Pozoroval Honestu a přemýšlel, co se jí asi honilo hlavou. Nevěděl, jakou zprávu od Monata si přečetla, ale zdálo se, že je myšlenkami na hony vzdálená. Už dávno zjistil, že jeho přítelkyně se s problémy a starostmi vyrovnávala po svém a nebylo moc věcí, které by jí mohly ublížit, přesto o ni měl obavy. Sám se ještě ze všech informací, které za tak krátkou dobu získal, úplně nevzpamatoval, ale Honesta to všechno brala neuvěřitelně klidně. Netušil, jak by se zachoval, kdyby zjistil o své rodině tolik tajemství, kolik se dozvěděla ona.

„Jsi v pořádku?“ přehodil přes ní bundu a posadil se vedle ní.

„Nevím,“ odvětila a vytáhla další cigaretu. Keram odolával nutkání Honestě tu krabičku sebrat a někam ji zahodit. Neudělal to jen proto, že věděl, jak moc se potřebuje uklidnit.

„Co Monato napsal?“

„Řekla bych, že lež. Evidentně nemá ani tušení, že jsme viděli, co se s ním dělo. Prý se jen trochu zdrží a je v pořádku. Taky se nám omlouvá za případnou škytavku, máme si užívat prázdnin a až přijede, tak pozve Zetha na první oficiální rande,“ odvětila Hony a uchechtla se. „Za celé ty roky se nepoučil. Pořád si myslí, že mu budu věřit každou jeho lež. I kdybych neviděla to, jak vypadal, stejně bych mu nevěřila. Existuje totiž jedna jediná věta ve které vždycky lže. Jsem v pořádku. Když řekne tohle, nikdy to není pravda.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se mladík, přestože tušil, co naznačovala.

„Zkolaboval jsem po týdnu bez spánku, ale jsem v pořádku. Zlomil jsem si nohu, ale jsem v pořádku. Popálil jsem si ruce, když jsem hasil oheň ve tvém bytě, ale jsem v pořádku. Mohl jsem zemřít, když jsem chtěl zachránit otce Ai, ale jsem v pořádku. Vím, že jedu na místo, kde můžu zemřít, to nevadí, jsem v pořádku. Celý život říkal, že je v pořádku pokaždé, když nebyl. Nešlo jen o fyzické zranění. Když byl nešťastný, na dně a smutný, vždycky mě odbil s tím, že je v pořádku. Vždyť i na mámině pohřbu tvrdil, že je v pořádku! Proto vím, že už když psal ten vzkaz, nebyl v pohodě. Podle toho vojáka, co podával Morenovi hlášení, v tu dobu Monato ještě nebyl zraněný, takže buď na tom byl špatně psychicky nebo očekával, že se zraní. Já jen nevím, jestli na něj mám být naštvaná nebo být smutná a nebo ho poslechnout a užívat si prázdnin,“ vysvětlila Hony.

„Neznám Monata tak dobře jako ty nebo Zeth, takže spoustu věcí nemůžu posoudit. Na jednom jste se ale všichni shodli. Slyšel jsem od všech, kteří Monata znají, že vždycky dodrží to, co slíbí. Věřím, že se v pořádku vrátí, protože to slíbil a nejenom tobě. A jak ho znám, myslím, že bude pěkně naštvaný, když zjistí, že si ty prázdniny neužíváme,“ pokusil se Honestu uklidnit.

