„Nezavírej oči, když na tebe nepřítel útočí!“ zvýšil hlas na třesoucího se hocha. „Jakmile zavřeš oči, jsi snadný cíl! Rozumíš?“

„Ano, pane,“ špitl mladík a Sunon si povzdechl. Tohle rozhodně nebyl budoucí voják. Zkusmo máchnul rukou a Lex zase zavřel oči a instinktivně se přikrčil.

„Proč ses rozhodl pro vojenskou akademii, Lexi?“ zeptal se hocha, protože další výcvik neměl smysl.

„Protože mi to řekl otec, pane. Já chtěl být zemědělcem nebo pracovat v nemocnici, ale otec to považuje za podřadné práce,“ odpověděl tiše Lex a Sunon se musel hodně přemáhat, aby se choval slušně.

„Můj muž je zemědělec a já sám nemám problém jít a poorat pole. Jsem proto horší člověk než ostatní, Lexi?“

„Ne, pane.“

„Čím je tvůj otec?“

„Klenotník.“ 

„Řekni mi, Lexi, bude pro obyvatele velký problém, když nebudou mít šperky?“ otázal se mladíka a okamžitě poznal, že hoch má na věc stejný názor.

„Ne, pane. Myslím, že šperky nejsou důležité.“

„Správně. Šperky nikomu nezajistí zdraví ani jídlo. Ovšem zdravotníci ano. Ošetří rány, vyléčí nemoci, poskytnou útěchu umírajícím. Zemědělci tvrdě pracují po většinu roku od svítání až do setmění a jejich úroda je pak tím, co lid drží při životě. Viděl jsem toho spoustu, Lexi a neumím si představit, co by mi řekli hladovějící, kdybych jim místo jídla nabídl například prsten. Zdravotníci i zemědělci a nejen oni, jsou mnohem důležitější a prospěšnější než vojáci, víš proč?“ usmál se na Lexe, který nejistě přešlapoval.

„Nevím, pane.“

„Jak budou bránit město vojáci, když budou hladoví? Kolik jich zůstane, když je nikdo neošetří? My, vojáci, potřebujeme lidi jako jsi ty. S tvým otcem to vyřeším a ty si vypiš přestup na jinou školu a přines mi ho, abych ti ho potvrdil.“

„Smím se na něco zeptat, pane?“ Lex zněl mnohem veseleji, než za celou dobu jeho výcviku.

„Samozřejmě. O co jde?“

„Vy se vždy díváte na nepřítele? Nikdy nezavíráte oči?“

„Ne, nezavírám. Dennodenně stojím před nebezpečím a dívám se Smrti přímo do tváře, abych ji mohl zas a znova porazit. Ty bys taky měl přestat zavírat oči, ale dívat se stále vpřed. Pamatuj si to!“

„Ano, pane!“

Prudce otevřel oči a trhavě se nadechl. Na okamžik ztratil vědomí, ale i ta chvilka stačila k tomu, aby sundal nohu z plynu a ztratil kontrolu nad řízením. Exploze zvedla přední část vozu a následná tlaková vlna s autem divoce kymácela. Okamžitě dupnul na plyn a pevně sevřel volant. Zadní kola zabrala, auto se znovu dalo do pohybu a ve chvíli, kdy přední část tvrdě dosedla zpět na cestu, Monato přeřadil a stočil volant, aby se otočili zpět do původního směru. Cítil odpor, jak vůz proti jeho rychlým manévrům protestoval a všechny kontrolky na palubní desce divoce blikaly. Jakmile se mu podařilo auto srovnat, trochu ubral plyn, aby dokázal vůz lépe ovládat. Vzápětí se ozvala další rána a za ní další a další. Okamžitě znovu sešlápl pedál a začal ujíždět. Očekával, že při množství bomb, které za nimi vybuchovaly, je brzy dostihne další tlaková vlna a nemýlil se. Během chvilky se auto začalo znovu třást a nebezpečně zvedat. Tentokrát však měl řízení plně pod kontrolou a situace byla odlišná. Už byli z dosahu výbuchu, takže mohl jednat jinak. Sundal nohu z plynu a sledoval hodnoty na tachometru. Nemělo smysl snažit se vymáčknout z auta maximum, když s nimi otřásala jedna tlaková vlna za druhou, protože ani tak skvělý vůz jako RO-PIT1, nemohl správně jet, když nebyl pevně na cestě. Oranžová kontrolka vedle tachometru hlásila, že za chvíli zůstanou, vlivem ztráty rychlosti, stát. Monato začal pomalu přidávat plyn a byl spokojen, když necítil žádný odpor jako předtím. Postupně zvyšoval rychlost a netrvalo dlouho a byli dostatečně vzdáleni od tlakových vln i výbuchů, které se za nimi stále ozývaly. Když si byl jist, že jsou mimo nebezpečí, zastavil.

