Kdysi, v dobách, kdy každý svět byl pouze neúrodnou planetou, putovali širým vesmírem dva bratři. Černý a bílý, zlý a dobrý, smutný a veselý i bezcitný a soucitný. Jeden se zdál být tím nejhorším a druhý zase nejlepším a právě proto byli nerozluční. Při své cestě narazili na planetu, jenž byla holou pustinou a rozhodli se na ní usadit.

Prve vytvářeli společně – hory, jezera, řeky, rostliny i stromy. Obklopili se zelení a barevnými květy a na čas přestali s tvorbou neb se cítili spokojeně.

Po čase jeden z bratrů – ten, v jehož nitru hořel plamen světla - poprvé stvořil život. Do řek, jezer i oceánů vpluly ryby, delfíni i želvy. Jeho radost ze života však netrvala dlouho. Ryby se množily rychleji než ostatní druhy a časem byla narušena rovnováha mezi vodními živočichy. V zoufalství se jal požádat svého bezcitného bratra o pomoc.

Ač byl ve všem zlý a bezohledný, svého soucitného bratra nadevše miloval, proto jeho žádosti vyhověl. Také začal tvořit život, takový, který by znovu nastolil rovnováhu. Nad vodními hladinami se začali vznášet predátoři – kormoráni, rackové i orli – a všichni lovili ryby, kterých byl ve vodách nadbytek.

Když spatřil nadšení a úlevu ve tváři svého bíle oděného bratra, jeho srdce zaplesalo a pocítil štěstí – tolik jím opovrhovanou emoci. Byl ztělesněním temnoty, v jeho srdci nebylo žádného místa pro štěstí, přesto se toho pocitu nedokázal zbavit. Stejně jako lásky ke svému bratrovi. Tuze se těchto pocitů bál a rychle od bratra utekl. Však jakou by byl temnotou, když by se poddal emocím světla!

Bratr se za ním zklamaně díval a povzdechl si. Jeho zlý bratr přec nebyl tak černočerný, jak se zdál. Byť se jednalo jen o střípek světla, byl tam. Tu se ohromně vylekal! Ty pocity! Zklamání, smutek a vztek! To byly temné pocity a on byl přece mužem světla! Rychle potřásl hlavou a zahnal dotěrné myšlenky i pocity.

Nějaký čas žili klidně, chvíli sami a chvíli zas společně i jednoho dne se rozhodl bratr světla znovu tvořit život – tentokráte na souši. Hlodavci a býložravci byli dokonalou volbou neb všude kolem byl dostatek potravy. Těšil se z myší, jenž se proháněly po jeho stavení i jelenů, které potkával v lesích. Po čase však bylo myší, rejsků i syslů příliš velké množství. V jeho skromném domě bylo více hlodavců než bylo zdrávo. Na lukách a v lesích se to hemžilo zajíci a veverkami a potravy začalo ubývat. Zdráhal se žádat svého bratra znovu o pomoc, avšak sám si nevěděl rady – neuměl tvořit krvelačná zvířata, jenž by pomohla navrátit rovnováhu. Nakonec však pozbyl výběru a za bratrem se vydal.

Bratr byl jeho žádostí překvapen, přesto neváhal a začal tvořit – vlky, rysy, lišky i divoké kočky. Bílý bratr, jak ho v duchu tituloval, odvrátil zrak od krvavé podívané, která nastala. Tlak na hrudi mu oznamoval příchod další světlé emoce – lítosti. Bylo mu líto bratra, který trpěl při pohledu na přirozený cyklus života. Co však bylo horší než lítost, byl pocit viny. On, svou temnotou a krutostí způsobil trápení svému laskavému bratrovi.

„Bratříčku, upomeň se na slova našich stvořitelů! Jsme rozdílní, abychom byli v rovnováze a stejně tak musí být rozdílný i svět, který tvoříme. Neškareď se nad tím pohledem neb je nastolena rovnováha!“ pronesl k bílému bratrovi, ten jej však probodl nenávistným pohledem.

