Neuměl si představit, jak se mladík, kterého sledoval, cítil. Co se odehrávalo v jeho mysli ve chvíli, kdy zjistil, že vše čemu věřil byla lež? Že člověk ke kterému vzhlížel je nepřítel a vrah?

Kývl na vojáky, kteří hlídali vchod do domu a přešel k Zethovi. Mladík zatínal pěsti a nepřítomně sledoval nedaleké skály.

„Za svůj život jsem musel řešit nespočet neuvěřitelných situací, ale dnešek se stal naprostým vrcholem,“ povzdechl si Moren a stále hledal vhodná slova, kterými by Zetha nějak utěšil.

„Je zvláštní, jak si člověk časem všímá věcí, které dříve ignoroval,“ pronesl tiše Zeth. Zástupce netušil, kam svými slovy mířil, ale mlčel a vyčkával. Ať už chtěl mladík říct cokoliv, musel mu to umožnit.

„Začínám si připadat jako naprostý debil. Nejdřív máma s tátou a teď Rodlen. Bylo tolik věcí, kterých jsem si nechtěl všímat, které jsem si nechtěl připouštět. Ono to vlastně do sebe všechno zapadá, ale…prostě to nechápu. A nevím, co si mám myslet ani jak se chovat. Tohle…já bych možná byl radši, kdybych zjistil, že je brácha po smrti než tohle. Vědět, že všechno, co mi kdy řekl byla lež.“

Moren si mladíka chvíli prohlížel. Na to, jak děsivé období měl za sebou, tak byl nezvykle vyrovnaný. Nebo na něj všechno dolehne později.

„Všechno, co vám řekl, nemusela nutně být lež, Zethe. Podívejte se na mě a Faitha. Tolik dlouhých let lžeme lidem kolem nás jen proto, abychom je chránili. Je možné, že váš bratr změnil názor na svůj budoucí život vlivem nějaké události a jen vám nechtěl brát pohled, který jste na něj měl,“ odvětil Moren a vzpomněl si na Faithova slova o utrpení, kterým si procházel Varm. Zeth, sice jinak, ale také trpěl. A zástupce napadla jediná otázka. Kolik životů Neo ještě zničí? 

„Víte, kdo je Rodlen a stejně se ke mně chováte normálně, proč? Neměl byste se snažit, abych se od vás a vaší rodiny držel hodně daleko?“ zeptal se Zeth a k jeho údivu se Moren zasmál.

„Tušíte vůbec, jak těžké je získat Monatovu důvěru? Jak málo lidem se to kdy povedlo? Už jsem vám to říkal, Zethe. Monato vám věří, proto vám věřím i já. Nejste zodpovědný za činy svého bratra a nevidím důvod, proč vás posuzovat jinak. Nejsem zrovna vzor správných rozhodnutí, ale jsem si jist, že si důvěru nás všech zasloužíte. Kdyby ne, tak Monato by byl první, kdo by vás odmítl.“

„On o Rodlenovi neví, že? Neví, že člověk, který posílá povstalce, aby zabili Desítku je můj bratr, mám pravdu?“

Bylo to nejhorší uvědomění, jaké kdy zažil. Fakt, že jeho bratr je vrah, který jde Monatovi po krku. Až to Monato zjistí…

„Pravděpodobně to neví, ale netuším k jakým informacím se cestou dostane. I my jsme to zjistili teprve před pár dny. Rozumím tomu, co se vám honí hlavou, ale Monato takový není. On se k lidem, na kterých mu záleží neotáčí zády.“

„Mám pocit, je jsem vyrostl v nějaké bublině, kterou Monato praskl. Za celý ten rok jsem viděl tolik zla, které jsem předtím neznal a teď i můj brácha…“

Ten mladík byl neuvěřitelný a zástupce začínal chápat, jak se mu podařilo získat Monatovu důvěru i srdce. Pro něj to muselo být právě teď nejtěžší, přesto se zajímal o Monata. Přitom sám nevěděl, co se sebou. Položil mu ruku na rameno a pevně ho stiskl.

„Svět kolem Monata je pochmurnější než jinde a proto před ním neutíká, ale snaží se ho změnit. Ne pro sebe, ale pro ostatní kolem něj. A od vás je nesmírně odvážné, že jste do jeho světa vstoupil a ještě pořád neutekl,“ pronesl vážně a odešel. Zeth potřeboval čas, aby to všechno přijal a on mu ho chtěl dopřát. Jeho samotného čekal náročný úkol. Musel se postavit Honestě.

