v průběhu večera uklidnila.

Po večeři obě dívky usnuly bok po boku v Helenině pokoji na zemi – ani jedna nechtěla spát na posteli z obavy o snížené pohodlí té druhé. Ve spánku se kamarádsky chytily za ruce, aby měly klidné spaní. To jim nezkazila ani občasně prolétávající letadla Luftwaffe kontrolující dobyté území, ani křik a střelba z blízkého parku, kde Němci zřejmě přistihli venku někoho, kdo se šel v zakázanou hodinu projít ... 

Jejich spánek byl klidný, ráno však už ne. Peklo na zemi pro Helenu a její rodinu mělo začít už následujícího dne, 9. června 1942 ..