Šumění vody. To byl zvuk, který se několik posledních minut snažil identifikovat. Nebo to byly jen vteřiny? Ale jak se dostali k vodě? Vždyť byli na základně? Ksakru, proč byl tak zmatený? A proč byla všude tma?

Když se pokusil posadit, jeho tělem projela bolest tak ostrá, že ho donutila vykřiknout. Jakmile uslyšel sám sebe, šumění vody zmizelo a mozek začal správně pracovat.

Byl v zajetí. Vzdal se, když spatřil zmláceného Calla, který ho pohledem zoufale prosil, aby to nedělal, aby se nevzdával. Jenomže on viděl víc než jen svého bratrance. Viděl Varma, kterého spaloval oheň a on ho nezachránil. Bylo jedno, jaká byla tenkrát situace nebo kolik uběhlo času. Stále to byl Varm. Varm, kterého na Averaze tak zoufale miloval. Varm, který se stal Neovým Strážcem a v tomto životě mu byl jako jeho bratranec tolik let nablízku. Ne, musel se vzdát, aby ho zachránil, přestože tentokrát bylo mezi nimi vše jinak.

„Tak ses konečně probral,“ konstatoval neznámý hlas vedle něj. „Jsi opravdu příšerný mladší bratr, Sunone. Po tolika letech se konečně setkáváme a ty ke mně přijdeš zbitý jako pes. Kde zmizela tvoje nedotknutelnost?“

Neo. Přestože to nebyl hlas, který znal a který ho poslední dobou děsil ve spaní, styl řeči zůstal stejný. Byl u svého bratra. U člověka, kterému kdysi věřil a ke kterému tolik vzhlížel. Domníval se, že už se přes to přenesl a bude na Nea pohlížet jako na kteréhokoliv jiného nepřítele, ale jakmile uslyšel jeho slova, všechny ty emoce byly zase zpátky.

Ještě před rokem by za takové setkání daroval svůj život komukoliv, klidně na stříbrném podnose, ale nyní? Připadal si podivně prázdný a zároveň naplněný všemi negativními emocemi, které v něm takovou dobu dřímaly. Vztek, nenávist, zklamání, touha po pomstě…nezůstalo nic dobrého.

„Mlčíš? To se ti nepodobá, Sune. Vždycky jsi byl nesmírně užvaněný a zvědavý. Kolikrát jsem měl chuť ti něčím zacpat pusu, jen abys konečně mlčel. S tebou jsem nikdy neměl klid, ale byly to hezké časy,“ pronesl Neo znovu a Monatovi proti jeho vůli na mysl vytanula vzpomínka na jejich dětství.

„Neo! Neo! Dostal jsem nejvyšší hodnocení z celé třídy! Podívej!“

Mával testem, zatímco probíhal zahradou k bratrovi, který seděl pod jabloní a psal úkoly. Zvedl zrak od sešitu a s povzdechem se usmál.

„Tak mi to ukaž.“

Sunon mu podal papír a dychtivě sledoval výraz Neovy tváře. Miloval, když ho bratr pochválil. Chtěl být ve všem tak skvělý jako on. Jeho dobrá nálada však mizela, když viděl, jak Neo zvážněl.

„Sune, jaké bylo zadání testu?“ zeptal se, aniž by od papíru zvedl zrak.

„Rozmísti záchranáře tak, aby dokázali rychle a efektivně zachránit všechny raněné ze zřícené budovy, ale pozor budova je nestabilní!“ odříkal přesné zadání Sunon.

„Hm, tak tohle to bylo,“ zamumlal Neo. „Jak tě napadlo takové rozmístění, Sunone?“ podíval se na něj vážně.

„No,“ poškrábal se na hlavě, „měli jsme zadaný pouze počet a rozmístění zraněných, počet záchranářů a velikost budovy. Tak jsem si k těm záchranářům přiřadil různé sféry a pak si představil, jak by to mohlo vypadat.“

„Ty sis to jenom představil? Neuvěřitelné!“ vydechl Neo. „Sune, tohle je nejlepší záchranná strategie jakou jsem kdy viděl. Je to úžasné!“

Sunon hrdě vypjal hruď a na tváři se mu usadil široký úsměv. Podařilo se mu Nea překvapit!

Silou vůle vypudil vzpomínku z mysli. Ne, nic dobrého nezůstalo. Neo nebyl jeho milovaný bratr, byl nepřítel. Kvůli němu zemřelo na Averaze tolik lidí, to kvůli němu celé roky trpěl. Zničil příliš mnoho životů, neměl právo nazývat se bratrem.

