„Já to prostě nechápu!“ smál se na celé kolo. „Jsi velitel armády a chystáš strategie pro všechny jednotky a stejně vždycky prohraješ!“
Sunon se na něj usmál a znovu rozestavěl figurky na hrací plochu.

„Hrát s figurkami je něco jiného, než vymýšlet postupy pro živé lidi z masa a kostí. Tady v téhle hře je podstatné, abych obětoval figurky pro záchranu krále, ale v reálu je to přesně naopak. Král je ten, kdo schovává svůj lid za sebou. A oba víme, že ty strašně rád vyhráváš, Varme.“

„Pro tebe jsou lidé z jednotky opravdu důležití, že jo?“ zeptal se ho a všiml si, jak velitel zvážněl.

„Každý lidský život je důležitý, Varme. Pokud je to v mých možnostech, tak zachráním všechny, které můžu,“ odvětil klidně Sunon. Po tom všem, co o něm věděl, by ho to už nemělo udivovat ani trápit, ale opak byl pravdou. Neustále se děsil toho, že se jeho přítel nevrátí, protože někoho bude zachraňovat za cenu vlastního života.

„Sunone, čím bys byl, kdyby ses nestal vojákem?“ zeptal se nečekaně. Opravdu ho to zajímalo. Věděl toho o něm tolik, ale na tohle se nikdy nezeptal. Čím by byl, kdyby se nerozhodl hledat svého bratra?

„Když jsem byl hodně malý, tak jsem chtěl být učitel. Táta z toho měl strašnou srandu,“ zasmál se zasněně Sunon. „Pak jsem se viděl v nemocnici, kde bych pomáhal a zachraňoval životy. Vlastně to bylo jediné, čeho jsem se od dětství držel. Pomáhat ostatním. Jenomže…když se Neo stal vojákem, tak mě děsilo, že by ho mohli přivézt do nemocnice a třeba bych mu nemohl pomoct. Tak jsem se rozhodl být vojákem. Když budu po Neově boku, tak můžu zabránit tomu, aby se do nemocnice vůbec dostal.“

Sklopil zrak a zkoumal své mozolnaté ruce. Sunon se na bratra tolik upínal, že byl opravdu schopen obětovat svůj život. Pořád o Neovi mluvil tak, jako kdyby byl pouze někde na výletě. Ale co oni? Co bude dělat, když se Sunon nevrátí? Když zůstane znovu sám?

„Hej, Varme! Nad čím zase přemýšlíš?“ vytrhnul ho z myšlenek velitel.

„Ale jen tak jsem se zamyslel. Nic zajímavého,“ mykl rameny.

„Nelži, víš, že to poznám. Vadí ti, že jsem voják, že ano?“

„Cože? To ne! Jsi skvělý voják, jak tě tohle napadlo?“

„Tak co tedy? Znám tě dost na to, abych poznal, že to nebyla žádná prkotina. Nechci, aby ses tvářil tak zkroušeně ani aby ses uzavíral, když tě něco trápí, Varme. Vím, že nejsem doma zrovna často, ale když už tady jsem, můžeš se mnou přece mluvit,“ pronesl shovívavě Sunon.

Zvedl pohled a pořádně si Sunona prohlédl. Občas stále nedokázal uvěřit, že se Sunonem tvoří pár, že jsou takto vedeni i na úřadě. A to i přesto, že zpočátku v nic takového nedoufal. Nikdy nečekal, že jeho troufalé kroky budou mít odezvu. On, lhář, který měl plnit pouze rozkaz získal to nejvzácnější pod sluncem. Protože Sunon byl vzácnost. Jemu se nevyrovnal žádný poklad.

„Pamatuješ, jak jsme se poprvé pohádali? Řekl jsi mi, že se nenecháš zabít, dokud nenajdeš bratra, ale co potom? Už teď riskuješ na každé misi a až najdeš Nea, nebudeš mít už žádnou zábranu. Opravdu ti nevadí být jednou nohou v hrobě?“

Sunon se zvedl ze židle a postavil se před něj. Připadalo mu to děsivé, ale když si velitel dřepl, tak si připadal naopak divně, protože se na něj musel dívat dolů.

„Tohle si myslíš, Varme? Tenkrát, když jsem to říkal, jsem kromě Nea neměl nic. Ale teď je situace jiná, víš?“ mluvil k němu jako k dítěti, ale to Varmovi nevadilo. Napjatě čekal na pokračování.

„Nenáviděl jsem tenhle, vymoženostmi přeplněný dům. Nerad jsem se sem vracel, protože jsem tohle místo nepovažoval za domov, ale ty jsi to změnil, Varme. Mám důvod se sem vracet, protože vím, že tady jsi ty. Vím, že když se vrátím, nebudu sám. Nalezením Nea se nezmění to, že se chci vracet za tebou. Nenechám se zabít, protože mám důvod žít. Veselý, ukecaný a úžasný důvod. Pokud bych někdy měl jít dobrovolně a bez boje na smrt, tak jedině abych tím zachránil tebe. Jako dítě jsem miloval barvy, ale jak jsem stárnul a zjišťoval jaký je doopravdy svět kolem mě, začal jsem všechno vidět v šedivých odstínech. Až do dne, kdy jsi přišel ty a zase všechno vybarvil. A já se těch barev nehodlám vzdát. Za tebou se vrátím vždycky.“

Varm zběsile mrkal, aby zahnal ten palčivý pocit, který způsobovaly slzy deroucí se do očí. Nevěděl, co říct. Sunon málokdy mluvil o jejich vztahu nebo o svých citech a Varm to po něm nechtěl. Nepotřeboval nic slyšet, protože fakt, že s ním Sunon zůstával byl více, než kdejaká slova.

