Moren měl pocit, že všechno co udělal, co obětoval, bylo zcela zbytečné. Chtěl chránit svou rodinu a stejně to nedokázal. O ženu přišel, bratr si roky hrál na mrtvého, ze synovce udělal prvotřídního vojáka a jeho dcera o které se domníval, že je v bezpečí, byla pronásledovaná. Pochyboval, že by se mýlila, když mu svou domněnku oznámila.

Neo byl opravdovou zrůdou a Moren si přál být tím, kdo by ho zabil. Kolik životů už zničil? Copak neměl žádný jiný cíl? Neměl ani trochu lidskosti? Odpověď byla opravdu jednoduchá. Ne, neměl žádnou z lidských vlastností. Dokonce se nepodobal ani zvířatům, protože i ta měla k zabití důvody.

„Psal mi Tess,“ ozval se vedle něj tiše Faith a Moren zamračeně vzhlédl. „Zmizeli další lidé, tentokrát malé děti mezi osmi a dvanácti lety. Měly jet na exkurzi za hranice Rikusy, ale vrátila se jen jedna vychovatelka s tím, že prý v jedné vesnici na Rudých pláních, kde nocovali, se obyvatelům děti natolik líbily, že si je tam chtěli na čas nechat.“

„Jak to zjistil?“ zeptal se zástupce unaveně.

„Jednalo se jeden z dětských domovů, kam dochází jako dobrovolník. Těch zmizelých bude více, než se domníváme.“

„Jsou to děti, Faithe! O co mu sakra jde?“

„Chce si vytvořit vlastní armádu.“

„Armádu? Z dětí?“

„Na Averaze není neobvyklé, že nejmladší vojáci mají kolem patnácti let. Myslím, že chce vložit sféry do dětí a pak si je vycvičit k obrazu svému,“ odvětil Faith.

Moren si zoufale promnul obličej a podíval se na mládež sedící na pohovce. I oni měli sloužit k vybudování armády.

„Začínám být unavený, Faithe. Je to boj s větrnými mlýny, který trvá příliš dlouho.“

Ať už mu na to Faith chtěl odpovědět cokoliv, nedostal k tomu příležitost. Morenův telefon začal vyzvánět a zástupce ho po krátkém zaváhání zvedl.

„Rid, poslouchám,“ pronesl otráveně, ale vzápětí se jeho výraz změnil. Možná si ani neuvědomil, že se okamžitě postavil.

„Monato! Kde jsi? Jsi v pořádku?“

Nebyl to jen Moren, kdo se postavil. Všichni v místnosti byli na nohou a netrpělivě muže sledovali.

„Co tím myslíš?“

Pohlédl na ně, ale nikdo nedokázal z jeho tváře vyčíst, co si myslel nebo jaké informace od Monata zjistil. Rozhodně se však nejednalo o nic příjemného, to bylo jasné všem přítomným.

„Jak to víš, Monato?“

Morenův postoj se změnil a jasně vyjadřoval nesouhlas, snad i netrpělivost.

„A ty? Řekni mi aspoň kde sakra jsi?!“

„Monato!“

Zavěsil, to pochopili všichni. Měli spoustu otázek, ale mlčeli. Jediný, kdo se pohnul a promluvil byl Faith. Položil bratrovi ruku na rameno a pokusil se o povzbuzující tón: „Moc dobře víš, že na tebe spoléhá. Monato věří, že ten rozkaz vydáš.“

Keram ani Honesta nevěděli o co se jednalo, ale Zeth ano. Rozkaz na odpálení raket, Monatův plán. Povzdechl si a posadil se zpátky na pohovku. Přestože věděl, jak moc výjimečný Monato byl, strachu se zbavit nedokázal. Ty bomby byly natolik silné, že z dolu nezůstane nic než trosky a pokud tam Monato stále byl…

„Jistě,“ posměšně si odfrkl Moren, „od toho tady přece jsem, ne?“

Faith byl Morenovým tónem překvapen. Váhavě stáhl svou ruku zpět a o krok ustoupil. Netušil, co Monato svému strýci řekl, ale ještě nikdy neviděl Morena v takovém rozpoložení. Naštvaného, nešťastného, unaveného i smutného, to ano, ale tentokrát působil jinak. Zdál se být zlomený. A Morena Rida nikdy dříve nic nezlomilo.

