Faith odolával nutkání dotknout se mladíka vedle sebe a zjistit tak, co se stalo. Seděl v kavárně nedaleko nemocnice, když mu Zeth zavolal, jak byli domluveni. Při jízdě do nemocnice byl mladík nervózní, ale jinak vypadal v pořádku. Teď však vedle něj sedělo tělo bez duše. Vůbec ho nepoznával a nedokázal určit, zda je stav jeho mámy tak vážný nebo jestli se zase pohádali.

„Je máma v pořádku?“ zeptal se nakonec, protože se nedokázal déle dívat na mladíkův výraz.

Zeth si k jeho údivu posměšně odfrkl. „Je v pohodě. Jde jen na operaci žlučníku, nic vážného.“

„To jsem rád. Obával jsem se, že to bude něco vážného,“ odvětil Faith a neustále si Zetha prohlížel.

„Jo, to jsem si myslel taky,“ pronesl naštvaně Zeth.

Chvíli byli potichu a pak k Faithovu údivu Zeth promluvil.

„Jací byli vaši rodiče? Od Norma jsem slyšel, že vás ve všem podporovali.“

„Táta byl voják, takže na nás byl tvrdý a rozhodně nám nikdy žádnou vylomeninu neodpustil. Máma byla spíše jako kamarádka, než jako rodič. Nejspíše to bylo způsobeno její prací. Norm měl pravdu, podporovali nás. Považovali za důležité, abychom v životě dělali to, co nás baví bez ohledu na to, jak šílené nebo těžké to bude. Já si více, než tohohle, vážil času, který s námi trávili. Oba byli velmi zaneprázdnění, takže jsme neměli moc společného času, proto si každou takovou chvíli pamatuju. Když táta zemřel, Moren se musel stát tím hlavním chlapem v rodině a snažil se jít v tátových šlépějích, ale nešlo to. Nemohl ho nahradit, protože jednoduše nebyl on. Máma zemřela měsíc po Monatově narození a tím skončilo všechno, co jsme znali. Myslím, že i tohle přispělo k tomu, jak se naše rodina postupně rozpadla,“ odpověděl pravdivě Faith a čekal, co dalšího Zeth řekne. Pochopil, že to, co zažívali jako děti oni se diametrálně lišilo od toho, co prožíval Zeth.

„Taky jsem měl rád čas strávený s rodinou. Na rozdíl od vás, u nás byli rodiče každý večer doma, takže jsme si nemohli stěžovat na nedostatek času. Jezdili jsme na výlety, hráli hry a vymýšleli spoustu dalších věcí. To je ta část života s rodinou, kterou bych si chtěl pamatovat. Bylo mi líto Monata, když jsem zjistil, že už nemá rodiče a v dětství neměl moc možností s nimi trávit čas. Jenomže to bylo před tím, než jsem vaši rodinu poznal a než jsem zjistil, že ta moje je tak prohnilá. I přes všechny problémy pořád při sobě stojíte, to je úžasné. Když se nad tím zamyslím, u vás, u cizích lidí, se cítím více doma, než jsem se kdy cítil u své rodiny. Máte vážně štěstí.“

Faith nevěděl, co by měl říct. Vypadalo to, že se Zeth zase pohádal s rodiči.

„Naše rodina není dokonalá, Zethe. Nikdo nemá dokonalou rodinu, štěstí je mít vůbec nějakou. Přesto jsem opravdu rád, že se s námi cítíš dobře.“

Zeth neodpovídal. Faith začínal mít zvláštní pocit, že se nejednalo o obyčejnou rodinnou hádku. Pohledem sklouzl na ruce položené na volantu. Bylo to opravdu hodně dávno, kdy sféru použil z osobních důvodů. Vlastně naposledy ji takto použil na svou ženu. Dodnes netušil, jestli by se něco změnilo, kdyby to tenkrát neudělal. Od té doby tuhle moc používal minimálně a pouze k zjišťování důležitých informací. Nyní zvažoval, že by ji použil na Zetha, aby zjistil, co se stalo, ale měl obavy. Bál se, že by znovu mohl zjistit něco, co nechtěl. Jenomže o Zetha měl mnohem větší strach. Za těch pár dní mu ten mladík přirostl k srdci a opravdu se nedokázal dívat na jeho ztrápený výraz.

„Mohl byste ostatním říct, že na večeři nepřijdu? Setkání s rodiči bylo…vyčerpávající, potřebuju si odpočinout,“ přerušil tok jeho myšlenek Zeth.

„Samozřejmě,“ odpověděl Faith a zabočil na cestu vedoucí k hlídané bráně. „A Zethe, kdybys potřeboval, mám většinou dost času. Někdy stačí starosti říct nahlas a člověku je hned líp,“ dodal doufaje, že by mohl hochovi poskytnout podporu.

„Děkuji,“ usmál se konečně Zeth a vystoupil z auta.

