„Rid, poslouchám,“ ozval se nevrlý hlas zástupce vrchního velitele.

„Rád tě slyším, strýčku.“

„Monato!“ vyhrkl Moren. „Kde jsi? Jsi v pořádku?“

„Máš hodně otázek a já bohužel nemám čas odpovídat. Teď potřebuji, abys mě poslouchal. Až zavěsím, musíš vydat rozkaz k odpálení bomb, Neo plánuje odchod a tohle je jedinečná šance jak ho oslabit. K tomu se váže jedna důležitá žádost, nikdo kromě tebe, otce a Calla nesmí za žádnou cenu vědět, jestli jsem naživu nebo ne.“

„Co tím myslíš?“

„Přesně to, co říkám. Od okamžiku, kdy důl 12 lehne, nikdo nesmí vědět, co je se mnou. Ani Desítka, ani nikdo z rodiny nebo přátel. Mám k tomu své důvody. S tím dalším, co po tobě chci ti nejspíše bude muset někdo pomoct, ale je to důležité. Ty, Honesta, Keram a Zeth jste neustále sledováni a jakmile srovnáme důl se zemí, dá se očekávat, že se Neo bude chtít pomstít. Ty by ses mohl přesunout do domu, který jsem zdědil po otci, je to celkem bezpečné místo. Teoreticky by tam mohla být i Hony, popřípadě Keram. Zeth nejspíše navštěvuje Ai, takže bych navrhoval, abys ho nějakým způsobem dostal do mého bytu, ten má dostatečné zabezpečení, víš to sám. A stejně by je někdo měl hlídat.“

„Jak to víš, Monato?“

„Neptej se. Talon dostal rozkaz nesdělovat ti mé plány. Tenhle rozkaz ruším. Má u sebe plán podzemní chodby, která vede z dolu. Za osm hodin pošli snímací drony k jejímu východu a k vesnici, ve které došlo ke střetu s povstalci. Pokud tam zaznamenáš pohyb dětí, tak okamžitě pošli ten nejrychlejší záchranný vrtulník, ty děti budou potřebovat okamžitou lékařskou pomoc.“

„A ty? Řekni mi aspoň kde sakra jsi?!“

„Všechny pozdravuj a udělej to, o co jsem tě požádal a na nic nečekej. Hned jak zavěsím, musíš zavolat na základnu na Rudých pláních.“

„Monato!“

Netušil, kolikrát Moren ještě zavolal jeho jméno, protože zavěsil. Ještě nikdy v životě neslyšel tak rád strýcův hlas jako tentokrát. Věděl, že Moren udělá vše, o co ho požádal. Na něm teď bylo stisknout tlačítko a dostat se do chodby za utíkajícíma dětma. Nebyl si jistý, jak daleko se dostane, protože bolest byla zpět a s každou další vteřinou se zhoršovala.

Zatáhl za jistící páku a stiskl spínač. Na malém displeji se objevil odpočet. Dvě minuty, to nebylo moc na cestu do sklepa a dál do chodby. Sledoval, jak ubíhá čas a stále se nepohnul. Teprve, když ztratil půlminutu zíráním si uvědomil, že musí jít.

Cesta do sklepa mu připadala nekonečně dlouhá. Měl pocit, že poslední zbytky sil, které měl, vyčerpal a bylo jen otázkou času, kdy jednoduše padne k zemi. S obtížemi se protáhl mezerou do podzemní chodby a vyčerpaně se opřel o zeď. Doléhaly k němu kroky dětí, které už byly kus před ním. Kdyby mohl používat sféry, jednoduše by zjistil, jak daleko od něj byly.

Pomalu se vydal podél stěny a vzpomínal na Averagu. Na dobu, kdy ovládl šestou sféru a trénoval sedmou. Nikomu to neřekl, ani Varmovi. Pro všechny byl ten, kdo ovládl pět sfér a chtěl, aby tomu věřili i nadále.