„Já vím, jenomže,“ povzdechla si dívka, „je toho tolik, co se změnilo a já vlastně teprve teď začínám chápat všechny ty věci, které se kolem dějí. Už jsem se i smířila s tím, že mám otce a strýce, protože si uvědomuju, jak moc se oba obětovali. Ale když k tomu přidám Monata, tak nevím, jestli mám sílu na nějakou zábavu. Někde uvnitř cítím, že by tentokrát nemusel svůj slib dodržet. Naučila jsem se poprat s každým problémem, málokdy mě něco zaskočí a je opravdu málo věcí, ze kterých mám strach, ale teď se bojím, zlato. Bojím se, že jediný člověk, který při mně celý život bezpodmínečně stál najednou zmizí. Monato byl tím, kdo pro mě vždycky všechno obětoval a teď se ode mě očekává, že budu fungovat normálně. Snažím se, opravdu, ale uvnitř mám pocit, že umírám. Pokaždé, když byl nějaký problém, tak mi Monato řekl To zvládneš, ale tohle nezvládám. Netuším, jak dlouho se ještě dokážu přetvařovat,“ pronesla vážně, zatímco si utírala slzy z tváří.

Keram ji mlčky objal a chvíli přemýšlel, co jí říct. Měl pocit, že žádná slova nedokáží zmírnit strach, který cítila. Nemohl říct, že on sám by se nebál. Monato se stal neodmyslitelnou součástí jeho života. Byl to Zethův přítel a pro Honestu nejdůležitější člověk v životě. Sedával s nimi u stolu, v kurzu byl jednoznačně nejlepší a každý, kdo ho trochu znal věděl, že je na něj spoleh. Možná to bylo přehnané, ale považoval mladíka za svého kamaráda.

„Všechno, co jsi řekla je pravda a rozumím tomu, jak se cítíš. Taky o něho mám obavy a to mi není tak blízko jako tobě, ale z nějakého důvodu mu věřím, že se opravdu vrátí. Má tady spoustu lidí za kterými se chce vrátit. Víš, co řekl Zethovi, když spolu mluvili o jejich vztahu?“ promluvil konečně Keram a Hony se od něj odtáhla, aby mu viděla do tváře.

„Nevím.“

„Nezačal se Zethem chodit, protože si to nechal jako důvod k návratu. Když se ho Zeth zeptal, co to znamená, tak mu odpověděl, že kdysi někdo řekl, že pokud máš něco opravdu důležitého, za čím se chceš vracet, tak dokážeš přežít i to největší peklo. Myslím, že se tím Monato bude řídit. Ze všeho, co jsi mi o něm řekla jsem pochopil, že Zeth pro něj musí být někým opravdu výjimečným, když se do něj zamiloval. A není to jen Zeth. Jsi tady ty. Je tady Ai a celá vaše rodina. On se vrátí, protože k tomu má spoustu důvodů,“ usmál se na Honestu, která se taky začala tvářit méně ustaraně.

„Fakt tohle řekl?“ zeptala se s úsměvem svého přítele.

„Takhle mi to Zeth řekl.“

„Pamatuješ si, jak nám Zeth vykládal o jejich cestě ze Zihly a o příběhu, který si od Monata vyslechl?“

„Jo, říkala jsi, že to je pěkně nudný příběh, ale Zethovi se fakt líbil. Proč?“ zmateně odpověděl Keram.

„Tahle věta je napsána v Mancusově chrámu. Mancusovi ji řekl jeho mistr a on ji pak použil, když se loučil se svým milým a odjížděl na výpravu o které se domníval, že má být pastí,“ vysvětlila Honesta a najednou se rozzářila. „Právě mě napadlo, co bychom mohli zítra dělat a zapojíme i Zetha!“

Keram, spokojen se změnou Honestiny nálady se se smíchem zeptal: „Tak povídej, co jsi vymyslela.“

„Za prvé, zítra po obědě bude v divadle Pravidlům navzdory. Slíbil jsi Monatovi, že tam Zetha vezmeš. A pak se zajedeme podívat do Mancusova chrámu! Tou dobou se už bude stmívat, takže bude osvětlený a Zeth se bude moct podívat dovnitř!“

„To zní skvěle, ale má to jeden háček. Jak chceš přesvědčit Zetha?“

„Věř mi, dokážu to!“ prohlásila sebevědomě Hony a po jejím předchozím smutku nebylo ani stopy.