„Jsi krutý!“

„Ano, já jsem krutý, abys ty mohl být laskavý,“ zkřivil rty do úšklebku, jak se snažil na bratra usmát. „Hněváš se?“

„Ano!“ vyřkl naštvaně bratr a odešel. Dlouho se za ním díval a uvažoval, zda i toto jejich stvořitelé zamýšleli. V jeho nitru se usazovalo světlo navzdory temnotě, kterou byl a jeho bratr zažíval pocity, jenž byly protikladem světla. Nakonec se také obrátil na cestu domů, doprovázen smutkem tak silným, že i slzy začaly stékat po jeho tvářích.

Bílý bratr se opravdu hněval. Hněval se na svého temného bratra, na stvořitele a nakonec i sám na sebe. V jednu chvíli toužil být sám, aby vzápětí chtěl být s bratrem. Chtěl ničit a tvořit zároveň, nevěda zda se mu chce více smát či plakat. Měl být světlem, ale sužovala ho temnota.

Rozhodl se, že již bratra nevyhledá, aby se temné emoce nerozrůstaly. Tvrdohlavě dál tvořil život plný světla a na temné pocity ve svém srdci odmítal myslet. Tvrdošíjně si stál za svým názorem, že se zbaví temnoty jen, když se jí bude vyhýbat, ale nestalo se tak. Naopak temnota ho sžírala. Stesk po bratrovi byl příliš silný a živil zlé pocity v jeho srdci. Když stesk dosáhl neúnosné hranice, vystřídal jej vztek. Vztek natolik silný, že se odrazil i na jeho tvorbě.

Smutek byl jeho součástí, ale mnohem více cítil lítost a vinu. Obával se, že svého bratra nadobro ztratil. Byla tohle snad nějaká krutá hra stvořitelů? Poslali je na cestu vesmírem, aby nalezli místo, které budou chtít společně vytvořit a obývat. Jen když budou spolu, bude vládnout rovnováha. Nebyla však rovnováha narušena, když začali pociťovat opačné emoce? Zlý bratr tomu nerozuměl a tak jen tvořil a plakal a zase tvořil. Pláč mu měl být cizí, avšak stal se jeho největším přítelem. Zprvu tvořil predátory, kruté jako on sám, ale postupem času se jeho tvorba stále více blížila hodnotám laskavého bratra než jeho vlastním.

A pak ze smutku, že bratr stále nepřicházel, stvořil člověka. Byl odrazem bílého bratra, přesto měl i vlastnosti jeho dříve temného nitra. Byl na tento svůj výtvor nesmírně pyšný a těšil se, až jej bratrovi ukáže. Prve však člověka začal učit mluvy i písma a všeho ostatního k životu potřebného. A také ho pojmenoval – Averaga. S každým dalším dnem ustupovaly jeho zlé myšlenky i pocity a on se stále více přibližoval bratrovi. K Averagovi přibyli další dva lidé. Žena, která měla ještě více světla a méně temna než Averaga – Beleca a dítě, které v sobě nemělo vůbec žádné zlo – Malmola.

Konečně nastal den, kdy jeho potomci, jak je nazýval, uměli vše, co bylo potřeba a on se rozhodl, že navštíví svého bratra. Nechal je, aby si užívali dne dle libosti a sám se vydal podél oceánu k bratrovu obydlí. S každým krokem, který udělal, cítil podivnou tíseň – emoci, která by se kolem bratra rozhodně neměla objevovat. Přidal do kroku a když stanul na prostranství, kde jeho bratr žil, z očí mu začaly kanout slzy.

Život, plný světla, který jeho bratr dříve tvořil, nebyl nikde k vidění. Kam jen oko dohlédlo byla samá zlá monstra a ještě horší lidé. Jeho bratr vyšel před dům a jakmile ho spatřil, tvář se mu zkřivila hněvem.

„Ty! To ty! Ty jsi mi ukradl mé světlo a zanechal mi jen tíživou temnotu! Nenávidím tě!“

Ta slova bodala jako nůž a původně zlý bratr se nezmohl na víc než na tiché zašeptání plné zoufalství: „Bratříčku…co se to s tebou stalo?“

Tíseň se kolem něj začala stahovat stejně jako monstra a zlí lidé. Měl strach, nikoliv o sebe, ale o bratra. Byl zlými emocemi zcela ovládán a jeho mysl nebyla jasná. Přál si, zoufale moc si přál, mu pomoci. Chtěl zpět svého laskavého bratra, kterého nade vše miloval a pro kterého se změnil. Už dávno pochopil, že chtěl ve svém nitru více světla, aby mohl být bratrovi blíže, aniž by ho trápil.

