Monato nevěděl, co přesně mu ten lékař píchl, ale účinek byl neuvěřitelný. Během velmi krátké doby odezněla veškerá bolest, která ho omezovala. Teď už ho trápily pouze dvě věci. Jak dostat ty děti pryč a jak se dostat k něčemu podobnému záchodu. Začínal mít pocit, že mu brzy praskne močový měchýř a snad poprvé v životě litoval množství kávy, které předtím pil. Kdyby mohl používat sféry, bylo by to v pořádku, jenomže o tuhle možnost přišel. To byla jedna z věcí, se kterými nepočítal Nejspíše to bylo i důvodem k tomu, že Call vypadal tak žalostně.

Byla chyba, dostat ho pryč z Neových spárů? Ne, určitě rozhodl správně. Nemohl se zbavit pocitu, že Callovo počínání mělo nějaký hlubší význam. A taky to byl Varm. Nemohl proti němu déle chovat zášť, když věděl, že nebyl zrádcem. Přestože pouze plnil svou povinnost, způsobil, že byl šťastný. Nemohl ho nechat trpět.

„…Mě nezkřivil ani vlásek, ale moje žena zemřela. Už tomu rozumíte? Stejným způsobem hlídá i vaše přátele.“

Znamenalo to, že dokud je naživu, budou jeho blízcí v nebezpečí? Vyřešila by to jeho smrt? Nebyl si tím jistý. Neo měl spoustu informací včetně té, že Honesta je Morenova dcera. Pokud bude chtít držet zástupce v šachu, určitě použije jeho největší slabinu. Otázkou zůstávalo, co může Monato udělat pro to, aby tomu zabránil. Jak může porazit takového stratéga, jakým byl Neo?

„Hm, máš pravdu. Sebe samu už považuji za Nea, koneckonců tvým jménem žiju už tolik let. Ale aby to bylo překážkou? Nebuď směšný.“

Co to znamenalo? Opravdu to byla jen halucinace? Je možné, že nad svým bratrem tolik přemýšlel, že si jeho mysl vymyslela takový nesmysl?

Monato vztekle zavrčel. Nic z toho mu nedávalo smysl! A ještě musel trpělivě čekat na Neovu návštěvu, aby měl možnost osvobodit ty nebohé děti a sám sebe. Nehodlal tady zemřít, ne teď, když mu doktor dal nějakou šanci na přežití. To bylo více než měl, když ho zajali.

„Stále stejně tvrdohlavý a spravedlivý, že?“ ozvalo se ode dveří a reinkarnace jeho bratr byla zde.

„Co ode mě chceš?“ zamumlal Monato a snažil se tvářit, že je naprosto zničený bolestí.

„Nic, jen jsem se na tebe naposledy přišel podívat. Dnes tady zemřeš a až se znovu reinkarnuješ, budu ovládat Belecu i Averagu. Už mi nebudeš moct nijak ublížit a zůstaneš tady sám. Všechno a všechny, které máš rád zničím. Z toho, co znáš nezůstane vůbec nic. Ber to jako ukázku toho, kdo je silnější. Jsem opravdu zvědavý, jak se ve své další reinkarnaci postavíš proti mně. I kdyby ses okamžitě reinkarnoval, bude trvat deset let, než vůbec získáš vzpomínky, ale já ovládnu obě planety nejpozději za tři roky. Už na Averaze jsem věděl, že jsi pro mě riziko a rizika je potřeba eliminovat.“

„Co přesně z toho budeš mít? Nejsi nesmrtelný, takže vládce dvou světů nebudeš navždy. Stojí ta dřina za to?“ zachraptěl Monato a opravdu byl na odpověď zvědavý. Udržovat komunikaci pro něj bylo jediným způsobem, jak se držet na uzdě a okamžitě neskočit Neovi po krku.

„Opravdu si myslíš, že celé ty roky chci jen vládnout světu? Stále jsi stejně naivní jako dřív. Od začátku jsem se chtěl pomstít averaganům, to byl můj hlavní cíl. Tady jsem chtěl začít od začátku a zavést takový systém, ve kterém by nebyly rozdíly mezi chudými a bohatými, hloupými a chytrými. Sám jsi to nesčetněkrát viděl i zažil jak tady, tak na Averaze. Víš, kolik lidí zemřelo jen kvůli rozdělení města na horní a dolní? Kolik krve měli vysoce postavení na rukou? A tady? V čem je to jiné? Od chvíle, kdy jsem sem přišel se nic nezměnilo,“ odvětil Neo a k jeho údivu se Monato zasmál.

