Zima se stala nedílnou součástí jeho života. Zatímco ostatní si užívali slunečních paprsků, on stále chodil v mikině, často i v bundě. Jeho tělo, přestože byl po fyzické stránce v perfektní kondici, nedokázalo regulovat tělesnou teplotu. Lékaři se po spoustě vyšetřeních shodli, že to bylo způsobeno nedostatkem kvalitního spánku. A právě zima byla tím, co ho tentokrát zachránilo.

Vzbudil ho příšerný chlad. Bolest, ať už fyzická nebo ta psychická byla nesnesitelná, ale Monato byl natolik vysílený, že nedokázal ani křičet. Přál si, aby jeho mysl přestala pracovat, protože pak by si nebyl vědom toho, odkud pocházel mrtvolný zápach, který se kolem něj linul a způsoboval mu nevolnost. Kdyby nedokázal myslet, netížilo by ho vědomí, že vedle něj leží mrtvola dívky, kterou zabil. Malé holky, která byla tolik podobná Ai!

Jedna jeho část se chtěla vzdát. Rezignovat a zemřít. Jenomže ta druhá, stále racionálně myslící, ho nutila mít na paměti, že smrtí se pro něj nic nekončilo. Narodil by se znovu a musel by čelit vědomí, že se vzdal a nechal Nea vyhrát. Jen pouhá myšlenka na zrůdu, která si hrála na jeho bratra mu vlévala do žil energii v podobě vzteku.

V tichu slyšel své vlastní chrčení, které mu připomínalo, že je stále naživu. Jak dlouho to bylo, kdy Neovi říkal, že ho dostane? Nemohlo to být více než den. Pokud se nejednalo jen o výplod jeho fantazie, pak záchrana byla na cestě, ale co měl dělat do té doby? Samozřejmě, měl by šetřit každý kousek energie, ovšem to by znamenalo zůstat mezi těmi mrtvými dětmi.

Potřeboval zjistit, před kolika hodinami mluvil se strýcem. Telefon. Musel najít telefon, který mu vypadl z ruky, jenomže to znamenalo pohyb a další bolest. Mohl by zkusit sféry? Zbavil ho Neo jeho schopností nadobro nebo se jednalo o krátkodobých stav?

Snažil se uklidnit a soustředit se. Nejjednodušší a nejméně náročný na použití byl vzduch. Kdyby se mu podařilo rozvířit vzduch kolem sebe znamenalo by to, že se mu vrátila schopnost používat sféry. První pokus byl neúspěšný, ale Monato se ještě nechtěl vzdát. Zkoušel to dál. Podruhé, potřetí, počtvrté a když se snažil se vzduchem hnout popáté, chodbou se prohnal silný vítr a na okamžik odvál smrad, který mu neustále zvedal žaludek.

Kdyby neměl tak suché a rozpraskaná rty, tak by se usmál. Měl naději. Slabou, téměř mizivou, ale aspoň nějakou. Věděl, že bude muset vyvolat oheň, aby se kolem sebe rozhlédl, ale bál se toho pohledu. Byl si vědom všeho, co se v jeho okolí nacházelo, všeho, co udělal. Nebyl si jist, zda se na ty děti zvládne znovu podívat, ale neměl na výběr. Musel najít telefon. Rozžehl plamen ve své dlani a krev mu ztuhla v žilách.

Maximálně půl metru nad jeho hlavou visel kus stropu. Během doby, kdy byl v bezvědomí se musel tunel začít hroutit a bylo jen otázkou času, kdy se ten kus zdiva uvolní a spadne na něj. Poprvé v životě byl vděčný za chlad, který ho vzbudil, protože jinak by se příchodu pomoci ani nedožil. I když stále neměl vyhráno.

Pomalu otočil hlavu a snažil se ignorovat mrtvolu, která ležela vedle něj. Zoufale se vyhýbal pohledu na obličej, ze kterého na něj hleděly neživé oči. Nakonec našel to, co hledal. Telefon. Ulevilo se mu, když viděl, že nebyl rozbitý. Netušil, kolik energie mu zbývalo, ale použil psychokinezi, aby telefon přenesl do zraněné ruky. Jakmile ho sevřel, vykřikl. Ostrá bolest mu projela celým tělem.

Chvíli jen ležel a přerývaně dýchal. Nebyl si jistý, kolik bolesti jeho tělo dokáže vydržet, ale musel se dostat pryč dřív, než ho ten tunel zavalí. Opatrně se podíval na své nohy. Naštěstí byly volné a mohl s nimi normálně hýbat. Znovu použil psychokinezi, aby odvalil dívčino tělo ze své zraněné ruky a zase vykřikl. Před očima se mu od bolesti dělaly mžitky, ale odmítal se vzdát. Věděl, že to horší teprve přijde.

Dovolil si krátký pohled na dítě, kterému vrazil nůž do hrudi a jeho nitro zavalilo zoufalství a vina. Opět se ozvala ta část jeho mysli, která chtěla rezignovat a tiše čekat na smrt. S přemáháním ji umlčel a začal přitahovat zraněnou ruku k tělu. Podzemní chodbou se rozléhal jeho křik.

Vždy, když už se domníval, že více toho nemůže zvládnout, tak překonal sám sebe. Touha po pomstě ho hnala kupředu a jednou jedinkrát byl vděčný za tuhle odpornou emoci. Rozsvítil telefon, ale ostré světlo na které se připravoval nepřišlo. Telefon byl téměř vybitý. Měl smůlu. Nedokázal přečíst čas a datum na displeji, proto mobil s obtížemi schoval do náprsní kapsy, kterou pečlivě zapnul.

Byl by rád, kdyby mohl dál používat oheň, ale potřeboval mít obě ruce volné. Stáhl tedy svou sféru zpět a ocitl se v naprosté tmě. Opatrně se začal obracet na břicho, aby se mohl odplazit do bezpečí. Nedokázal rozeznat, zda křičel nahlas nebo jen ve své mysli, ale křik považoval za jediný způsob, jak si ulevit. Zažil už spoustu bolesti i mnohem horší zranění, přesto si nepamatoval, že by kdy bolestí brečel. Rozhodně ne jako dospělý člověk. Voják, který prošel nejtvrdším výcvikem a kterému nikdy nedělalo problém klidně zírat smrti do tváře, křičel jako malé dítě, co spadlo z houpačky.

Postupoval pomalu. Každý prudší pohyb mohl způsobit zřícení stropu. Ne, že by ve svém stavu byl nějakých prudkých pohybů schopen. Bez světla nevěděl, jak daleko se dostal, takže pokračoval stále dál. Byl rozhodnut plazit se dokud mu nedojdou i ty poslední zbytky sil, které netušil, kde vzal.

Najednou nohou narazil na překážku. Okamžitě poznal, co to bylo, ale jeho tělo reagovalo rychleji než mysl. Ucukl nohou prudčeji než bylo bezpečné a vzápětí se ozval zvuk, který si přál slyšet ze všeho nejméně. Praskání.

Pud sebezáchovy se ukázal být silnější než bolest a vysílení. Monato se začal plazit rychleji než doposud a myslí se mu honila jediná myšlenka – musím přežít. Zvuk praskání byl stále hlasitější, ale přebíjel ho mladíkův křik. Měl pocit, že křičením si dodával sílu postupovat dál.

Pak se ozvala hlasitá rána a křik utichl. Když utichla ozvěna po zhroucení stropu, ticho, které nastalo nevěstilo nic dobrého. Žádné chrčení, žádný křik. Monatovy oči byly zavřené a v mysli měl jen temnotu, skrze kterou k němu doléhaly vzdálené zvuky kroků.