Monstra i lidé začali pomalu ustupovat. Mezi jejich temnými těly se prodíralo světlo. Averaga, Beleca a Malmola přišli za ním. Možná vycítili jeho zoufalství a možná to byla jen náhoda. Sotva je jeho bratr spatřil, rozzuřil se ještě více. Sebral nůž, který třímal jeden ze zlých lidí a vrhnul se na Averagu.

„Mé světlo! Dal jsi ho jim! Zabiju je! A zabiju i tebe!“ křičel jako smyslů zbavený.

Potomci zlého bratra jen stáli a tiše bílého bratra pozorovali. Nevypadali, že by chtěli uhnout, naopak dělali svému stvořiteli živý štít.

„To ne!“ vyhrkl, když byl bílý bratr téměř u Averagy a prudce svého potomka odstrčil. Bratr si na poslední chvíli uvědomil co dělá a jeho světlo se opět probudilo, ovšem bylo příliš pozdě. Nůž již zasáhl zlého bratra a projel mu hluboko do hrudi.

„Ne, ne, ne!“ začal naříkat bílý bratr a před jeho světlem ustoupila všechna monstra v okolí. „Já nechtěl! Nemůžeš umřít, musíme být v rovnováze!“ plakal nad zlým bratrem.

„Já přeci vím, že jsi nechtěl,“ usmál se zlý bratr a tentokrát to byl opravdový úsměv, ne jen úšklebek. „Podívej se na Averagu pořádně,“ zašeptal namáhavě a bílý bratr ho poslechl. Pohlédl na muže, který nešťastně sledoval svého stvořitele a překvapením otevřel ústa. Vypadal jako on sám, byl jeho odrazem!

„A teď se podívej na své lidi, které jsi stvořil,“ požádal ho krvácející bratr znovu.

Bílý bratr se rozhlédl a hlasitě se rozvzlykal. Lidé, které ve svém stesku a hněvu stvořil vypadali jako kopie jeho zlého bratra.

„Co jsem to udělal? Jak se to stalo?“ vzlykal a vzlykal a zoufale se tiskl k umírajícímu bratrovi.

„To je v pořádku, bratříčku. Já se snažil být více jako ty a ty seš zase snažil být jako já. Myslím, že nechám své úkoly na Averagovi, bude to tak správné. Je laskavý jako ty, ale má tu potřebnou část temnoty, aby byla zachována rovnováha. Nebuď smutný, myslím, že přesně tohle naši stvořitelé plánovali,“ pronesl zlý bratr a jeho hlas se ztrácel.

„Nenechávej mě tu samotného!“ plakal bílý bratr, ale už se mu nedostalo odpovědi. Zlý bratr vydechl naposledy.

Bílý bratr chtěl zoufale křičet, ale pevný stisk na rameni ho donutil se otočit. Averaga, ač bylo znát, jak moc trpí, se na něj usmál: „Podívej!“ pronesl hlasem nápadně podobným jeho vlastnímu a ukázal na hladinu jezera.

Stála tam postava bez jasných obrysů a mávala jim. Za ní z vodní hladiny povstaly další dvě osoby a pomalu se přibližovali k nim. Když od nich byli jen pár kroků, bílý bratr je poznal. Sami stvořitelé je navštívili.

„Uplynula již dlouhá doba, synu,“ promluvil otec stvořitel a bílý bratr sklopil hlavu. Z očí mu stále stékaly slzy a kanuly na mrtvé tělo jeho bratra.

„Není třeba poklony, chlapče. Vedli jste si skvěle,“ řekla k bratrovu překvapení matka.

„Skvěle?“ vydechl s tváří zkřivenou bolestí. Ztratil bratra, ne, zabil bratra a vedli si skvěle?

„Ano, velmi dobře, můj milý. Od okamžiku vašeho stvoření až do této chvíle, jste odvedli skvělou práci. Netrap se tím, co se stalo, protože se tak stát mělo. Oba jste byli stvořeni stejně, vaše nitra měla rovný podíl zla a dobra. Byla jen vaše volba, který z vás bude ten laskavý a který ten krutý, ale nebylo to nezvratné. I ta nejtemnější bytost v sobě může nalézt světlo a právě naopak. Stvořil jsi spoustu světlých životů a když tě přemohla tvá vlastní temnota, vytvořil jsi i temné životy. Tvůj bratr byl tvým opakem, vyvažoval tvé světlo svou tmou, ale jeho vlastní světlo ho přemohlo a stvořil tyto tři životy,“ ukázala na Averagu, Belecu a Malmolu.

