„Tati, stalo se ti někdy, žes nevěděl, jak se rozhodnout?“

„Myslíš, které rozhodnutí bude to správné? To se mi stává často. Nemám to rád, protože nikdy nevím, jestli jsem si vybral dobře. Proč se ptáš? Taky nevíš jak se rozhodnout?“

„Tak trochu. Ve škole se bude skládat nový tým na olympiádu. Učitel mi řekl, že by byl rád, kdybych se stal kapitánem, protože jsem vyhrál na loňské olympiádě, jenomže já neumím vést lidi. To umí Clev, který je kapitánem teď,“ povzdechl si chlapec a Talon se usmál.

„A ty teď nevíš, jestli máš být kapitán nebo ne? Řekni mi, Joshi, jak jsi přišel na to, že neumíš vést ostatní?“

„Prostě to vím! Clev vždycky ví, kdo a co musí dělat, aby vše bylo správně, ale já to prostě neumím. Ať na to koukám kolik chci, nikdy mě nic nenapadne! Nechci být kapitán, jenomže se bojím, že když na olympiádě prohrajeme, tak si všichni budou myslet, že je to moje vina,“ rozčiloval se Josh.

„A když budeš kapitán a prohrajete, tak ti to taky budou dávat za vinu. Netuším, co bych ti měl poradit, protože obě možnosti pro tebe můžou mít špatný i dobrý výsledek. Taky jsem nechtěl být velitel, ale když mi to přikázali, tak jsem jím být prostě musel. Rozhodoval jsem tak, jak jsem si myslel, že to bude správné a snažil se brát v potaz i názory ostatních. Díky tomu jsem neměl pocit, že na mě leží veškerá zodpovědnost, přestože to tak bylo, protože jsem jim v tu chvíli velel. Možná bys to mohl probrat s ostatními i s Clevem. Na tvém místě bych úplně nezatracoval možnost, že bys byl kapitánem. Minimálně by to mohla být důležitá zkušenost, stejně jako u mě.“

Talon svíral volant Ro-čka tak silně, až mu zbělely klouby. Byl to jeho nápad, aby ho vrtulník vysadil u jejich auta a on ho odvezl zpět do Puris. Potřeboval být sám a nechat si projít hlavou vše, co se stalo i to, co se ještě má stát.

Znovu se z něj stal dočasný velitel Desítky, ale tolik se to lišilo od předchozích misí! Celý plán od A po Z vymyslel Monato a Talon vlastně musel jen dohlížet na jeho splnění. Od smrti je dělilo tak málo a on sám nebyl schopen nic vymyslet a ani nebyl tím, kdo by jednotku zachránil. Vlastně neudělal vůbec nic.

Vždycky se domníval, že starší členové jednotky by měli chránit ty mladší, ale nakonec to byl Monato, jako nejmladší člen, kdo je všechny zachránil. Talon nechápal, jak se po tom všem mohl jen tak vzdát! Jakmile měl Sorana ve svých rukách, mohli zaútočit společně a porazit všechny nepřátele! Dokázali by od nich dostat i Calla, tak proč to sakra udělal? Měla to přece být poslední možnost!

Vztekle několikrát praštil do volantu a nakonec si o něj opřel hlavu. Jeho vztek spočíval především v nerozhodnosti a obavách. Dostal od Monata jasné instrukce, co má sdělit zástupci Ridovi, jenomže si nebyl jistý, zda by ho měl poslechnout. Monato měl nějaký svůj vlastní plán a nejspíše ani nepočítal se selháním a pokud Talon sdělí Morenovi jen to, co mu nakázal, tak mu nebudou moci nijak pomoct. Když ho neposlechne a sdělí zástupci všechno, co ví, tak by mohl taky jeho plán narušit. Ať se rozhodne jakkoliv, stejně jako u syna i u něj to může mít dobrý i špatný konec.

Nastartoval auto a vycouval z lesa na cestu po které přijeli. Bylo to jen pár dní, přesto mu to tentokrát připadalo jako nesmírně dlouhá doba. Tahle mise byla opravdu náročná, ale nemýlili se, protože Monato jako velitel je opravdu dostal přes všechny problémy. A teď byl pryč.

Talon si povzdechl. Když viděl v jakém stavu za nimi dorazil, nezbývalo mu nic jiného, než mladíka obdivovat. Byl z celé jednotky nejvíce vytížený a zraněný, přesto udělal všechno pro to, aby se vrátil a pomohl jim. Těžko uvěřit, že mu bylo pouze dvaadvacet let, protože se choval jako ostřílený velitel. Ovšem za jakou cenu? Talon si nebyl jistý, zda to byla Morenova výchova, výcvik v X-dvanáctce nebo jestli to byla prostě Monatova povaha. Celou dobu na ně dohlížel a dopřával jim odpočinek, který sám neměl a nakonec jednotce zajistil cestu domů. Jenomže s jeho zraněními…

„Idiot! Blbec jeden! Jednotka odchází a vrací se celá se všemi členy!“ nadával Talon polohlasem, ale doopravdy se nezlobil. Měl strach. Viděl spoustu svých kolegů zemřít, spoustě lidem život vzal a nejednou jeho samotného dělily od smrti jen vteřiny, jenomže tohle bylo jiné. Monato se pro ně obětoval a o svém rozhodnutí nepochyboval. Talon věřil, že si Monato všechno perfektně promyslel, tak jako vždy, ale zapracoval do svého plánu zranění a únavu? Sotva se držel na nohách a určitě se nedalo počítat s tím, že by se k němu povstalci chovali obzvláště přívětivě.

A opět se v myšlenkách dostal k Monatovým instrukcím. Opravdu by měl některé věci zamlčet? Kdyby tady byl někdo, koho by mohl požádat o radu, možná by se cítil lépe. Nebo kdyby si Monato vybral někoho jiného. Ne, nebylo koho. Ne, s takovými plány, které měl. Propen a Bai byli mimo hru a stejně by s jeho plány nesouhlasili. Coil se vždy osvědčil jako podpora, ale v kritických situacích se vždy spoléhal na to, co vymyslí ostatní. Ray a Dix nepřicházeli v úvahu. Oba byli nepostradatelnými členy, které bylo potřeba udržovat v bezpečí. Blight byl příliš tvrdohlavý a nepřizpůsobivý a Jess zase agresivní. Na výběr zbyl nakonec jen on a Seraph, takže bylo jasné, že to muselo padnout na něj, který už několikrát jednotku vedl. Ale nebyl to příjemný pocit.

Od teď na něm ležela zodpovědnost za Monatův život. A poprvé měl ze svých rozhodnutí strach. Přišel už o hodně lidí a nechtěl si na seznam připsat další jméno. Rozhodně ne to Monatovo.

Ať jako běžný člen jednotky nebo jako velitel, ani jednou je Monato nezklamal, tak by mu měl věřit. Bude postupovat podle jeho instrukcí a teprve pokud se situace nebude vyvíjet příznivě, řekne zástupci i ten zbytek, který měl za úkol tajit. Tohle jediné rozhodnutí se mu zdálo jako správné, jen doufal, že Monato věděl, co dělal.

Projel místem, kde jim při příjezdu povstalci připravili past a povzdechl si. V tu chvíli ho ani nenapadlo, jak celá jejich mise dopadne a že se nebudou vracet kompletní.