„Calle!“ vyhrkla Soi, jakmile spatřila svého syna vycházet z ordinace. Na nic neváhala a okamžitě ho pevně objala.

„Jsi v pořádku? Nějaká vážná zranění?“ mumlala, zatímco si ho prohlížela.

„Jsem v pohodě, mami. Nic vážného mi není a co táta a Bai? Mluvila jsi s doktorem?“

„Oba se brzy proberou. Díky Rayovi byl postup otravy zpomalený, takže detoxikace nebyla tak náročná,“ odvětila Soi a nasadila zpět svou klidnou masku. Masku, kterou používala celý život. „Jsem ráda, že jsi v pořádku. Ty i táta.“

Call ji pozoroval a zase a znovu svou mámu obdivoval. Dokázala za každé situace zachovávat klidnou tvář a snad nikdy ji neviděl plakat kvůli tátovu povolání. Síla vojáků byla ohromná, ale síla těch, kteří jim stáli po boku a čekali na jejich návrat byla nepředstavitelně větší. A Call to věděl. Stále, i po těch letech, cítil to zoufalství, které prožíval pokaždé, když Sunon odjel. Ten neuvěřitelný strach, že by se nemusel vrátit. On, jako muž, častokrát trávil noci zíráním do vyhaslého krbu a pláčem. Nebyl ani zdaleka tak silný, jako žena, která stála před ním. Jeho máma dokázala to, co se on nikdy nenaučil. Nepřipouštěla si možnost, že by se její muž nevrátil.

„Mrzí mě to, mami. Nedokázal jsem jim pomoct, místo toho táta málem umřel a Monato -.“

„Takhle nemluv, Calle. Táta se vrátil a Monato se vrátí taky,“ přerušila ho Soi přísně.

„Ale kdyby-,“ začal Call znovu a opět byl umlčen.

„Žádné ale, žádné kdyby. Všichni z Desítky znají rizika takových akcí a znám je i já. Monato udělal přesně to, co se od něj očekávalo. Chránil jednotku a všechny ostatní, aby nikdo nezemřel. To je povinnost velitele a já věřím tomu, že se vrátí. Není to chyba nikoho jiného než nepřátel. Nehodlám s tebou na tohle téma více diskutovat,“ otočila se na patě a zamířila k pokoji, kde ležel Propen.

Call ji pomalu následoval, ale necítil se po jejích slovech o moc lépe. Kdyby tam nejel, Neo by ho nemohl zajmout a Monato by se nemusel vzdát. Ať máma říkala cokoliv, taková byla pravda. Faktem stále zůstávalo, že to byla jeho vina.

Zastavil se mezi dveřmi a sledoval jak jeho matka upravovala deku, aby byl táta pořádně přikrytý. Když skončila, jen tak stála u jeho postele.

„Když se Moren a táta dostali do Desítky, při každé jejich misi jsem umírala strachy. V té době jsem ještě studovala a místo učení jsem po nocích brečela. Věděla jsem, že se ani jeden nemusí vrátit. Zlom přišel po svatbě. Tehdy Morena i tátu odvedli přímo z obřadu a na té misi oba malém zemřeli. Než žít ve strachu, rozhodla jsem se užívat si chvil, kdy byli doma. Přestala jsem po nocích brečet a myslet na to nejhorší, protože jsem věděla, že oba udělají všechno pro to, aby se vrátili. U Monata jsem nebyla naštvaná za to, že z něj Moren udělal specialistu. Měla jsem vztek, protože Monato nikdy neměl nic a nikoho tak důležitého, aby bojoval o holý život a vrátil se. Vždycky jsem věděla, že pokud by se mělo něco stát jednotce, Mon by je ochránil i kdyby ho to stálo život. Tohle mě děsilo a za tohle jsem Morena vinila. Teď taková situace nastala, ale já už se o něj nebojím. Během posledního roku se Monato změnil. Miluje Zetha i Ai natolik, že udělá všechno pro to, aby se vrátil. Nikdo nemůže říct, jak by to dopadlo, kdybys tam nebyl, Calle, ale měl bys Monatovi věřit stejně jako já. Jsem na něj hrdá, protože nezná pozadí za tvými činy a přesto udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby ses mi vrátil, abyste se oba vrátili. Nemůžeš se vinit, to není cesta. Naším úkolem je čekat na jeho návrat,“ řekla klidně Soi a s úsměvem se na něj otočila. „Jsem hrdá na vás všechny a všichni máte moji plnou podporu a důvěru.“

Call sledoval špičky svých bot a přemýšlel, co říct. Věděl, že za běžné situace by máma měla pravdu, ale ona neznala příběh Varma a Sunona. Nevěděla, že Monato se pro něj už jednou obětoval.

„Pojď, zajdeme si pro kávu. Chci počkat, až se táta probudí, teprve pak pojedu domů,“ vzala ho za ruku a Call konečně vzhlédl. Ona si svými slovy byla opravdu jistá. Věřila, že se Monato v pořádku vrátí domů. Nedokázal její víru sdílet. On věděl, že se jeho bratranec vydal přímo do pekla, ze kterého nebylo úniku, ale neměl to srdce jí to říct. Proto jen přikývl a následoval mámu k výtahu.