Jako kdyby byl robot, zvedl Moren znovu telefon a vytočil číslo na základnu na Rudých pláních.

„Rid, bezpečnostní kód 906217, spusťte útok na cíl Důl 12.“

Neslyšeli, co řekla druhá strana, ale Morenova odpověď je neuklidnila tak, jak by měla.

„Potvrzuji, na místě nejsou žádné přátelské jednotky ani civilisté. Můžete zahájit útok.“

Hodil telefon na stůl a otočil se na Faitha.

„Rozkaz jsem vydal, spokojen?“ zavrčel naštvaně a bez dalšího vysvětlení odešel z domu. Zeth se za ním chvíli díval.

„Nedivím se mu,“ pronesl k Faithovi nakonec.

„Já taky ne, ale udělat to musel,“ povzdechl si Faith a podíval se z okna k jezeru, kde viděl sedět svého bratra.

„O čem to sakra vy dva mluvíte? Můžete nám vysvětlit, co se děje?“ ozvala se Honesta a zněla naštvaně.

„Zástupce právě nechal, na žádost Monata, srovnat důl 12 se zemí,“ odvětil Zeth a dívka na něj vytřeštila oči.

„Počkej, není tam pořád Monato? A jak to vlastně víš?“ vložil se do toho Keram který byl stejně zmatený jako Honesta.

„Poslouchal jsem za dveřmi,“ ušklíbl se Zeth a pokračoval: „Monato měl plán, jak utéct, takže teoreticky by tam neměl být.“

„Teoreticky,“ vydechla Hony.

„Prakticky tam stále může být,“ dodal vážně Keram a podíval se na Faitha. „To proto byl pan Rid tak naštvaný?“

„To nebyl vztek, to byl strach, Kerame. A ano, to bylo důvodem k Morenovu nezvyklému chování. Já sám nevím, co mu Monato řekl, ale asi to nebyla žádná dobrá zpráva.“

„Kam šel?“

„Cože?“ nadzvedl Faith nechápavě obočí.

„Ptám se tě, kam šel můj otec?“ zopakovala svou otázku Honesta a nevšímala si jejich překvapených výrazů.

„Sedí u jezera, ale nemyslím si, že bude chtít někoho vidět,“ odpověděl Faith, ale Hony už vycházela ze dveří.

Oblékla si bundu a z věšáku popadla Morenův kabát. Venku bylo chladno a on odešel jen v košili.

„Blbec,“ povzdechla si a vyšla z domu. Neměla žádný plán, co svému otci říct, ale někde uvnitř cítila, že ho nemůže nechat samotného. Byli v tom společně.

Od vody táhl chlad, přesto Moren seděl nehnutě a sledoval hladinu jezera. Zaslechl kroky a zamračil se.

„Dneska ne, Faithe. Nestojím o tvé psychologické přednášky,“ řekl hlasitě, ale kroky se stále přibližovaly.

„Tak to mám štěstí, že nejsem Faith.“

„Hony?“ otočil se překvapeně na svou dceru. „Co tady děláš?“

„Na,“ podala mu kabát a posadila se vedle něj. „Jak tě mohlo napadnout jít ven jen tak v košili. Očekávala bych, že ve svém věku budeš mít už nějaký rozum.“

„Jako kdybych slyšel tvou mámu,“ uchechtl se Moren a oblékl si kabát.

„Až půjdu zase na hřbitov, tak jí požaluju, že na sebe vůbec nedbáš. Vůbec mi nejdeš příkladem,“ odvětila se smíchem Honesta, ale pak zvážněla. „Chápu, proč jsi odešel. Nevím, jestli to dochází ostatním, ale já tomu rozumím.“

„Chápeš? Hony, vždyť já nechápu sám sebe, jak to můžeš chápat ty?“

„Jak? Nevím. Možná proto, že jsem tvoje dcera, možná proto, že si až příliš dobře uvědomuju, kolik jsi toho obětoval nebo proto, že mám o Monata stejný strach jako ty,“ pronesla s pohledem upřeným vpřed.

