Lavička se pohnula pod vahou další osoby, která se posadila a vzápětí ho do nosu zaštípal cigaretový kouř. Otočil hlavu a překvapeně vytřeštil oči.

„Ty kouříš? Od kdy?“ zeptal se stále v šoku.

„Začala jsem, když Monato tenkrát odjel. To jsem kouřila opravdu hodně. Po nějaké době jsem přestala, ale dneska mám pocit, že bez cigarety se zblázním. I když,“ podívala se na hořící cigaretu, „chutná to mnohem hůře než si pamatuju a určitě mi bude pěkně zle.“

„Monato pro tebe hodně znamená,“ konstatoval Zeth.

„Asi tolik jako pro tebe?“ uchechtla se Honesta a zadívala se někam do prázdna. „Monato při mně vždycky stál, ať už se jednalo o jakýkoliv problém. Dokonce kvůli mně přestoupil z prestižní školy na tu nejobyčejnější základku v Puris. Už jsi ho taky poznal, Zethe, takže víš, jaký je. Pro člověka, na kterém mu záleží, je schopný udělat téměř cokoliv. Vždycky byl takový. Když tenkrát najednou zmizel…byla jsem naprosto ztracená. Připadala jsem si jako kdyby někdo vzal kus mě samotné a nevěděla jsem, co s tím mám dělat. A dneska se tak cítím zas. Co ty? Vypadáš celkem klidně.“

Zeth se zasmál. Někde v hloubi duše totiž už dlouho věděl, že Rodlen se začal měnit. Byly to jen náznaky, které on, jako hloupý mladší bratr nemohl vidět. Jeho řeči o změně systému, nadšení z toho, že by mohl přijít do styku s nepřáteli a vlastně i jeho strach z Desítky, to všechno byly nepatrné náznaky změny, která se s ním udála. Rodlen byl vždy nesmírně cílevědomý a nikdy nedbal na to, kolik lidí srazil, zatímco se hnal na vrchol.

„Nejsem klidný. Cítím se zklamaný, zrazený a nešťastný, ale především mám vztek. Štve mě, že jsem nic nepoznal, že nevím, kdy se brácha rozhodl stát zloduchem. Strašně mě sere, že člověk, který přidělává Desítce a hlavně Monatovi starosti, je můj bratr. Když si představím, že to díky němu jsem se postavil našim a šel studovat, protože jsem chtěl být stejně odvážný jako on…přitom Rodlen udělal to, co vždycky. Hnal se za svým cílem, aniž by se otáčel, co za sebou nechává. Jo, zdám se být v klidu, protože teď a tady nic nezmůžu, ale doufám, že ho Monato dostane. Ten člověk už není můj bratr. Možná ani nikdy nebyl, jenom jsem si pořád něco namlouval. Vždycky jsem k němu vzhlížel a co řekl, to musela být pravda, i kdyby to byla sebevětší blbost. Staral se o mě, učil mě a podporoval a teď…“

Honesta si neuměla představit, jak se Zeth cítil, ale když slyšela jeho přiškrcený hlas a viděla, jak se zoufale bránil pláči, bylo jí ho nesmírně líto. Měl vlastně stejně podělaný život jako ona.

„Jak to zvládáš ty? Pochopil jsem správně, že Moren je tvůj otec?“ ozval se po chvíli ticha Zeth.

„Já…nevím. Faith mi vysvětlil jak to všechno bylo a proč udělali to, co udělali, ale…asi jsem to ještě úplně nepobrala nebo nevím. Prostě mi to nedochází. Chtěla bych na ně mít vztek a nenávidět je, oba dva, jenomže to nejde, protože…někde uvnitř si říkám, že nás museli opravdu milovat, když byli schopní vzdát se vlastně všeho s náma spojeného. Slíbila jsem Faithovi, že si to nechám projít hlavou a zkusím to pochopit. Já…já to chápu už teď. Jenomže všechno, co jsem si doteď myslela, čemu jsem věřila, všechno je pryč.“

Na rozdíl od Zetha, ona se nesnažila zadržovat pláč. Mluvila a vzlykala zároveň, protože věděla, že pak jí bude lépe. A Zeth, který se celou snažil být silný, při pohledu na dívku, které se najednou změnil celý dosavadní pohled na život, nechal slzy, aby si našly cestu a stékaly po tvářích. Objal Honestu kolem ramen a nechal ji, aby si o něj opřela hlavu. Společně takto ještě nějakou dobu seděli, každý potopen ve svých vlastních myšlenkách a pocitech.

Keram stál s rukama v kapsách a tiše je pozoroval.

„Nežárlíte?“ ozval se vedle něj Faith, který si vyšel před dům zakouřit.