„Všichni v pořádku?“

Chvíli byl slyšet pouze šramot a všelijaké povzdechy a teprve pak se dočkal odpovědi: „Jasně, šéfe! Dobrá práce.“

„Fajn,“ pronesl a odemkl dveře, aby mohli ostatní ven z auta. Sám si odepnul pás a vystoupil. Přešel k zadní části RO-čka a sledoval oheň, kterému právě unikli. Teprve v tu chvíli na něj plně dolehlo, že ho od smrti dělilo opravdu málo. Stačilo, aby bomba vybuchla přímo pod přední částí auta nebo  aby byl o chvíli déle mimo a už by bylo nejspíše po něm. Mohlo se toho tolik pokazit!

„Co to ksakru mělo být! Chtěl jsi nás zabít nebo co?“ řval Carter sotva vylezl z auta a hnal se k němu. Než kdokoliv z mužů stihl nějak zareagovat, tak ho Monato chytil pod krkem a přirazil zády k autu, čímž Cartera naprosto vyvedl z míry. Naklonil se až k jeho uchu a promluvil tak tiše, aby to ani kamery nezachytily: „Moc dobře vím, co seš zač, ty zmetku, jen ještě nemám v ruce pořádný důkaz, abych tě mohl nahlásit! Je mi celkem jedno pro koho pracuješ, protože když se rozhodnu, že tě mám dost, tak tě zabiju holýma rukama a jestli alespoň trochu víš, co je Desítka zač, musí ti být jasné, že nežertuju. Radím ti dobře, drž hubu a buď rád, žes přežil.“
Pustil ho a s úsměvem dodal: „Věřím, že si rozumíme.“ Pak se otočil, aby se vrátil do auta, ale Carter evidentně chtěl pokračovat v jejich rozhovoru. „Vyhrožujete mi, Ride?“

Monato viděl, že členové Desítky jsou ve střehu, kdyby bylo třeba zasáhnout. Zřejmě předpokládali, že by mohlo dojít k nějakému střetu, ale ač byl Monato opravdu rozčilený, nebyl hlupák. Nehodlal si misi ztěžovat více než bylo nutné.

„Nejsem ten typ člověka, který by měl potřebu vyhrožovat druhým, Cartere. Zásadně pouze sděluji své stanovisko, nic víc, nic míň. Pokud to někdo považuje za výhrůžku, jeho věc,“ odvětil mladík, aniž by se na kameramana podíval. „Tak jo, nasedat! Pojedeme dál!“

„Jaký otec, takový syn, že ano? Faith se taky po ústavě nosil jako páv a myslel si, že je nepřekonatelný a oba víme, jak dopadl, že jo?“ ušklíbl se Carter a Monato ztuhnul. Jeho mozek okamžitě začal pracovat na plné obrátky. Jak mohl armádní kameraman znát jeho otce? Co byl ten chlap ksakru zač? Pomalu se otočil zpět na Cartera a pořádně si ho prohlédl. Ten člověk si byl zcela jist sám sebou a to rozhodně bylo varující.

„Po dobu této mise pro vás mé rozkazy platí úplně stejně jako pro ostatní. Řekl jsem nasedat, takže pokud zde nechcete zůstat, tak hněte zadkem!“ pronesl přísně mladík a více si ho nevšímal.

„Zapni rušičku,“ řekl Dixovi, když kolem něj procházel. Byl si naprosto jistý, že Carter má u sebe lokátor polohy a proto povstalci věděli kdy a kam nastražit past.

Teprve když se posadil zpět za volant, uvědomil si, že stále svírá řetízek s přívěsky. Opatrně ho odmotal z dlaně a nasadil si ho zpět na krk. Každý se občas modlil. Někdo k bohům, někdo k přírodě nebo třeba ke všem svatým. Monato se modlil ke svým blízkým, jejichž fotky měl uvnitř přívěsků. Rodiče, Honesta, Ai a Zeth. Pro něj tohle byli jeho strážní andělé.