Nesnažil se znovu pohnout, přestože jeho tělo toužilo skočit po Neovi a okamžitě ho zabít. Místo toho chtěl zjistit, jak jsou na tom jeho sféry. Už věděl, že oči má převázané páskou a ruce pevně spoutané. Když však zkusil skrze vzduch prozkoumat místo, na kterém se nacházel, polil ho studený pot. Nedokázal to. Ani jednu ze svých sfér nedokázal použít!

„Měl bys začít mluvit, Sunone. Nerad si povídám sám se sebou. Nebo mám snad začít vyjmenovávat lidi, kterým bych za tvé mlčení mohl ublížit? To přece nechceš, Sune!“

„Žiješ v minulosti. Jsem Monato, ne Sunon. Ten dávno zemřel,“ promluvil konečně Monato a zhrozil se, když zjistil, jak slabě jeho hlas zní.

Vedle něj se ozval smích a Monato se nedokázal zbavit pocitu, že by ho měl znát.

„Lhaní ti nikdy nešlo. Srdcem i duší jsi stále Sunon. To proto jsi se vzdal na ochranu Varma a zamiloval se do muže, který vypadá stejně jako on. Co by Zeth řekl, kdyby věděl, že si v něm nahrazuješ manžela, který tě zradil? Že jeho tvář je stejná jako tvář muže, kterého jsi šoustal na Averaze?“

I přes bolest trhnul rukama v poutech a vztekle zavrčel. Bylo mu fuk, co si ten idiot mlel, ale byl nebezpečný a znal Zetha. Nemohl mu dovolit, aby se k němu dostal.

„Opravdu jsi se nepoučil, Sune? Proč se tak snažíš chránit někoho, koho neznáš? Nic o něm nevíš. Neznáš jeho rodinu, nevíš o jeho životě vůbec nic, Sunone a přesto se tady kvůli němu rozčiluješ. Jsi směšný a naivní, bratříčku,“ řekl Neo a Monato přestal škubat s pouty. Něco na Neových slovech ho donutilo se zamyslet a uklidnit. Ne, uklidnit se nedokázal, uvnitř něj to stále vřelo, ale nehodlal to znovu ukázat. Proč Neo mluvil o Zethovi a jeho rodině jakoby je snad znal?

Někdo ho popadl za ramena a prudce Monata posadil. Mladý velitel se neubránil dalšímu bolestnému výkřiku. Nepochyboval, že Neo se v jeho utrpení vyžívá a dokázal si představit jeho potěšený výraz pokaždé, když bolestí vykřikl.

„Znám způsob tvého myšlení, Sunone, na to nezapomínej. Přestal jsi se vzpírat, protože přemýšlíš, co všechno o Zethovi vím. Hledáš vhodnou strategii, kterou bys mě porazil a zároveň tak zachránil Zetha. Zase zvažuješ svou smrt jako zanedbatelnou oběť za záchranu ostatních, ale musím tě zklamat. Nezabiju tě, ne teď a ani ti nedovolím, aby ses obětoval. Ukážu ti, jak naivní jsi a že všechny tvé strategie ti budou k ničemu. Nezapomínej, kdo jsem, mě žádnou strategií neporazíš.“

Monato se otřásl nad tónem Neova hlasu. Byl to hlas fanatika, který se nehodlal zastavit před žádnou překážkou. Ucítil, jak mu někdo sundal pásku z očí a následně ho téměř oslepilo ostré světlo. Chvíli trvalo, než si jeho oči přivykly, ale pak měl konečně možnost si prohlédnout reinkarnaci svého bratra. Ta podoba byla do očí bijící a jedinou emocí, kterou Monato v ten okamžik cítil, bylo zoufalství.

Ano, byl naivní. Ne proto, že věřil Zethovi, ale proto, že věřil alespoň v malý kousek štěstí. Ovšem štěstí…to mu evidentně nebylo přáno. Představoval si spoustu situací za kterých by se mohli setkat, ale tohle ho ani v té nejhorší noční můře nenapadlo.

Muž sedící před Monatem byl Zethovi natolik podobný, že neměl pochyby.

Rodlen Ferret.

Neo byl v tomto životě Zethův starší bratr. Člověk, kterého Zeth upřímně miloval. Pokud měl do toho okamžiku nějaké naděje, pozbyl je. Už se nedokáže Zethovi podívat do očí. Ne, když je jeho úkolem zabít Nea a tím Zetha připravit o bratra.