„Tohle bylo naprosto neuvážené a riskantní, veliteli!“

Sunon se otočil na svého zástupce a povzdechl si.
„Ano, Eane, to bylo, ale ve výsledku jsme se z toho dostali a to je hlavní.“

„Mohl jste zemřít, pane! Nemůžete vsadit všechno na jednu kartu! Nemůžete takto riskovat!“

„Naopak, Eane. Já musím riskovat. Jednotka je vždy na prvním místě a je na mě dostat vás v pořádku domů. Kdyby nic, tak jsem využil příležitosti a vytvořil vám únikovou cestu. Moc nad tím přemýšlíš, Eane,“ pokusil se svého zástupce uklidnit, ale docílil opačného výsledku.

„My ostatní nejsme vůbec důležití! Na vás stojí celá armáda, veliteli! Jakmile vy padnete, je to totéž jako vzdát se nepříteli! Vy jste ten ke komu všichni vzhlíží!“

„To stačí, Eane! Na jakékoliv misi můžeme zemřít a pokud svou neuvážeností a riskováním zachráním alespoň jeden život, tak to klidně udělám znovu.“

„Příště to nemusí vyjít! To, co jste předvedl se rovnalo sebevraždě!“

„Vidíš a pořád jsem tady,“ zasmál se Sunon a nechal svého zástupce stát před budovou Nejvyššího a vydal se domů.

Asi byl jednoduše nenapravitelný. Opět všechno vsadil na jedinou kartu a zase mu to vyšlo. Za běžné situace neměl šanci před kulkou uhnout ani ji jakkoliv odrazit. Ne bez použití sfér. Byl to risk, ale naštěstí se mu v těch několika málo vteřinách podařilo dostatečně zhustit vzduch kolem nepřítelovy hlavně a zvýšit váhu dešťových kapek, čímž způsobil, že kulka byla pomalá a vychýlila se z dráhy. To mu dalo tu dobu potřebnou k tomu, aby uhnul.

S obtížemi se vyškrábal na nohy a vydal se přímou trasou k hlavní budově. Už se nehodlal zdržovat skrýváním a začal plně používat sféry ke kontrole svého okolí. Po těch letech měl pocit, že je ovládá úplně stejně jako na Averaze. Kdyby nebyl hlupák, používal by je od začátku a nejspíše by se do téhle pasti vůbec nedostali.

Prošel mýtinou a dostal se do hustého lesa. Prodíral se skrz křoviny, zatímco sám na sobě pozoroval, jak ztrácí tempo. Musel si pohnout, protože zanedlouho bude na konci se silami. Podle všeho, co zjistil, tak Soran vedl povstalce, kteří na ně útočili. Pokud se nemýlil a z jeho bývalého kolegy se nestal sebevrah, tak by to celé mohl zastavit, když ho dostane. Domníval se, že Soran byl pro Nea dostatečně důležitý a do boje se nezapojil. To by mělo Monatovi poskytnout určitou výhodu.

„Kurva!“ zanadával hlasitě Monato, když se mu noha zasekla o kořen stromu a on se svalil na zem. Instinktivně před sebe nastavil ruce a tentokrát ho ani adrenalin nezachránil před bolestí, která mu z paže vystřelila do celého těla. Nepamatoval si, že by mu kdy od bolesti vyhrkly slzy do očí, ale v ten okamžik se to stalo. Zoufale se kousal do rtů, aby nezačal řvát a okamžitě stáhl ruku zpět. Zůstal ležet, neschopen pohybu a jeho tělo mu jasně dávalo najevo, že se dostal na hranici. Přes bolest už ani neviděl a nejspíše by se vzdal, kdyby se ve vysílačce neozval Talon, který jeho výkřik slyšel.

„Šéfe? Co stalo? Jsi v pořádku? Slyšíš mě?“

Několikrát se zhluboka nadechl, aby byl schopný odpovědi, ale místo jakéhokoliv slova z něho vyšlo nakonec jen bolestivé zachrčení.

„Monato! Slyšíš mě? Odpověz!“

Znovu se pokusil promluvit a tentokrát se mu to povedlo.

„Žiju, neboj. Jak jste na tom vy?“ zeptal se a doufal, že nezněl tak blbě jak se cítil. Chvíli žádná odpověď nepřicházela, byly slyšet jen výkřiky a zvuky ran.

„Všichni jsme naživu, ale ani s Jessovou a Blightovou pomocí nevyhráváme, spíše naopak. Jsme v jasné nevýhodě a to nejen počtem, ale i silou. Povstalci jsou nejen vycvičení, ale taky odpočatí a plní síly. To my, i při vší snaze, jednoduše být nemůžeme. A to, že nejsme v plném počtu nám rozhodně nepomáhá.“

„Talone, jsem na cestě, snažte se vydržet a nevzdávejte se. Když to uděláte, bez milosti vás popraví.“

„Rozumím,“ odvětil Talon a Monato slyšel, jak vydal rozkaz k návratu do budovy. Zavřel oči a snažil se posbírat poslední zbytky sil, které mu zbývaly. Slíbil přece, že se je dostane bezpečně zpátky domů, musí to dodržet. Teď nebyl čas na slabost. Opatrně, tak, aby znovu nezatěžoval svou levou ruku, se začal zvedat a byl na sebe hrdý, když se mu to povedlo.

