„Zethe, vstávej!“

Zeth se zmateně rozhlédl. Faith se na něj unaveně usmíval, zatímco mu třásl s ramenem. Mladík se ospale posadil a překvapeně se podíval na postel. Byl si jistý tím, že si nešel lehnout, tak jak bylo možné, že se vzbudil v posteli?

„Myslel jsem, že jsem usnul u okna,“ zamumlal si sám pro sebe a Faith se zasmál.

„Taky že jo. Spal jsi opravdu tvrdě, nebylo možné tě vzbudit, tak jsem tě přesunul do postele. Bál jsem se, že z té židle spadneš. Řekl jsem ostatním, aby tě nechali spát.“

Zeth cítil, jak rudne. Možná by bylo lepší, kdyby mu Faith nic neřekl. Takhle si připadal trapně. Monatův otec nejspíše pochopil nad čím přemýšlel a znovu promluvil: „Děje se toho kolem tebe příliš a pořádný spánek je přesně to, co lidi v takových chvílích potřebují. A myslím, že Monato by mi fakt neodpustil, kdybych tě na té židli nechal.“

Při zmínce o Monatovi se Zethovi okamžitě vybavil rozhovor, který v noci slyšel. Podíval se na Faitha a otázka z něj vyletěla dříve, než se nad ní stačil zamyslet.

„Kdo je Sunon a co má společného s Monatem?“

Faith byl od přírody bledý, ale po Zethově otázce se z jeho obličeje vytratil i zbytek barvy.

„Jak…?“

„V noci jsem vyslechl váš rozhovor. Neposlouchal jsem schválně, ale mluvili jste dost nahlas, takže jsem to přes okno slyšel,“ odpověděl Zeth a zkoumavě si staršího muže prohlížel. Nespustil z něj oči ani když přešel k oknu a zadíval se ven.

„Kdyby záleželo pouze na mě, milerád bych ti celou situaci a to cos slyšel vysvětlil, ale o tomhle nemůžu rozhodovat sám. Moren do toho má taky co mluvit a především se jedná o Monatovo tajemství a měl by to být on, kdo ti to řekne. Odpověď na tvou otázku je jednoduchá, Sunon a Monato jsou jedna a tatáž osoba. Vím, že ti to nic nevysvětlí, ale více ti opravdu nemůžu říct,“ pronesl tiše Faith a otočil se zpět na Zetha. „Je úplně jedno, jakým jménem ho budu nazývat, pořád je to stejný člověk, kterého znáš. Jméno na něm nic nemění. Můžeš se teď hned nechat přejmenovat a pořád to budeš ty se vším všudy. Neznám tě dlouho, ale znám svého syna. Jsem si jistý, že ať už je Monatova minulost a jeho tajemství jakkoliv šílené, tak stejně nevycouváš. Kdyby tomu tak nebylo, tak by se s tebou Monato nikdy nezačal bavit. Vždycky si podvědomě vybíral přátele o kterých si byl jistý, že jsou dostatečně silní, aby případné prozrazení jeho tajemství zvládli.“

„Já nejsem silný,“ odvětil Zeth, aniž by se nějak vyjádřil ke zbytku Faithova prohlášení. Pochopil, že z něj nic nedostane a nechtěl naléhat. V jedné věci měl muž pravdu. Když Monato bude chtít, řekne mu to sám. Stejné to bylo i s jeho problémem se spánkem.

„Nejsi?“ ušklíbl se Faith. „Tam jsou dveře, prosím,“ ukázal ke dveřím a pokračoval: „Mohl jsi kdykoliv odejít a nechat Monata za sebou. Žít spokojený život beze strachu a starostí. Neudělal jsi to a co víc, myslím, že tě to ani na okamžik nenapadlo. Člověk není silný podle toho, jak se tváří a cítí, ale podle toho, jak se zachová. Můžeš klidně jen apaticky sedět nebo křičet a brečet, ale pořád jsi tady. To znamená, že před problémem neutíkáš a to je význam slova silný. A tohle je něco, co v tobě Monato viděl.“

Faith přešel ke dveřím a ještě se otočil: „Za chvíli přijede Soi a Ai, Norm už je tady. A mimochodem, Zethe, není třeba na sebe být tak tvrdý.“

Zeth zíral na dveře a aniž by si to uvědomil, začal se usmívat. Sice nezjistil, o čem se to vlastně Faith s Morenem bavili, přesto měl mnohem lepší náladu. Netušil, jak se to Monatovu otci povedlo, ale dodal mu energii. Najednou si nepřipadal tak zbytečný a slabý jako v noci. Možná to bylo hloupé, ale ve Faithových slovech spatřil naději. Naději, že by opravdu mohl mít šanci Monata podporovat.