„Pomsta? Chceš se mstít za něco, co vzniklo dávno v minulosti? Kolik žen a dětí z chudých rodin zabili muži z Takaty? Zabili a zohavili! Kolik lidí máš na svědomí na Belece? Možná jsem zraněný, vysílený a čeká mě konec, ale nejsem hlupák. Tohle je tvůj smyšlený důvod, kterým se obhajuješ. Jak jsi sám řekl, dnes tady zemřu, doufal jsem, že budeš alespoň naposledy upřímný. Zjevně jsem byl opravdu naivní, ale to ty jsi taky. Je jedno, kolikrát se reinkarnuju a jak dlouho to bude trvat, ale jednou tě dostanu.“

„Přece jen jsi trochu vyrostl, Sunone, ale stále to nestačí. Nikdy mě nezničíš, protože já znám tvé slabiny. Jsou pořád stejné a vždycky stejné budou. Nezbyde ti nic jiného, než se podřídit. Je zbytečné, abys mi tady vyhrožoval, když za chvíli už nebudeš. A po tobě přijde na řadu Moren a Desítka. Docela by mě zajímalo, jak se daří jeho dceři. Nakonec jsem rád, že tenkrát přežila, teď mám v rukou účinnou zbraň. A našel jsem i slabinu našeho milovaného otce, který si celé roky hrál na mrtvého. Jistě se mu nebude líbit, když si budu hrát se Zethem a Varmem. Tvá smrt je jen začátek, Sunone.“

„Zeth je tvůj bratr,“ podotkl Monato, ale způsobil pouze Neův smích.

„To ty jsi taky a nemám problém tě zabít.“

„Dříve jsi s tím problém měl.“

„Nebuď směšný, Suny. Byl jsi jen figurka, kterou jsem potřeboval. Teď už nejsi ani to.“

Monato pozoroval dveře, které se za Neem zavřely a snažil se uklidnit. Nebylo to jednoduché, protože bratrova slova mu neustále zněla v uších. Nebyl ničím jiným, než obyčejným bláznem.

Jedna věc však Monatovi na reinkarnaci Nea neseděla. Neo, kterého si pamatoval, byl vždy stručný. Ve zkratce sdělil podstatné informace a dával si pozor, aby neprozradil nic, co by mohlo nepříteli napovědět, jaké má plány. Tahle ukecaná verze jeho bratra byla pravým opakem. Opravdu si byl tak jistý tím, že Monato zemře a nedával si pozor na pusu? Dal mladíkovi spoustu důležitých informací včetně té, že jeho smrt nikomu a ničemu nepomůže. Znovu mu na mysl vytanula slova, která považoval za halucinace a začínal mít podezření, že to nebyly žádné přeludy.

„Jestliže se stále považuješ za nejlepšího stratéga Averagy, tak jsi nejspíše zapomněl, že já jsem byl v averaganské historii nejlepším vrchním velitelem armády,“ zamumlal tiše Monato a začal vysouvat z rukávu nůž, který mu tam doktor zanechal.

Nehodlal zemřít. Ne dnes a ne tady. Chtěl udělat ještě spoustu věcí a k tomu musel přežít.

„Vojáci mi říkali neporazitelný velitel, lidé ve městě mě považovali za hrdinu, Varm mě nazýval druhým nejsilnějším mužem Averagy a ty si myslíš, že se mě jen tak zbavíš? To ty jsi naivní, Neo! Já se nevzdám a rozhodně ti nedovolím zničit Belecu ani Averagu,“ hučel dál Monato, zatímco přeřezával provaz, kterým byl svázaný.

Bylo to už hodně dávno, kdy měl takovou chuť žít a byl to osvěžující pocit. Od doby, kdy přišel na Belecu ho nikdy nezajímalo, jestli zemře nebo jak dlouho bude naživu, ale tentokrát to bylo jiné. Už nebude přijímat svůj osud, aniž by se ho pokusil změnit.