„Ty máš tátu hodně ráda, že?“ zeptal se jí, zatímco čekali až výtah přijede. „Má opravdu štěstí, že tě má.“

„Myslím, že to spíše já mám štěstí, že ho mám,“ usmála se Soi a nastoupila do výtahu.

„Proč? Myslím, že by táta těžko našel druhou tak super manželku,“ uchechtl se Call, ale upřímně ho zajímala mámina odpověď. Chtěl vědět, co se skrývalo za silou jejich manželství.

„Proč? Protože já jsem vždycky byla ta nejobyčejnější šedá myška na celé škole a táta s Morenem patřili mezi elitu. Chytří, hezcí kluci, vynikající ve všech sportech, mající velké cíle. Oba mohli mít kteroukoliv dívku na kterou by si ukázali. Já chtěla prostě udělat nějakou školu a o budoucnosti jsem nepřemýšlela. Sporty, kromě tance, mi nic neříkaly. Byla jsem jejich naprostým opakem. Dost často jsem měla pocit, že jsem neviditelná. Zatímco ostatní holky neustále randily a pak trávily přestávky barvitými popisy jejich schůzek, já seděla doma, protože většina kluků ze školy ani nevěděla o mé existenci. Když mě táta začal zvát ven, myslela jsem si, že ho o to požádal Moren. Byla jsem realistka, nežila jsem v nějakém romantickém filmu, kde si krásný hrdina vybere tu nejobyčejnější holku. Proto říkám, že já mám štěstí, že mám Propena. Nevím, jestli si někdy vůbec uvědomil, že díky němu jsem se naučila mít cíle a sny.“

„Táta jednoduše věděl, že jsi ta nejlepší ženská pod sluncem,“ zasmál se jejímu vysvětlení, ale uvnitř se nesmál. Vzpomněl si na Averagu. Na množství probdělých nocí, kdy se snažil zjistit, proč s ním Sunon vlastně byl. On, obyčejný zemědělec a Sunon, nejlepší voják a vrchní velitel vojska. Nikdy ten důvod nezjistil.

„Zeptala ses někdy táty, proč si tě vybral?“

„Protože má raději krásné, levné stříbro než drahý, hrubě opracovaný drahokam,“ odvětila Soi a vyšla z výtahu. Call se vzpamatoval teprve ve chvíli, kdy se dveře výtahu začaly zpátky zavírat. Rychle vyběhl a dohnal mámu.

„Co tím myslíš?“

„Nic. Tohle mi řekl, když jsem se ho zeptala.“

Call chtěl něco dodat, ale nedostal se k tomu, protože se před ním odehrávala nečekaná scéna. Kousek od automatu na kávu stál Zeth s nějakým mužem, který mluvil dost nahlas, aby jeho slova byla slyšet až k nim.

„Jsi spokojený? Celou dobu jsem se snažil mezi vaše rozepře neplést, ale tohle už přehlížet nebudu! Matčin stav se zhoršil po tvém posledním výstupu!“

„To myslíš vážně, tati? Nebyla to náhodou máma, kdo začal?“ ozval se mladík, ale zdálo se, že pouze přilil oleje do ohně.

„Jistě, máma, která myslí na tvoje blaho, může za to, že se chováš jako spratek! Opravdu si myslíš, že si můžeš dělat, co chceš, jenom proto, že jsi dospělý? Tak to jsi na velkém omylu! Ode dneška, pokud chceš být i nadále naším synem, budeš poslouchat, co ti řekneme! Doděláš si tu zatracenou školu, oženíš se a převezmeš firmu! Pokud se ti to nelíbí, tak si najdi Rodlena a vyřiď si to s ním! On na tebe hodil své povinnosti!“

„A když neposlechnu? Když nebudu chtít dělat všechno, co mi řeknete?“

„Tak udělám přesně dvě věci. Za prvé, přestaneš patřit do rodiny. Už nikdy, opravdu nikdy se k nám nepřiblížíš a za druhé, udělám ti ze života peklo a to takové, že budeš litovat dne, kdy ses narodil.“

Zethův otec odešel a mladík ho po chvíli následoval. Call pohlédl na mámu a viděl, že ani ona nepochopila, čeho právě byli svědky.

„Mami-,“ začal, ale žena ho přerušila.

„Budeme dělat, že jsme nic neviděli ani neslyšeli.“

„A co Monato? To ho necháme, aby byl se Zethem, kterému zjevně rodiče diktují život?“

„Calle,“ podívala se na něj Soi, „Zethovi na Monatovi záleží a to hodně. Přes všechno, co zjistil, ani jednou se k němu neotočil zády. Tohle je něco, co si musí vyřešit sami. Není to naše věc.“

„Není-.“

„Ne, není. Do jejich života nám nic není.“

Call mlčel, ale nesouhlasil. Znal Sunona a znal Monata. Pokud zjistí, že Zeth se svou rodinou nevychází a jestliže bude mít pocit, že je na vině, nechá Zetha být. Opustí ho, aby Zeth mohl urovnat vztahy s rodinou a sám bude trpět.