UPOZORNĚNÍ: Následující scény se zabývají násilím na dětech a nemusí být vhodné pro slabší povahy.

Postupoval kupředu příliš pomalu. Předtím ho zpomalovala bolest, nyní se k ní přidala i nesnesitelná únava. Zavíraly se mu oči a motala se mu hlava jako po flámu. Netušil, jaký kus cesty ušel, jak dlouho už se takhle ploužil ani kde vůbec bral sílu pokračovat, ale nevzdával se. Stěna podzemní chodby se mu stala nejlepším přítelem a křik, ke kterému se neustále přibližoval, ukazatelem cesty. Stále se jednalo o zvuk trhající uši a zabodávající se přímo do srdce, přesto se měnil. Slábnul, přesněji řečeno, ubýval počet křičících dětí. Monato moc dobře věděl, co to znamenalo.

Udělal další krok a nohou narazil na překážku. Mírně se zamračil a sáhl do kapsy, aby vytáhl telefon a na překážku si posvítil. Bylo to tělo. Tělo chlapce, kterému ve sklepě svěřil svítilnu. Při tom pohledu se mu zvedl žaludek. Bylo poznat, že hoch před smrtí krvácel ze všech viditelných tělních otvorů včetně očí. Konečně plně pochopil doktorova slova o utrpení, kterým si ty děti procházely.

Odvrátil zrak a snažil se uklidnit. Za všechny ty životy na Belece i předtím na Averaze viděl spousty mrtvých a znetvořených těl mužů, žen i dětí, přesto ho to tentokrát zasáhlo více než kdy dřív. Možná za to mohlo vědomí, že je mohl zachránit nebo jim alespoň ušetřit trápení a neudělal ani jedno. Kdyby mohl, nejraději by se prostě posadil tam, kde zrovna byl, ale nemohl. Stále slyšel křik a ten ho nutil jít dál.

Zkontroloval stav baterky na telefonu a rozhodl se, že si ho nechá rozsvícený. Nebyl ani tak odvážný ani tak krutý, aby dál zakopával o těla těch nebohých dětí. Se sebezapřením překročil chlapce a pokračoval v cestě. Mrtvých přibývalo a jeho zoufalství stoupalo. Jak někdo mohl být tak krutý? Jak mohl dělat pokusy na nevinných dětech? Měly mít život před sebou! Kromě zoufalství a bezmoci cítil ještě další emoci. Vztek. Myslel si, že více už Nea nenávidět nemůže, ale mýlil se. Po tomhle se hranice jeho nenávisti posunula ještě dál.

Křik zesílil a před sebou spatřil zbývající čtyři děti. Svíjely se v křečích a začínaly krvácet. Z očí mu vytryskly slzy, když vytahoval nůž, který měl za opaskem. Věděl, že je nezachrání a může jen zkrátit jejich bolest, ale nedokázal se pohnout. Tohle nebyli nepřátelé, jen nevinné děti a on…

Polkl slzy a svezl se na všechny čtyři. Jeho vlastní bolestný křik se mísil s křikem trpících dětí. Kousl se do rtu, až začal krvácet, aby se vzpamatoval a pohnul se. Se sténáním se začal plazit k nejbližšímu chlapci. Hoch se držel za hlavu, zatímco vřeštěl v agónii a Monatovi se najednou zdála jeho vlastní bolest zanedbatelná.

Dostal se až k němu, zdravou rukou zvedl nůž a…bodl. Ozval se poslední výkřik a pak se chlapec bezvládně sesul k zemi. Monato už nijak nezadržoval slzy, protože to nemělo smysl. Právě zabil malé dítě. Nikdy nevěřil, že by něčeho takového byl schopen. Rozsvícený telefon, který držel ve zraněné ruce, vrhal světlo na dílo zkázy, které zrovna vykonal. Přerývaně se nadechl a pokračoval. Křik ještě neustal, zbývaly ještě tři děti, které mohl buď nechat umírat v agónii nebo je zabít.

Krev dětí se mísila s jeho vlastní a hlasy postupně utichaly až se dostal k tomu poslednímu. Byla to holčička, tolik podobná Ai. Třásl se vzlyky, když zvedal nůž, aby udeřil. Nechtěl to udělat, ale nedokázal sledovat ten hezký kukuč stažený do bolestného šklebu.

Když bodl, odhodil nůž a s pláčem se posadil. Vzal si dívku na klín a pevně ji objal, jako kdyby se jí chtěl omluvit. Tunelem se rozléhal jeho zoufalý řev, který se k němu ozvěnou vracel zpátky.

Ztratil pojem o čase, jen křičel a vzlykal stále držíce chladnoucí dívčino tělo. Tohle bylo horší než všechno mučení, kterým si kdy prošel. Ta bolest už dávno překonala tu, kterou cítil, když sledoval hořícího Varma. Tu vnější už ani nevnímal, protože ta, která ho ochromovala zevnitř byla stokrát, ne, milionkrát horší.

Po době, která jemu samotnému připadala jako věčnost, přestal křičet a už jen tiše vzlykal. Měl chuť umřít, zůstat tam s těmi, kterým vzal život. Něco v něm však bylo silnější než přání smrti. Touha. Touha po pomstě. Musel přežít, aby dostal Nea, aby ho zabil. Musel přežít, aby už další děti takto netrpěly. Musel…

Jeho vzlyky znovu nabraly na síle, přesto se natáhl pro telefon, který ležel kousek od něj a stále osvětloval jeho okolí. Přes slzy skoro na displej neviděl a zakrvácenými prsty mu nešlo přístroj odemknout. Otřel si je do kalhot a zkusil to znovu. Podařilo se. Vytočil poslední volané číslo a zapnul reproduktor. Nebyl ve stavu, kdy by udržel telefon u ucha.

„Rid, prosím,“ ozval se známý hlas a Monato se rozeštkal ještě více. „Haló, je tam někdo? Monato?“

„Zabil jsem je, strýčku! Musel jsem je zabít!“ vyrazil ze sebe mladík mezi vzlyky.

„Monato!“

„Už nemůžu, strýčku! Chci pryč, chci domů!“ plácal Monato a jeho hlas slábnul.

„Kde jsi, Monato?“

„Tunel,“ vydechl sotva slyšitelně.

„Ta tajná chodba? Monato, mluv se mnou! Jsi v té chodbě?“

„Hm, jsem,“ zamumlal a upadl do bezvědomí. Jeho tělo už nebylo schopno dál vydržet. Dosáhl na dno svých sil, přesto ani v mdlobách nepustil dívku z náruče.

„Monato! Slyšíš? Monato, ozvi se!“

Mladík už svého strýce neslyšel. Byl ve světě snů, kde zas a znova pohřbíval všechny, které kdy měl. Viděl zohavená těla svých vojáků, hořícího Varma, umírajícího mistra…viděl je všechny, ale ve svém snu to byl on, kdo je zabil. Byl to on, na jehož rukách byla krev jeho nejbližších. Byl vrah a nikdy se toho už nemohl zbavit.

„Monato, jedeme pro tebe, vydrž!“

Zdálo se mu, že slyšel tahle uklidňující slova, ale nedokázal pochopit, kdo by je mohl říct. Kdo by byl takový blázen, aby pro něj šel?