Monatův dětský pokoj byl tak obyčejný, jak jen pokoj dítěte mohl být. Za jiné situace by to Zetha nejspíše udivilo, ale tentokrát ho takové maličkosti nezajímaly. Nedokázal z mysli dostat všechny události toho dne a především jeho závěr.

Jeho bratr, ke kterému vzhlížel a kterého považoval pomalu za svatého byl velitelem povstalců. Byl nejen lhář a vrah, ale především někdo, kdo šel Monatovi po krku. Kdyby tyhle informace zjistil, aniž by znal Monata, nejspíše by byl smutný, nešťastný a zklamaný. Jenomže teď ho při myšlence na bratra popadal pouze vztek. Ze všech lidí, které kdy poznal, byli Ridovi těmi nejúžasnějšími a Monato jim kraloval. Mohl překousnout cokoliv, ale to že jim Rodlen cíleně ubližoval, to bylo neodpustitelné. Bylo mu fuk, že si z něj i rodičů udělal blázny, ale Monato…

Vztek přešel ve strach. Monato byl raněný, zesláblý a teď ho měl Rodlen v rukách. Neměl ani ponětí, co s ním hodlal dělat, ale hrozně se bál. Monato nebyl z cukru a hned tak něco ho nemohlo dostat, ovšem k tomu potřeboval sílu. Na vlastní oči viděl v jakém byl stavu, jak by tohle mohl přežít?

Opět ho popadl vztek. Tentokrát na Monata. Proč se sakra tak moc snažil všechny za každé situace zachránit? Jak by mohl dodržet své sliby, když se neustále hnal do nebezpečí?

„Slíbil jsi to…“

Zeth si ani neuvědomil, kdy se posadil na postel a začal brečet. Jednou to na něj dolehnout muselo. Celou dobu se snažil být klidný, hrát si na tvrdého a nebýt slabý, ale pravdou bylo, že byl slabý po celou dobu. Přál si být silný jako Soi, neustále ji považoval za svůj vzor, ale nedokázal se jí ani zdaleka přiblížit. Nechápal, jak mohla být neustále tak klidná a usměvavá, když věděla, že se její muž nemusí vrátit. Nechápal vlastně vůbec nic z toho, co se kolem něj poslední dobou dělo. Monato, Rodlen, rodiče, Kyle… Bylo toho tolik! Opravdu celý svůj život prožil v bublině a o tom, co se dělo kolem neměl ani páru. Netušil, že děti v domovech mají krutou minulost, že i v období míru vojáci riskují své životy, že je všude plno zla. A kdyby nepoznal Monata, nikdy by o ničem z toho ani nevěděl. Vlastně si za to mohl sám. Vždyť to byl jeho nápad, stát se Monatovým přítelem.

Připadalo mu, že snad takhle seděl celou věčnost, než se uklidnil. Když to konečně dokázal, uvědomil si důležitou věc. Díky tomu všemu měl pocit, že opravdu žije. Kromě období spojeného s nehodou jeho rodičů si nepamatoval, že by kdy něco intenzivně prožíval. Ať už pozitivní nebo negativní emoce, všechny kolem něj jen propluly. Nebylo to tak, že by si vzpomněl na nějaký zážitek a vyvolalo mu to úsměv na tváři, nedokázal si vybavit, jak přesně se cítil. Ale od doby, kdy opustil svou bublinu to tak nebylo. Usmíval se, když myslel na nějakou hezkou vzpomínku a byl smutný, když zažil něco nešťastného. Konečně žil, ale přál by si, aby ty šťastné okamžiky převažovaly ty smutné.

Otevřel okno a přisunul si k němu židli. Nemělo smysl se pokoušet usnout, tak se rozhodl zapnout sluchátka a jen tak koukat do tmy. Než to udělal, zaslechl zvenčí rozhovor. Možná by si měl nasadit sluchátka, ale jeho zvědavost byla silnější, tak seděl tiše jako myš a poslouchal. Okamžitě poznal, že spolu mluví Faith a Moren.

