„Co tě to tak najednou popadlo? Proč by to nemohlo zůstat stejně jako teď?“ pronesl naštvaně Varm a Sunon se s povzdechem otočil.

„Netušil jsem, že tě to tak naštve. Nech to tak, byl to jen nápad,“ odvětil vrchní velitel a pokračoval v přípravě jídla.

„Není to tak, že bych byl naštvaný za to, že tě něco takového napadlo, Sunone. Jen nechápu, proč by to pro nás mělo mít nějaký smysl. Podle zákona jsme už stejně vedeni jako pár a řekl bych, že ve městě už snad není nikdo, kdo by o nás nevěděl, tak proč ještě řešit manželství? Vždyť by se pro nás stejně nic nezměnilo,“ vysvětlil svůj postoj mladík. Sunon neodpovídal. Nechtěl se bavit o tom, proč by bylo vhodné, kdyby se vzali. Myslel si, že Varm to nebude tolik řešit, ale opak byl pravdou.

„Už vím!“ zasmál se najednou Varm. „Rozhodl ses, že budeme mít děti!“

Sunon se vyděšeně podíval na vysmátého Varma a vyjekl: „Cože?!“

„To by byl logický důvod k tomu, abychom se brali. Jako nic proti, zlato, ale to bys musel taky někdy být doma déle než týden. Nehodlám se o všechno starat sám,“ smál se mladík a veliteli už taky cukaly koutky. Popadl utěrku a hodil ji po Varmovi, který ji bravurně chytil. „Nechceš? Tak to už mě opravdu nenapadá žádný rozumný důvod k manželství,“ zamračil se Varm a hodil utěrku zpět Sunonovi.

Velitel chvíli mladíka sledoval a nakonec promluvil: „Zajistilo by ti to jisté výhody a bezpečí.“

„Výhody a bezpečí? Myslíš, že chci těžit z tvého postavení? A o své bezpečí se rozhodně nebojím, mám tebe a sám nejsem úplný budižkničemu.“

„Mluvím vážně, Varme,“ povzdechl si Sunon.

„Já taky. Nežiju s tvým postavením a majetkem, ale s tebou. Nechci žádné výhody.“

„Tohle ale není o jen majetku. Situace tam venku se velmi rychle zhoršuje. Pokud se se mnou něco stane, není to jen dům, ve kterém bys nesměl bydlet. Nedovolili by ti návštěvu v nemocnici, nikdo by ti nepodal informace, dokonce by ses nesměl účastnit pohřbu, protože jsi civilista! Když dojde k vyhlášení války nebo k evakuaci, nikdo na tebe nebude pohlížet jinak než jako na běžného občana a to já nechci. Nehodlám riskovat, že na tebe nezbyde místo v evakuačním centru nebo že tě vyhodí z domu jen proto, že nejsme oficiálně manželé. Oba víme, že zákony o vztazích jsou postavené na hlavu, ty sám jsi to zažil na vlastní kůži. Já po tobě přece nechci žádnou veselku, jen dojít před Radu a nechat si nahrát nový status na čip. Chci jen mít jistotu, že jsem pro tvé bezpečí udělal maximum.“

Varm si ho chvíli prohlížel a pak se nevesele uchechtl: „Fakt nechceš radši děti? Přišlo by mi to jako milejší a příjemnější důvod ke sňatku. Jak tě tak poslouchám, tak se začínám bát. Musí to venku být opravdu hrozné, když se chceš i brát. Myslel jsem si, že to bude něco takového, protože jinak bys nad takovými blbostmi nepřemýšlel.“

„Nevidím nic blbého na tom, chtít si vzít osobu, kterou miluju,“ usmál se na mladíka.

„Už opravdu stárneš, zlato. Pamatuju si doby, kdy ses tvrdohlavě tvářil, že nikoho rozhodně nemiluješ,“ opětoval mi Varm úsměv a zvedl se od stolu. „Fakt nechceš ty děti?“ zablýsklo se mu v očích, když se blížil k Sunonovi.

„Ani nad tím neuvažuj, Varme!“ máchnul po něm utěrkou a zasmál se. „Musím dodělat večeři.“

„Ale no ták!“

„Když se budeš chovat slušně a necháš mě vařit, tak si to rozmyslím.“

„Dobře, tak já si sednu ke stolu, budu tě pozorovat a telepaticky ti přenesu myšlenku na dělání dětí,“
posadil se Varm zpět ke stolu. Podepřel si rukou bradu a upřeně Sunona sledoval.

Monato otevřel oči a zjistil, že svítá. Zahleděl se z okna na ubíhající krajinu a na rtech mu hrál jemný úsměv. Tenkrát, i přese všechno nebezpečí a starosti se cítil šťastný. Těšil se z misí domů, kde ho čekal jeho muž a příjemná rodinná atmosféra. Když se na to díval teď s odstupem, měl dojem, že to byly nejlepší roky jeho života na Averaze a bylo jedno, jestli za to mohly informace v čipu nebo ne. Miloval Varma a byl šťastný. A teď miluje Zetha a ano, je opět šťastný. Už teď se těšil, až se vrátí a hned zavolá Zethovi a někam ho pozve.

„Zamilovaný Monato, to je neuvěřitelný.“

„Cože?“ obrátil se nechápavě na usmívajícího se Baie.