Faith s povzdechem taky vystoupil a zamířil do domu. Věděl, že by se do toho nemusel plést, ale chtěl. Nemohl být správným otcem ani tchánem v žádném ze svých životů. Tentokrát nechtěl udělat stejnou chybu a odhánět člověka, kterého jeho syn miluje. Pokud Zeth nemá podporu doma, měl by být tím, kdo mu tu podporu dá.

Vešel do obývacího pokoje a zpozorněl. Všichni se tvářili nesmírně vážně a Honesta vypadala, že ještě před chvílí plakala. Jak se zdálo, tak Zeth zjevně nebyl jeho jediným dnešním problémem.

„Stalo se něco?“

„Kde je Zeth?“ zeptal se na oplátku Moren.

„Šel nahoru. Myslím, že potřebuje klid, aby vstřebal setkání s rodiči, ale co se sakra děje tady?“

„Desítka už je zpátky. Krátce po vašem odjezdu přijel Talon. Jeho hlášení jsem nahrál, můžeš si to pak poslechnout. Teď se podívej na tohle,“ ukázal Moren na Faithův otevřený deník. „Monato mi poslal zprávu, ale kromě prvních dvou písmen jsem nedokázal jeho zprávu dešifrovat. Třeba tě něco napadne.“

Faith neváhal a zadíval se na shluk čísel, písmen a znamének. Na první pohled to vypadalo jako nějaké složité rovnice. První řádek obsahoval úplně jiné znaky. Byla to ta část, kterou Moren dešifroval.

HS

Co ta dvě písmena mohla znamenat? Muselo se jednat o nápovědu k vyluštění zbytku zprávy.

Jeho přemýšlení přerušilo Honestino kýchnutí. Podíval se na ni a pak překvapeně pohlédl zpátky na zprávu.

HS

Honesta Sudo? Bylo možné, že Monato použil averaganský způsob šifrování?

„Dvojité šifrování,“ zamumlal Faith a Moren se na něj nechápavě podíval.

„O čem to mluvíš?“

„Dešifrovací jednotka měla vždy dva členy. Každý uměl pouze jeden šifrovací způsob,“ odvětil Faith a znovu stočil zrak na Honestu sedící na gauči.

„Hony, měli jste s Monatem nějakou svou šifru, kterou jste používali?“ zeptal se jí nečekaně.

„No, měli. Vymyslel to Monato a trvalo mi pěkně dlouho, než jsem se to naučila. Proč?“

„Pojď se na to podívat,“ požádal ji a ignoroval Morenův nevěřícný výraz. Dívka přešla ke stolu a podívala se na stránku popsanou rovnicemi.

„To je ono!“ vyhrkla a sebrala překvapenému Morenovi propisku z ruky. Ten, jakmile se vzpamatoval, okamžitě uvolnil své dceři místo a přešel k oknu. Faith se postavil vedle něj a začal tiše vysvětlovat svá dřívější slova.

„Na Averaze jsme se potýkali s problémem úniku informací. Takata zajala některé dešifrovací vojáky a nutila je překládat tajné zprávy. Sunon přišel s geniálním nápadem. Byly vytvořeny dvě sady šifer. Zpráva se napsala jednou šifrou, která po vyluštění obsahovala druhou šifru. Neexistoval voják, který by znal obě šifry, tak se pro Takatu staly naše zprávy nedešifrovatelné. Monato použil stejný systém, předpokládám, že poté, co to Hony rozluští, bude zpráva napsána vaší vojenskou šifrou.“

„Proč ji použil? Věděl přece, že Desítka se vrátí domů, nebylo potřeba takové zabezpečení,“ uvažoval Moren a Faith jen pokrčil rameny. Měl jisté domněnky, ale dokud nebudou znát obsah Monatovy zprávy, nic s určitostí nevěděl.

Honesta se zvedla ze židle a beze slov opustila pokoj. Zpráva byla přeložena.

Hony, věřím, že všichni dodržujete své sliby a trávíte prázdniny plné zábavy bez ohledu na to, kde zrovna jsem. Nastaly nějaké komplikace, takže se trochu zdržím, ale nebude to trvat dlouho. Jsem v pořádku, tak se neboj. A pokud vás často přepadá škytavka, tak se omlouvám. Na dalších řádcích je vzkaz pro Morena, takže si nelámej hlavu s tím, že to nedává smysl. A řekni Zethovi, že budu spěchat zpátky, abych ho mohl pozvat na první oficiální rande.

Když si to Moren dočetl, podíval se na Kerama, který zoufale sledoval dveře, kterými Honesta odešla. Zjevně si nebyl jist, zda za ní má jít nebo ne.

„Kerame?“

„Ano?“ obrátil svou pozornost na zástupce.

„Běžte za ní, neměla by teď být sama.“

Mladík se okamžitě zvedl, aby svou přítelkyni našel a Moren se pustil do dešifrování zbytku textu, který byl určen pro něj.