Ráno chvíli trvalo, než si Zeth uvědomil kde vlastně je a taky proč. Když se konečně vyhrabal z postele, zamířil do kuchyně pro kávu. Měl by zajít na nákup a taky zjistit u kterého dodavatele má Monato nahlášené služby, aby mohl platit zálohy. Nemůže jen tak používat elektřinu a vodu, aniž by platil.

Když přemýšlel nad tím, kam všude potřebuje zajít, došlo mu, v jak děsivé situaci se vlastně nacházel. Někdo ho sleduje a je rozhodně nebezpečný. V tomhle věřil jak Monatovi, tak jeho strýci. Oby byli špičkovými vojáky a určitě se nemýlili. Zeth by rád věděl, zda ho bratr nechal sledovat kvůli Monatovi nebo to tak bylo už dříve. K tomu všemu stále nedokázal pochopit zabezpečení Monatova bytu. Proč?

Koupil si byt v lokalitě, která je velmi dobře střežena kamerami. Dům měl přední i zadní vchod a ještě jeden, únikový, který vedl do podzemí, ale klíče k němu měl jen Monato. Dostat se do samotného bytu bylo složité. Musel se zadat kód od alarmu, přiložit karta a ještě odemknout klíči. Bez tohoto procesu se rozezněl alarm, který byl napojený přímo na zástupce Rida. Proč se Monato potřeboval tolik chránit? Předtím nevěděl o svém bratrovi, tak co ho k tomu vedlo? Na to jednoduše neměl odpověď.

Zeth se i s kávou posadil ke stolu a zapnul notebook. Musel začít psát přípravu pro kurz na další školní rok. A termín odevzdání byl za tři dny. Strávil hodně času přemýšlením nad Monatem a vším, co se kolem něj dělo a teď musel spěchat. Taky by se rád podíval na nějakou přijatelnou práci. Chtěl se vyhýbat používání peněz, které dostal od rodičů a jeho vlastní úspory se krátily.

Trvalo nezvykle dlouhou dobu než notebook naběhl a konečně se rozsvítila obrazovka. Pohled, který se Zethovi naskytl nebyl ani trochu příjemný. Přes obrazovku se táhlo několik barevných pruhů a ať se snažil sebevíc, přístroj nereagoval.

„Děláš si prdel?!“ zvýšil hlas na nefunkční obrazovku a pokusil se notebook restartovat. Předchozí den ještě bez problémů fungoval. Zeth věděl, že notebook už nebude dlouho pracovat, taky ho měl již od střední školy, ale zrovna teď se to nehodilo. Oprava bude nejen nákladná, ale i zdlouhavá, stejně jako koupě nového počítače. Obchody takovou elektroniku nevedly skladem, takže bylo potřeba objednávky a to opět trvalo příliš dlouho.

Ani po restartování se počítač nevzpamatoval a Zeth ho s nadáváním zavřel. Nemohl ten krám vydržet ještě blbé tři dny? Naštvaně vytáhl telefon, aby zavolal vedoucímu přípravy, že nestihne odevzdat své materiály včas, když mu padl pohled na počítač v rohu pokoje. Potřeboval jen napsat dokument, vadilo by Monatovi, kdyby použil jeho počítač?

On tě nebere jako někoho, kdo mu narušuje soukromí, ale jako někoho, kdo do jeho soukromí patří.

Povzdechl si. Keramovi se podařilo nahlodat jeho nitro a teď se to uvnitř něj rvalo. Opravdu ho Monato považuje za natolik důležitého, že si ho pustil do života? Nebo má jen obavy, že by kvůli jejich přátelství Zethovi hrozilo nebezpečí? Stále v ruce svíral telefon. V případě, že nesplní svoje povinnosti, bude riskovat, že přijde o místo vedoucího seniora. A on to miloval. Líbilo se mu předávat vědomosti dál a sledovat, jak studenti krok za krokem postupují kupředu za svými sny.

Přestal přemýšlet a přešel k počítači, aby ho zapnul. Musel tu přípravu napsat včas, nehodlal se připravit o seniorské místo.

„Je to jen dokument, Monato by byl cvok, kdyby se kvůli tomuhle zlobil,“ mumlal si sám pro sebe, když si z kuchyně bral zbytek kávy a poznámky. „Spíše by mě seřval, proč jsem ten počítač nepoužil, když se jednalo o něco tak důležitého.“

Monatův počítač nebyl starý krám, takže byl během okamžiku připraven k použití. Nástroj k vytváření dokumentů měl Monato, stejně jako všichni studenti, připnutý na ploše. Zeth umlčel všechny své pochybnosti a ikonku rozklikl. Než program naběhl, prolistoval své poznámky a ujistil se, že má všechny informace potřebné k napsání dokumentu. Považoval to za zbytečnou práci. Teď sepíše předběžný plán výuky, ale během školního roku stejně bude plánovat a připravovat každou hodinu kurzu zvlášť. Zavrtěl hlavou a zvedl zrak k obrazovce.

Jeho mozek v tu chvíli přestal pracovat a Zeth jen tupě zíral na počítač. Myslí se mu prohánělo množství myšlenek počínaje otázkou Proč sakra ten počítač zapínal? Ta zásadní otázka však byla úplně jiná. Co má teď dělat?

Program otevřel poslední upravovaný dokument. Varm. To slovo, jedno jediné v celém textu, působilo jako magnet, který přitahoval Zethův pohled. Kdyby neznal Monatovu minulost a původ, tak by pouze dokument zavřel, toho ale nebyl schopen. Podíval se do rohu editoru na informace o dokumentu a utvrdil se ve své domněnce. Ten text byl nejspíše zápisem Monatových vzpomínek na jeho rodnou planetu, jelikož čítal přes dva tisíce stran. Měl by ho zavřít, věděl to, ale místo toho, se do dokumentu začetl.