„Vytvořil je tak, aby byli více jako ty, ale měli část jeho zla k udržení rovnováhy,“ ozval se otec a bílý bratr na něj zmateně pohlédl. „Trávil s nimi čas, učil je a miloval je stejně, jako miloval tebe, synu. Stejně jako jsi miloval i ty svého bratra. Také jsi svým lidem věnoval čas a věřil, že když tvůj bratr uvidí, jak jsi se pro něj změnil, bude šťastný, stejně jako on doufal, že svou změnou potěší tebe. Již od začátku jsme věděli, že jeden zemře rukou toho druhého, záleželo však jakým způsobem. Řekni, nechal bys svého bratra, aby zabil lidi, které jsi stvořil?“

„Ne!“ vyhrkl bezmyšlenkovitě. „Já…,“ pohlédl na své potomky, „vytvořil jsem je podle něj. Každý jeden je jeho odrazem a odrazem toho, jak moc mi chyběl,“ vysvětlil a zrak mu padl na mrtvého bratra. Znovu se hlasitě rozplakal.

„Přesně tak. I když jsou tví lidé vytvořeni jako temnota, stále si nezasluhují zbytečnou smrt, protože i oni se mohou změnit. Ze stejného důvodu ti bratr nedovolil zabít Averagu. Jak již bylo řečeno při vašem vzniku, jeden bez druhého nemůžete žít, ale tento svět i další světy potřebují vaši pomoc, vaši tvorbu. Averaga se ukázal jako opravdu skvělý člověk – má dobré i špatné vlastnosti, ale srdce má laskavé, stejně jako vy dva. Přišli jsme sem, abychom vás spojili dohromady, tak jak patříte a vložili do Averagy, který tím získá moc k další tvorbě. Vy dva konečně budete moci být spolu a již nic vás více nerozdělí, synu. Věřím, že Averaga s vaší pomocí vytvoří úžasný svět a možná ne jen jeden,“ konečně řekl důvod jejich příchodu otec.

„Spojit?“ zeptal se bílý bratr a pevně sevřel bratrovu chladnoucí ruku.

„Ano, spojit. Dříve, než jsme vytvořili dvě bytosti, byli jste jedinou duší, my vás jen rozdělili do dvou těl. Bylo důležité, abyste si uvědomili důležitost rovnováhy a tak také tvořili. Nyní je čas být zase spolu,“ zářivě se usmála matka a bílý bratr se náhle cítil lehký jako pírko. Na okamžik ho oslepilo světlo tak jasné, že musel zavřít oči a když je znovu otevřel, díval se na své vlastní tělo, bezvládně ležící na mrtvém bratrovi.

Do jeho dlaně vklouzla ruka zlého bratra.

„Říkal jsem ti, že je to v pořádku. Již delší dobu jsem měl pocit, že se jedná o plány našich stvořitelů,“ pronesl tiše a široce se na něj usmál.

Matka s otcem k nim napřáhli dlaně a jejich postavy se zmenšily a tak jak byly se přenesly do Averagova nitra.

Averaga s pomocí Belecy a Malmoly vytvořil svět, který vzkvétal a lidé v něm byli velmi šťastní. Protože jeho samého těšili, dovolil jim používat určité části své moci, kterou získal s duší obou bratrů a tak vznikly sféry.

Po nějakém čase rozdělil svou moc tvoření mezi Belecu a Malmolu, aby mohli přetvářet další světy. Jen duše bratrů, ty si nechal pro sebe. Pro něj to byli jeho nejbližší a nechtěl se jich vzdát. Uchýlil se do hor odkud tu a tam vyrazil na výlet po světě, který nesl jeho jméno.

Beleca a Malmola se rozdělili a každý šel na jednu planetu, kde postupně vytvářeli život. Tak vznikly tři planety stejně vzdálené od sebe i od Fonta – Averaga, Beleca a Malmola.