„Uvědomuješ si, co jsem obětoval? Vždyť já obětoval vás, celou rodinu jsem zradil a obětoval!“ rozohnil se Moren. „Byl jsem mladší než ty, když jsem získal první informace o povstalecké organizaci, která se začínala nebezpečně rozrůstat. Měl jsem prostě předat informace dál a přestat se v tom angažovat, jenomže jsem si paličatě stál za svým. Kvůli mně zemřela máma a tys strávila dětství plné šikany! Připravil jsem Faitha o možnost vychovávat syna a Monata o dětství! A co se stalo mě? Nic! Dostal jsem se na vysokou pozici, sedím v bezpečí za stolem a vydávám rozkazy, které zabíjí lidi!“

Postavil se a poodešel pár kroků od lavičky. „Promiň, nechtěl jsem na tebe křičet,“ omluvil se tiše.

„Ne, neomlouvej se. Jsem ráda, žes zvýšil hlas, protože se konečně chováš jako člověk a ne jako bezcitný stroj. Celé dny se tváříš, jako kdyby se tě celá situace netýkala, ale tak to není. Musíš mít obavy, musíš mít vztek, musíš být z toho všeho unavený. Nepotřebuju mít otce, který neprojevuje žádné emoce. Chápu, že tvá pozice vyžaduje určité vystupování, ale ne před rodinou. Nikdo z nás nestojí o stroj. A musím tě opravit, nic z toho, cos vyjmenoval není tvá chyba. Nebyl jsi to ty, kdo podpálil náš dům ani jsi nechtěl po svém bratrovi, aby zinscenoval vlastní smrt. Možná jsem to neměla ve škole nejjednodušší, ale pořád jsem věděla, že nejsem sama. Jakmile jsem vyšla ze školy, měla jsem rodinu, která mě nikdy neopustila a to včetně tebe. Nebylo to tak těžké, jak si myslíš. A,“ zvedla se a přešla k němu, „nesnaž se mi namluvit, že tobě se nic nestalo, protože z každého tvého slova poznám, žes ani na okamžik na nic z toho, co se stalo nepřestal myslet. Možná to bude znít hloupě, ale řekla bych, že ty jsi na to doplatil nejvíce. Mámu už nic nebolí a nic jí netrápí, ale ty se stále viníš za to, co se stalo. Ty a Faith jste dobrovolně převzali tíhu celé té situace na sebe. Víš, když jsem byla menší, tak jsem si představovala, že nejlepší táta by byl ten, který by se choval jako ty. Zatímco Monato vždycky mnohem více táhnul za Normem, já pokaždé vyhlížela tebe. Ty první dny tady, jsem si říkala, že budu prostě dělat, jako že o ničem nevím, jenomže to tak vlastně nechci. Nechci se tvářit, že nejsi můj táta, když jím jsi. A nechci se dívat na to, jak se snažíš sám sebe trestat víc, než už jsi se potrestal. Stál jsi při mně celý život, sice po svém a potají, ale byla bych hodně špatná dcera, kdybych nestála já po tvém boku, když to potřebuješ. Koneckonců, někdo na tebe musí dohlížet, když tady není máma.“

Usmívala se, protože konečně ze sebe dostala všechno, co se jí poslední dny honilo hlavou. Trochu jejímu rozhodnutí napomohl i Zeth. Když viděla, jak špatně vychází s rodiči, uvědomila si, jaké má štěstí, že jejím otcem je právě Moren. Byla si stoprocentně jistá tím, že při ní bude stát za každé situace. Podívala se na muže vedle sebe a začala se smát. Morenovi tekly po tvářích slzy, ale snažil se nevydat ani hlásku.

„No ták! To jsem mluvila do větru? Nejsi stroj a nemáš kolem sebe žádné podřízené, tak před kým hraješ tvrďáka? Na pláči není nic špatného a řeknu ti tajemství – Monato taky brečí a docela často!“

„Jsi fakt hrozná,“ zasmál se mezi vzlyky Moren a Honesta v odpověď rozpřáhla ruce.

„Co takhle jedno objetí své hrozné dcery?“

Moren ji se smíchem objal a ona si znovu připadala jako malá holka, která si běžela pro jeho objetí přes celou zahradu. A i přes všechno, co se kolem ní dělo, byla šťastná.