Nikdy mě nepřestalo udivovat, jaké maličkosti měnily lidi kolem mě. Například Krenův otec. Neměl mě rád, protože jsem jeho syna nepřijal do třídy. Mylně se domníval, že jsem tak učinil, kvůli jejich původu. Trochu se mě to dotklo. Nikdy jsem nikoho neodsuzoval podle toho, kde a v jakých poměrech vyrůstal. Kren jednoduše neměl schopnosti potřebné k přijetí do třídy. Neumím si představit, jak by se z ustrašeného, obtloustlého kluka, který nesnášel pohyb, mohl stát plnohodnotný voják. Jeho otec mě nezdravil a ignoroval, až do dnešního dne.

Rozvážel jsem zeleninu, kterou si obyvatelé objednali, abych trochu pomohl Varmovi a v jedné z ulic jsem viděl muže, který o berlích táhnul vozík se dřevem na zatopení a parta mladých výrostků po něm házela kameny. Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že mám volno a že jsem oblečený ve špinavém a potrhaném zemědělském oděvu. Hned jsem se je vydal umravnit. Jeden z nich, nejspíše vůdce party, si nic nedělal ani z mé přítomnosti ani z identifikace, která mi zářila nad hlavou a dál na muže křičel a házel kamení.

„Nuzáku zasranej! Táhni zpátky, kam patříš. Vám, zmetkům z dolního města by měli zakázat vstup mezi normální lidi!“

V jeho hlase bylo tolik pohrdání a nenávisti, že mě to na okamžik úplně ochromilo. Vzápětí jsem ho chytil za zápěstí a vykroutil mu z ruky kámen, který se chystal hodit.

„Co si myslíš, že děláš? Kdo jsou tví rodiče?“

Nikdy jsem neměl rád, když se na mě lidé dívali jako na někoho významného jen proto, že jsem velitel. Na druhou stranu, ještě se mi nestalo, že by mé postavení někdo okázale ignoroval tak, jako ten kluk.

„Další žebrák? Ts, co ti je do toho, kdo jsou mí rodiče, nuzáku!“ spustil na mě a již podruhé během krátké chvilky jsem byl šokován.

„Ty neumíš číst? Nebo je snad tvůj otec  Nejvyšší? Zeptám se tě znovu, kdo jsou tví rodiče a radím ti, abys odpověděl. Nestrpím, aby se v tomhle městě někdo povyšoval nad obyvatele dolní části. Měl by sis uvědomit, chlapečku, že bez obyčejných pracovníků bys ty hlady chcípal!“

Nebyl jsem slušný ani milý, ale dodnes toho nelituji. Ten kluk si milého slova nezasloužil ani co by se za nehet vlezlo. A mělo to výsledek, tedy jiný než jsem čekal, ale alespoň nějaký.

„Můj strýc je Jugisto! Proč bych se něco učil!? Výš než on je už jenom Nejvyšší!“

Myslím, že v tu chvíli jsem se musel zatvářit opravdu ošklivě, protože hoch se přede mnou pokusil couvnout.

„Teď hned půjdeš za strýcem a řekneš mu, že ho Sunon večer navštíví. Tvé chování nezůstane bez trestu.“

Utíkal jako kdyby mu hořelo za zadkem. Předpokládám, že teprve když jsem řekl své jméno, uvědomil si, v jakém průšvihu je. Otočil jsem se na chudáka muže, kterého ti fracci šikanovali a konečně jsem zjistil, komu jsem to vlastně přispěchal na pomoc. Nejen já, ale i Krenův otec byl překvapen.

„Vrchní veliteli?“

„Pane Base, jste v pořádku? Mrzí mě, co se stalo. I přes veškerou snahu se stále nachází lidé, kteří dělají rozdíly mezi dolním a horním městem,“ usmál jsem se na něj a podal muži berli, která mu vypadla z ruky.

„Vy ne? Neděláte rozdíly?“

„Já lidi rozděluji na dobré a zlé, ne na bohaté a chudé. Jak sám vidíte rozvážím zeleninu v potrhaných hadrech a necítím se být o nic horší než když chodím ve velitelském úboru.“

„Tak proč jste Krena nepřijal?“ zvýšil na mě hlas a já zaslechl zoufalství. Ano, služba v armádě rodinám přinášela dostatek peněz.

„Kdybych ho přijal já, někdo jiný by ho stejně vyhodil. Není to kluk, který by mohl být vojákem. Řekněte mi, co Kren rád dělá?“

„Takhle to tedy bylo,“ povzdechl si otec. „Ze všeho nejraději vaří. Už od dětství se mé ženě neustále motal kolem plotny a naučil se vařit lépe než ona. Jen teď nemá z čeho. Jak vidíte, moc toho už nezmohu a žena celou rodinu neuživí. Není to tak, že bych chtěl ze syna vojáka jen kvůli penězům, to ne! Myslel jsem, že přestane být takový ustrašený a trošku se otrká. Ta výplata by byla bonus.“

Vzpomněl jsem si na Varma, který tak tvrdě pracoval a stejně se stěží uživil. Takový byl život spousty rodin v dolním městě.

„Zítra pošlete Krena na akademii, ať mě vyhledá. Pořád si stojím za tím, že z něj nemůže být voják, ale mohl by být kuchařem v armádní kuchyni.“

Dodnes vidím to nadšení a hlavně tu naději. Tohle byly ty chvíle, kdy jsem byl rád, že mám pozici, díky které mohu někomu pomoci. Jediný, kdo si takto nenechal pomoct byl Varm. Nechtěl být ničím jiným než obyčejným zemědělcem ani netoužil po větším platu. A já se nakonec vzdal snah ho nějak přemluvit.