Sehnul se a lehce Sunona políbil na čelo. Tohle byl člověk, který by pro něj šel i do horoucích pekel.

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co se stalo. Musel ztratit vědomí hned potom, co…. Prudce se posadil a vůbec ho nezajímalo, že ho bolí celé tělo a v hlavě mu nesnesitelně pulzuje. Monato! Kde je ksakru Monato?

Začal se rozhlížet kolem sebe. Byl v nějaké spoře osvětlené místnosti připomínající sklep a zpoza dveří k němu doléhala spousta hlasů. Když pohlédl vedle sebe, srdce mu vynechalo úder.

„Tati!“ vyhrkl a okamžitě se po čtyřech dostal k muži, který ležel na spacáku kousek od něj. Byl bledý a celý se třásl.

„Tati?“ pronesl znovu a stiskl mužovu ruku, která byla nezvykle horká. Jeho otec však nijak nereagoval. Všiml si další postavy ležící vedle nich. Chvíli se snažil zaostřit a pak překvapeně vyjekl.

„Bai?!“

Co se to ksakru děje? Proč jsou v takovém stavu? Neviděl žádná vnější zranění, přesto oba vypadali, že jsou na pokraji smrti.

„Po fyzické stránce budou všichni v pořádku. Jsou podvyživení a dehydratování, ale nemají žádná vážnější zranění. Jak na tom budou psychicky to ti nedokáži říct. Netuším, co všechno viděli a zažili. Nutně se však musíme spojit se zástupcem, Talone. Nemáme dostatek zásob, abychom s nimi došli až k autu, které všechny stejně nepobere. A Propen – ach, jste vzhůru,“ pronesl jeden z mužů, kteří vstoupili do místnosti.

Okamžitě věděl, kdo ti dva muži jsou. Talon a Ray, členové Desítky. Znal je pouze z fotek a vyprávění, přesto věděl, že se nemýlí.

„Co se jim stalo? Co je s tátou?“ spustil na ně s naléhavostí v hlase.

„S tátou?“ tiše řekl Talon a vytřeštil oči. „Calle? Co ty tady ksakru děláš?“

„Ty ho znáš?“ zeptal se zmateně Ray a přeskakoval pohledem mezi mladíkem klečícím u Propena a jejich momentálním velitelem.

„Byli otráveni, ale jakmile se dostaneme do nemocnice, tak budou v pořádku,“ odpověděl Talon Callovi a teprve pak se obrátil na Raye: „Tohle je Call, Propenův syn. Viděl jsem ho naposledy když mu bylo nějakých deset. Proto jsem ho taky hned nepoznal, ještě s těma modřinama.“

„Propenův syn? Civilista?“ šokovaně vydechl Ray.

„A Monato?“ ozval se znovu Call, zatímco pozoroval svého otce.

„Odešel se Soranem a ostatními povstalci.“

„Idiot,“ vypustil Call tichou nadávku. „Nikdy nemyslí na sebe.“

„Cos čekal? Monato s touhle eventualitou počítal a když měli dalšího civilistu, tak byl výsledek naprosto jasný. To ty jsi ten, kvůli komu se vzdal,“ spustil na něj naštvaně Talon a ignoroval Rayovu ruku, kterou se ho snažil uklidnit.

„Nejsem civilista, ale to nikdo z vás nemohl vědět. A on by to udělal i kdyby znal pravdu nebo kdyby na mém místě byl někdo jiný. Už je prostě takový. Je ochoten riskovat život, když tím zachrání třeba jen jediného člověka,“ promluvil tiše Call a s obtížemi se postavil. Nehodlal si připustit, že by to byla jeho vina. Monato to udělat nemusel. Byl přece jen ten, kdo napadl Soi a obrátil se zády k rodině. Věřil, že tohle bude pro Monata dostatečným důvodem k tomu, aby ho ignoroval, ale mýlil se.

„Jsem členem jednotky nula a jsem zde se svolením Morena. Na své poslední misi jsem získal informace, které byly důvodem k tomu, aby tahle mise byla zrušena. Bohužel jsem se s vámi minul. Měl jsem vás dostihnout a předat Monatovi vše, co jsem zjistil, jenomže hned za hranicemi na mě čekali. Někdo z vedení jim musel říct, co mám v plánu,“ podíval se na Talona. Tohle prohlášení změnilo jejich pohled na něj, ale jeho vlastní  pocity se nijak nezměnily. Monato byl pryč. To bylo jediné, co ho zajímalo. Udělal to zase. Všechno obětoval pro jeho záchranu. A tentokrát k tomu ani neměl žádný pádný důvod.

Idiot. Opravdu šel až do horoucích pekel, kterým velel Neo.