S úsměvem se zvedl a protáhl se. Když se podíval z okna, okamžitě pochopil, proč zrovna v téhle místnosti měl Monato pokoj. Byl to úchvatný pohled. Přestože nebyl vysoko, viděl daleko za stromy a celé okolí měl jako na dlani. Monato ten výhled musel milovat.

Opustil pokoj a vydal se po schodech do přízemí. Z obývacího pokoje se ozývaly hlasy, tak zamířil rovnou tam.

„Všechno ti vysvětlím, Soi, chci jen počkat na Zetha, aby vzal malou ven,“ pronesl Moren ve chvíli, kdy Zeth vstoupil do místnosti.

Moren s Normem seděli v křeslech, Soi s Ai na pohovce a Faith s maskou na obličeji stál v rohu místnosti. Když si Ai Zetha všimla, okamžitě se k němu rozeběhla a Faith to se zájmem sledoval.

Mladík všechny pozdravil a chystal se s dívenkou opustit pokoj, ale Soi ho zastavila.

„Počkej, Zethe. Myslím, že Ai by si měla poslechnout, co mi chceš říct, Morene,“ otočila se na svého bratra s vážným výrazem ve tváři.

„Soi,“ začal Moren, ale žena ho zarazila.

„Vím, co mi chceš říct, ale Ai je velice vnímavá a chytrá holka. Má jen Monata, takže pokud se ho to týká, měla by to slyšet. Slíbila jsem, že už jí nebudu lhát a hodlám to dodržet.“

Moren si je chvíli prohlížel a nakonec s povzdechem přikývl. Zeth mlčel, přestože s paní Soi nesouhlasil. Nebyl zrovna přesvědčený o tom, že by Ai měla zůstat, ale nenapadal ho žádný argument, kterým by mohl ženu přesvědčit.

„Desítka je na cestě domů. Před chvílí jsem mluvil s pilotem záchranného vrtulníku a za pár hodin přistanou v Puris. Propen a Bai byli otráveni, ale budou v pořádku. Díky jejich skvělé kondici a Rayovu správnému postupu by jejich uzdravení mělo být rychlé. Call se vrací s nimi. Je potlučený, dehydrovaný a unavený, ale v pořádku.“

Ai pevněji sevřela Zethovu ruku, jako kdyby tušila, že další, co Moren pronese se bude týkat Monata.

„Jediný, kdo se s nimi nevrací je Monato.“

Přestože Zeth věděl, co Moren řekne, znovu ho ta informace zasáhla. Teplo, vycházející z dětské ruky mu připomnělo, že není sám, koho to trápí. Dřepl si k Ai a jemně ji pohladil po vlasech, ovšem nečekal, že dívenka bude první, kdo promluví, čímž na sebe upoutala pozornost všech v místnosti.

„Proč se nevrací?“

„Vzali si ho k sobě nepřátelé,“ odvětil po chvíli ticha Moren.

„Zajali ho?“ zeptal se nevěřícně Norm a Zeth si všiml, jak nedůvěřivě si Morena prohlížel. Najednou mu bylo zástupce Rida líto. Byl tady a neměl šanci vzniklé situaci zabránit.

„Dá se to tak říct,“ odpověděl zástupce a bylo poznat, že nechce být ten, kdo jim řekne, co se stalo. Faith si toho všiml a udělal dva kroky blíže k Morenovi a promluvil.

„Neměl na výběr. Kdyby se nevzdal, zabili by vašeho syna, madam Soi. Důležité je, že je naživu,“ řekl hlasem, který Zeth nepoznával.

Soi si opřela hlavu do dlaní a mlčela. Netušila, co by měla říct. Tohle byla situace, která ji vždy děsila. Nikdy si neuměla představit, že by se jednou měla rozhodnout mezi záchranou manžela nebo synovce. Na místo manžela to byl její syn, ale dilema zůstávalo stále stejné. Ne, bylo to horší, protože Monato se cíleně vzdal, aby jejího syna zachránil.

Najednou ji někdo pohladil po vlasech a když zvedla hlavu, překvapeně se dívala na usmívající se Ai.

„To bude v pohodě, teto. Mon se brzy vrátí, neboj se.“