„Než dorazíš, tak budeme útočit ve vlnách. To je jediná šance, jak udržet pozici, než budeš zpět. Ale… jsi si jistý, že jsi schopen boje?“

Monato se musel i přes vážnost situace uchechtnout. Talon měl vždy trefné konstatování i otázky.

„To už nechej na mě,“ odvětil a vydal se znovu na cestu. Použil teleskopickou tyč jako berličku, aby náhodou neskončil znovu na zemi. Obával se, že pak by se už nedokázal postavit. Na to byl příliš slabý, což bylo směšné, když se snažil být ten nejsilnější z jednotky. Ale i on měl své limity a pořád byl pouze člověk.

Samozřejmě, že nebyl schopen boje. Mohl jedině střílet z úkrytu, ale to neplánoval. Chtěl donutit Sorana ten boj zastavit. Zajatce už měli, takže momentálně nebylo potřeba postupovat dál. Naopak bylo nutné dostat se zpět a zajistit všem lékařskou pomoc.

Konečně se dostal do blízkosti hlavní budovy. Skrze sféry spočítal počet bojeschopných nepřátel na třináct. Zbytek jeho Desítka dostala. Kromě těch třinácti nalezl tři, kteří se krčili za jednou z budov a jednoho, který se opíral o strom. A k němu zamířil.

Jakmile ho spatřil, znovu ho popadl vztek, který jako kdyby mu do žil vlil novou dávku energie. Soran, mladík, kterého vzal pod svá křídla a snažil se, aby prošel táborem bez újmy, stál opřený o strom a líně vyfukoval cigaretový kouř. Dění před hlavní budovou sledoval s ledovým klidem, jako nějaké představení v divadle.

Nezaváhal ani na okamžik a dostal se za jeho záda. Cítil jakýsi druh uspokojení, když Soranovi  přikládal hlaveň ke spánku.

„Hra skončila, Sorane. Jestli nechceš, abych ti prohnal kulku hlavou, tak ty svoje poskoky zastavíš,“ pronesl klidně u mladíkova ucha.

„Docela ti to trvalo, Monato. Už jsem se bál, že se Desítka nakonec vzdá,“ odvětil Soran, jako kdyby ani nebyl v nebezpečí.

„Zastav je!“

Soran si teatrálně povzdechl a zahvízdal. Povstalci okamžitě přestali útočit a Monatovi spadl kámen ze srdce.

„Hodný kluk,“ pochválil Sorana neupřímně, „víš, čeho jsem schopný nejen já, ale i zbytek jednotky, takže složte zbraně a vzdejte se.“

„Mám lepší návrh, Monato. Necháme odejít tvoji jednotku i se zajatci a ty půjdeš s námi. Neo by si s tebou rád zavzpomínal na staré časy.“

„Tak to ho musím zklamat, nemám náladu na návštěvu a už vůbec ne na vzpomínání. Mí muži se už přeskupili, takže když se nevzdáte, jednoduše padnete. A ty budeš první. Nemám žádný důvod s tebou jít,“ odpověděl s úšklebkem Monato. Měl pravdu. Talon a ostatní měli možnost se postavit tak, aby by při útoku byli ve výhodě. To během boje nešlo.

„Jsi si jistý?“ zasmál se Soran a dvakrát zahvízdal.

Muži, kteří byli předtím skrytí za budovou vyšli ven a někoho s sebou táhli. Hodili toho člověka před ně na zem a Monatovi se zatmělo před očima. Tak tohle byl Neův plán jak ho dostat na dno?

Sledoval svázaného muže s roubíkem v puse jak zoufale vrtí hlavou na znamení nesouhlasu. Viděl v jeho očích jasnou zprávu.

Nedělej to!

„Co chceš, Sorane?“ zeptal se přiškrceným hlasem, aniž by z muže na zemi odtrhl zrak.

„Už jsem ti to řekl. Pustíme je všechny domů, včetně tady toho ubožáka, ale ty půjdeš s námi. Ještě pořád mi chceš tvrdit, že to neuděláš?“

Talon to celé sledoval se znepokojeným výrazem. Ve vysílačce slyšel jejich rozhovor a když na něj Monato pohlédl, pochopil. Ten kluk se rozhodl vzdát. Ne, on se nevzdával. Obětoval se pro záchranu jednotky a toho muže, kterého povstalci přitáhli.