„Je opravdu tvůj synovec. Dokázal se i se svými zraněními dostat zpátky ke zbytku jednotky a jejich vítězství bylo jisté. Bylo zaručené, že všichni nejen přežijou, ale vrátí se a jejich mise bude úspěšná. Když jsem to sledoval, nechápal jsem, proč bylo ve vysílačce slyšet o ztrátě Monata, vždyť měl povstalce v hrsti! Nešlo mi do hlavy, proč si je Soran tak jistý, že se Mon vzdá a půjde s nimi, neměl k tomu důvod.  Jenomže pak Soran zavolal své muže a oni Monatovy k nohám hodili posledního zajatce. Viděl jsem, jak Monata pohledem prosil, aby se nevzdával, ale můj syn nezapomíná. Přestože zná pravdu a nechal minulost za sebou, zoufale se snaží napravit své předchozí chyby. Nezaváhal ani na vteřinu a okamžitě se vzdal.“

Na chvíli bylo ticho a Zethovi se sevřelo srdce. Stále před očima viděl, jak Monato podal zbraň tomu chlapovi, který se tak samolibě usmíval.

„Nejvyšší a Neo. Oba využili jednu a tutéž osobu, aby mého syna dostali na dno. Jenomže tentokrát si Neo podepsal ortel. Zakročil proti lidem, na kterých Monatovi záleží a to byla chyba. Dostal Monata do stavu, kdy neexistuje žádná šance na odpuštění.“

„Za svítání vyrazí záchranné vrtulníky. Chtěl jsem je vyslat hned, ale bohužel nad pláněmi zuří příliš silná bouře, takže bylo vyloučeno, aby mohli letět za tmy.“

Zeth nechápal o čem to mluví. Jaký Nejvyšší? A kdo je kruci Neo. Znělo to jako nějaká krycí jména.

„Podařilo se nám navázat rádiové spojení. Kromě Baie a Propena jsou víceméně v pořádku. Ti dva byli otráveni nějakými léky a Propenovi začalo vynechávat srdce, ale Call se o to postaral. Monato počítal s možností, že se bude muset nechat zajmout, aby mohl zbytek jednotky odejít, proto pro tebe zanechal nějaký vzkaz. Má to u sebe Talon, kterého Monato stanovil velitelem. Měl bys je kontaktovat. Čekají na tvou zprávu a rozkazy.“

„Dostaneme Monata zpátky, Faithe.“

„Co když nebude chtít? Budeš schopný ho nechat být?“

„Cože? O čem to mluvíš?“

„Monato je Monato, ale jeho chování, myšlení i plánování je odrazem jeho minulosti. Celou dobu, kdy jsem ho pozoroval, tak jsem neviděl nic jiného než vrchního velitele Sunona. A ten by se nenechal zachraňovat, Morene. Sunon by nikdy nedovolil, aby kterýkoliv voják riskoval život pro jeho záchranu a naplánoval by si postup tak, aby se osvobodil sám a cestou poslal do pekla největší možné množství nepřátel. Je jedno, jaká planeta, jaká doba, jeho myšlení je stále stejné. Sledoval jsem ho po tolik životů a vím, že se nemýlím. Dokážeš mu vyhovět? A dokážu to já? Dokážu sledovat, jak si můj syn opět bere na bedra takové ohromné břemeno a dělá všechno pro to, aby lidem kolem sebe dopřál život v míru? Víš, kolikrát jsem už chtěl zasáhnout? On se nenechá zachránit. Přál bych si, abych se mýlil, ale znám ho příliš dobře. Je to totiž přesně ta věc, díky které ho v každém zasraném životě považovali za úžasného hrdinu.“

Mladík slyšel, jak někdo odchází, ale pořádně to nevnímal. Snažil se pochopit, co si právě vyslechl. Věděl, že všechno slyšel správně, protože v tom tichu se jejich hlasy rozléhaly, jenomže něco bylo špatně. Faith mluvil o jiných planetách, více životech a přirovnával Monata k nějakému Sunonovi.

„Co se sakra děje?“ zamumlal si pro sebe, zatímco si v hlavě neustále přehrával vše, co vyslechl.
Možná se jen zbláznil nebo možná je tohle všechno jen nějaký divoký sen.