„Ale no tak. Nejsem ani slepý ani blbý, Mone. Trávím s tebou spoustu času a znám tě. Ten kluk ti zamotal hlavu, že jo? Ta změna je na tobě vidět a rozhodně vypadáš líp. A bylo to vůbec poprvé, kdy ses ze spaní usmíval. Láska ti hold svědčí.“
Monato mlčel. Co by taky mohl říct, když měl Bai pravdu? Zeth mu opravdu zamotal hlavu a byl za to rád. Bylo dobře, že se potkali a že senior byl tak tvrdohlavý, že se probojoval do Monatova srdce.

„Vystřídám tě,“ řekl nakonec, aby prolomil ticho.

„Není třeba. Za chvíli budeme na místě. Ještě odpočívej, pak už na odpočinek nebude čas.“

Monato se uchechtl a opřel hlavu o okénko. Bai byl skvělý chlap. Často mu připomínal Nea. Stejně přísný a zároveň ochraňující. Monato ho někde hluboko v srdci považoval za bráchu, který mu vždycky bude krýt záda. Bylo neuvěřitelné, že někdo s tak smutným životem má tak dobré srdce. Od deseti let vyrůstal na ulici, protože ho rodiče nechtěli a starší sestra utekla a jeho s sebou nevzala. Bylo mu teprve čtrnáct, když ho odvezli na stanici, protože nějakého kluka zmlátil do bezvědomí. Spadal do profilu možných specialistů, tak zavolali Morena. Ten ho vzal do X-dvojky, tábora na výcvik nezletilých specialistů. Od té doby Bai svou sílu používá na správném místě a stal se z něj jeden z nejlepších specialistů. On a Propen patří mezi ty nejlepší v Desítce a všichni ostatní k nim vzhlíží. Dokonce i Talon a Coil, kteří prošli X12-kou, která je co do kvalifikace rozhodně víc než dvojka. Ale ani nejlepší tábor a výcvik nenahradí zkušenosti, které ti dva mají.

„Už tam budeme, měl bys to oznámit ostatním,“ přerušil tok jeho myšlenek Bai a Monato protočil očima. Jako kdyby to nemohl říct on.

„Vážení cestující, přiblížili jsme se konečné stanici. Prosím, sbalte si saky paky a připravte se na pěší túru plnou kamení, větví, bahna a škrábajících křovisek. Děkujeme, že jste s námi cestovali a věříme, že si exkurzi po nepřátelském území náležitě užijete,“ pronesl nahlas a ignoroval Baiův nevěřícný pohled.

„Beru zpět. Vůbec ti ta zamilovanost nesvědčí,“ zamumlal, zatímco zezadu se ozval Seraph:

„Nevěděl jsem, že umíš být i vtipný.“

„To, že něco běžně neukazuju neznamená, že to neumím,“ konstatoval Monato. „Taky přece všem na počkání neukazuješ, že umíš sestrojit bombu, ne?“

Ozvalo se cosi, co se dalo považovat za souhlasné mručení. Bai zacouval mezi stromy a jednotka
vystoupila. Blight počkal, až si všichni vezmou věci a pustil se do zabezpečení vozu. Byl naprostou jedničkou v zabezpečovacích systémech. Nepřítel by se musel hodně snažit, aby se k Ro-čku dostal a přežil.

Monato se postavil kousek dál od ostatních a zavolal: „Cartere, na slovíčko!“

Kameraman ho sjel povýšeným pohledem, ale přišel k němu. „Co je? Chcete mi zas vyhrožovat, Ride?“

„Jak jste to uhádl?“ falešně se usmál Monato a pokračoval: „Nevím, jaké jsou vaše pohnutky ani jaký přesně jste dostal úkol, i když jistou představu mám, ale měl byste vědět, že Desítka se v pohodě dostane z každé šlamastiky, kterou cestou potká. Pochybuju ovšem, že vy jste na stejné úrovni jako my. Takže, pokud chcete přežít, poslouchejte rozkazy. Nejste člen mé jednotky, takže pro vás rozhodně život riskovat nebudu.“

„Víte, Ride, že se nahrává i zvuk?“ ušklíbl se Carter.

„Jistě. To znamená, že je na záznamu mé upozornění, abyste poslouchal rozkazy,“ vrátil mu úšklebek Monato a přešel k ostatním chlapům.

„Zatím půjdeme podle trasy, kterou nám dali na velitelství. Půjdu první, pak jde Propen a Coil, za ním Ray a Carter. Další bude Dix a Blight a poslední bude Talon a Bai. Seraph a Jess budou krýt boky. Nějaké dotazy?“ pronesl vážně a po předchozím vtipkování nebylo ani památky.

„Spojení přes vysílačky?“ zeptal se krátce Jess, zatímco si připínal pásy batohu.

„Jo, jako vždy. Jsme na dvojce.“

Všichni přikývli a zapnuli příslušný kanál a vložili do uší sluchátko. Monato se jediným pohledem ujistil, že jsou všichni připraveni a na správných místech.

„Fajn, budu minutu před vámi. Vyrážíme!“

Otočil se vydal se pěšinou mezi stromy. Jejich cesta právě doopravdy začala, protože do teď se pouze rozehřívali.