Vešel zpět do domu a přede dveřmi do obývacího pokoje se zastavil.

„Nemám žádný důvod poslouchat oživlou mrtvolu! A ani nikoho jiného! Nejsi nic víc než lhář a podrazák!“

Netušil, co Faith Honestě řekl, ale nejspíše jí ruply nervy.

„Ano, to jsem. Klidně mě může celý svět nenávidět, ale kdybych musel, udělal bych to znovu. Pokud bych znovu měl udělat cokoliv, co ochrání mého syna a ženu, tak bych to udělal a bylo by mi jedno, jak špinavé prostředky k tomu použiju! Můžeš nás za naše rozhodnutí nenávidět, ale já i Moren jsme udělali jen to, co bylo potřeba k vaší ochraně bez ohledu na to, jaké následky to mělo pro nás.“

Moren otevřel dveře a zamezil tak počínající hádce. Pohlédl na televizi, která byla opět bez obrazu. Tázavě se obrátil na vojáka, který stále kontroloval přístroje v rohu místnosti.

„Zase to naprosto vypadlo. Nemáme žádné spojení, pane,“ odvětil voják a zástupce si povzdechl.

„Zkoušej to dál. A vy,“ otočil se ke zbývajícím osobám v místnosti, „pojďte se mnou do pracovny.“

Jeho hlas postrádal obvyklou tvrdost a pronesená slova tak vůbec nezněla jako rozkaz. Možná to bylo důvodem, že nikdo neodporoval.

Dovedl je do pracovny, zavřel za nimi dveře a posadil se za stůl. Honesta s Keramem zabrali pohovku a Faith se postavil k oknu za Morena.

„Máš plné právo nás nenávidět, Hony. Nejen ty i Monato a všichni, které jsme obelhávali. Tomu rozumím já a Faith taky, ale i přes všechen ten vztek, který právě máš, není vhodná doba na hádky a výčitky. Bolest všech, kterým Faithova smrt ublížila časem slábla až nakonec téměř vymizela, jenomže on sám musel celé roky žít s vědomím, že se ke své rodině nemůže přiblížit ani na krok. A já jsem mu bohužel nebyl schopen dodávat dostatek informací, takže byl nakonec ode všech naprosto odříznutý. Nemůžu říct, že bych z toho měl radost, ale za dané situace, v zájmu ochrany ostatních, bylo Faithovo řešení nejlepší,“ pronesl mírně, ale vážně Moren.

„Ale proč? Proč musel roky předstírat, že nežije? Napadlo vás vůbec, jak těžké to pro ostatní bude?“ zvýšila hlas Honesta a nepomohl ani Keram, který se jí snažil uklidnit.

Dříve než stihl zástupce promluvit, ozval se Faith.

„Původně jsem měl opravdu zemřít a byla jen náhoda, že jsem přežil. Myslíš, že jsem nevěděl, jak to bude pro všechny kolem hrozné? Jenomže, kdybych byl naživu, tak by Monato ani May nebyli ani na okamžik v bezpečí. Měl jsem klidně sedět a čekat až přijdu z práce a oba budou po smrti? Možná to teď nechápeš a nedivím se ti, ale na mém místě bys udělala totéž.“

Faith se na okamžik odmlčel a pohlédl na Morena. Viděl na něm, že stále nesebral dostatek odvahy, aby Honestě čelil, přestože se snažil tvářit klidně a vyrovnaně.

„Kolik jim toho můžu říct?“ zeptal se ho nakonec.

„Kromě té nejutajenější informace, všechno.“

Faith pochopil. Nemohl jim říct o Averaze, ale zbytek, s menšími úpravami, ano. Zdálo se, že Moren rezignoval a nehodlal dál lhát. Po těch letech se i on dostal na dno.

„Požádám tě, abys mě pouze poslouchala. Nic víc, jen poslouchej a pak si všechno nech projít hlavou. Dokážeš to?“ zeptal se Honesty, která sice mlčela, ale po celou dobu je propalovala nenávistným pohledem.

Chvíli to vypadalo, že se opět začne vztekat, ale nakonec přikývla a Faith se pustil do vyprávění.