Mladík se na něj otočil a ušklíbl se. „Proč bych měl? Oba podpořím jak jen to bude možné, ale vzájemně si budou tou nejlepší oporou. Pochopil jsem hrůzu toho, co jste vyprávěl, ale nedokáži si to představit, pane Ride. Vyrostl jsem v milující rodině bez jakýchkoliv předsudků. Ani zdaleka si neumím představit jak těžký život měla Hony nebo Monato. Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak můžou Zethovi rodiče více myslet na své cíle a sny než na štěstí vlastního syna. Nedokážu si představit, jaký je to pocit, ztratit bratra takovým způsobem, jako ho ztratil Zeth, protože žádné sourozence nemám. Oni se ale navzájem pochopí a společně to překonají. Na co bych měl žárlit? Na Zetha, který miluje vašeho syna natolik, že se neustále snaží zlepšovat a i přes všechny problémy, s ním chce být? Nebo snad na Hony, která tohle všechno ví taky a o které vím, že miluje mě? To myslíte vážně?“

„Ne, nemyslím. Byl to jen hloupý pokus o vtip.  Oba mají štěstí, že se na vás můžou obrátit,“ usmál se Faith. Keram se mu líbil. Byl tichý, inteligentní i milý mladík a zastával správné hodnoty. Lepšího přítele by pro svou neteř asi jen těžko hledal.

„Myslím, že to já mám štěstí. Zeth je moc hodný kluk a můžu být rád, že si mě vybral jako kamaráda. Stejně jako Honesta. Ta holka je tak jedinečná a úžasná a ti, kteří se s ní nebaví, vůbec neví o co přichází. To já se můžu považovat za šťastlivce, že je mám. A vy máte vlastně taky štěstí. Celá vaše rodina je úžasná.“

„Ano, to je. Mám úžasné sourozence, měl jsem skvělé rodiče, ale myslím, že Monato s Honestou nás překonají. Oni předvedou celému světu, jak vypadají opravdu pevné rodinné vztahy,“ odvětil Faith a odhodil nedopalek do nedalekého koše.

Keram se chystal odpovědět, ale nedostal k tomu příležitost. Na nádvoří přijela odněkud dodávka a ze vchodu se vyřítil Moren.

„Morene!“ vyhrkl Faith. „Kam to jdeš?“

„Jedu na velitelství. Ty to tady určitě zvládneš,“ odpověděl zástupce, aniž by se na svého bratra podíval.

„Zbláznil jsi se? Někdo ti jde po krku! Nemůžeš jet na velitelství!“

Moren se konečně otočil a Faith okamžitě pochopil, že se děje něco opravdu zlého. Stejný výraz měl i před lety. Tehdy, když přišel o ženu.

„Desítka vyslala nouzový signál. Navázali jsme jednosměrné spojení. Slyšíme jejich vysílání, ale nemůžeme jim odpovědět. Nehodlám sedět a poslouchat jak tam umírají mí přátelé,“ zavrčel Moren a nasedl do dodávky.

Vyjel z brány zrovna ve stejnou chvíli, kdy Zeth s Honestou dorazili ke vchodu.

„Co se stalo?“ zeptala se Hony, ale Faith ji nevnímal a Keram jen zmateně pokrčil rameny.

„Umírají?“ špitl tiše Faith. Okamžitě se otočil a vešel zpět do domu následován Monatovými přáteli. Do obývacího pokoje vlítl jako tajfun.

„Pusť záznam,“ spustil na vojáka, který se stále neúspěšně snažil navázat spojení z jejich strany. Přestože nebyl ani jeho nadřízený ani voják, mladík poslechl a za okamžik měli možnost slyšet to, co Morena tak rozrušilo.

„Dixi! Okamžitě vyšli nouzový signál!“

„Cože? Nejsme v situaci, kdy bychom ho mohli beztrestně použít, Talone!“

„Nejsme? Ztratili jsme Monata, máme tady zraněné vojáky, civilisty, kteří potřebují pomoc a dva umírající muže. Nepřipadá ti, že se jedná o nouzovou situaci?“

„Ale pokud zde nemáme mrtvé, tak to použít nesmíme! Znáš pravidla!“

„Seru na pravidla, Dixi! Nebudu čekat až Bai a Propen zemřou, abych teprve vyslal nouzový signál! Oběma se z minuty na minutu zhoršil stav! Vyšli ten signál! To je rozkaz!“

Zírali na přístroj, ze kterého se linula slova, která nechtěli slyšet.

„Ztratili Monata? Co tím myslí?“ ozval se Zeth a hlas se mu nesmírně třásl. Faith kývl na vojáka, který znovu zapnul vysílání a pokračoval v pokusech kontaktovat Desítku. Pak se obrátil na bledého Zetha. Pohledem sjel i Honestu a Kerama. Tohle by neměl zažívat nikdo z nich. Měli by se bavit a užívat si života. Povzdechl si a odpověděl.

„Tohle může znamenat jen dvě věci. Buď padl do zajetí nebo…“

„Zemřel,“ dokončil za něj nevěřícně Zeth.