Úplně první se u něj projevil vzduch. Uchechtl se, když si vzpomněl, jak Neovi odfoukl domácí úkol. Pak přibývaly další. Oheň, voda, země a blesková energie. Tvrdě trénoval, aby je ovládal na špičkové úrovni a podařilo se mu to. V celém městě se mu rovnal pouze Nejvyšší a Neo. Svou šestou sféru objevil úplnou náhodou a trvalo mu celé dva roky, než ji dokázal s jistotou používat. Na Belece se něčemu takovému říkalo psychokineze, averagané to nazývali pohyblivostí. Tou poslední byl teleport, ale nedostal šanci si ji osvojit. Krátce po zjištění, že se myšlenkou dokáže posunout na jiné místo, byl odsouzen.

Ozvala se série hlasitých výbuchů, které téměř vzápětí utichly. Krátce po tom přišly další rány, tentokrát mnohem silnější. Monato si byl jistý, že se jednalo o rakety ze základny, které nechal odpálit Moren. Chodba se začala nebezpečně otřásat a v místech, kde se Monato opíral, se ve zdi objevila hluboká prasklina.

Pokusil se přidat do kroku, ale v jeho stavu to nedokázal. Na hlavu a všude kolem něj dopadaly kusy stropu, ale byl příliš unavený než aby si plně uvědomoval nebezpečí, které mu hrozilo. Veškeré své myšlenky směroval k tomu, že se musí dostat za dětma, kterým dochází čas.

To, že dochází čas především jemu samotnému pochopil až ve chvíli, kdy před něj spadl ohromný kus stropu a už bylo pozdě. Celá chodba směrem k dolu se zřítila. Než Monata zahalila tma, myslí mu proběhla poslední myšlenka.

‚Nechci umřít, tentokrát ne.‘

Když začal opět přicházet k sobě, nedokázal si uvědomit, kde je ani co se stalo. Proč byla všude kolem tma a co to bylo za nepříjemný zvuk, který k němu doléhal?

Pokusil se zapřít o ruku a zvednout se, ale dokázal jen řvát bolestí, protože použil ruku, kterou si zranil v boji. S bolestí však přišlo i uvědomění. Chodba, výbuch, děti…

Ten zvuk!

Když sám přestal sténat, dokázal ten hluk rozeznat. Byl to křik. Dětský křik plný bolesti. Namáhavě nahmatal telefon a modlil se, aby nebyl rozbitý. Rozsvícený displej ho na okamžik oslepil, ale když se na něj znovu podíval, měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Byl v bezvědomí osm hodin, to znamenalo, že ty děti už tři hodiny trpěly a neměly šanci na záchranu.

Za nějakých osm hodin začnou trpět šílenými bolestmi a potom do pár hodin všechny zemřou. Dostaňte je odsud. Lékaři je můžou buď vyléčit nebo jim alespoň zkrátit trápení.

To mu řekl ten doktor a on to nedokázal. Nijak jim nepomohl, protože stejně nakonec umíraly v bolestech. Na mysl mu vytanula ta dívka, která byla tolik podobná Ai. Jak je možné, že ji nezachránil?

Posvítil se telefonem na okolí a překvapením vytřeštil oči. Část chodby, která se zřítila byla kus za ním. Padala na něj, byl si tím jistý! Jak se mohl dostat tak daleko od těch trosek? Překutálel se na břicho a za zvuku svého vlastního křiku se dostal na všechny čtyři a doplazil se ke zdi. Cítil, jak mu po tvářích stékaly slzy bolesti, přesto se nevzdával a s vypětím všech sil se postavil na nohy.

Přestal myslet na to, jak se dostal ze sutin do bezpečí a krok za krokem se přibližoval místu, kde byly trpící děti. Věděl, co musí udělat a tahle jediná myšlenka ho poháněla kupředu. Doufal jen, že to dokáže.