Monato pohlédl do zadní části vozu a zamračil se. Všichni členové Desítky byli připoutáni a odpočívali, jenom Carter měl odepnutý pás a byl ve střehu. Seděl u prostředních dveří a bedlivě sledoval terén, kterým projížděli. Mladík sotva znatelně snížil rychlost a nenápadným pohybem stiskl tlačítko zámku vedle volantu. Bai si toho všiml a tiše promluvil: „Vypadá to, že ví, co nás čeká.“

„Hm, a evidentně by rád utekl a nás nechal ve štychu,“ ušklíbl se Monato. „Znamená to, že se blížíme k nějaké nástraze a řekl bych, že to bude nějaká bomba.“

„A co s tím uděláme? Mám vzbudit ostatní?“

„Dokud nejsme na místě, tak nemá smysl je budit. Jen bychom Cartera upozornili na to, že o tom víme. Když jsme vyjížděli, zapnul jsem senzory, takže by nás nějaká past neměla překvapit,“ pronesl klidně Monato. „A co uděláme? To nevím, když netuším, co přesně nás čeká. Teď momentálně nemáme šanci uhnout na jinou trasu a jít pěšky je riskantní, když nevíme zda jsou povstalci někde blízko nebo zda na nás třeba nečekají.“

Bai se uchechtl a Monato na něj překvapeně pohlédl: „Něco k smíchu?“

„Propen mi říkal něco o tom, jak si nejsi jistý, jestli zvládneš vedení. No nevím, ale evidentně přemýšlíš rychleji než on. Měl by sis trochu víc věřit. Koneckonců, teď jsme přece slavné osoby v přímém přenosu, musíme podle toho vystupovat.“

„Debile,“ odvětil Monato a věnoval se řízení. Po Baiově prohlášení si opět uvědomil přítomnost kamer na svém oděvu, v autě a samozřejmě u Cartera. Jediný kameraman měl běžnou kameru, ostatní měli připnuté speciální mikrokamery, které byly téměř nezničitelné. Další speciální kamera s dvojím snímáním byla nainstalována vedle volantu. Jedna část zabírala dění uvnitř a druhá venku. Monatovi by to nijak nevadilo, kdyby nevěděl, že ty kamery jistě odesílají data nejen na velitelství, ale taky povstalcům.

Povzdechl si. Jak se zdálo, tak jediné pozitivum na celé této misi byla kompletní Desítka a jejich auto. Jednalo se o nejlepší armádní vozidlo, které vláda vlastnila. Monato ani po dvou letech nechápal, jak se na tak malý prostor vešlo patnáct míst k sezení. Nejen to. Vůz disponoval detektory kovů, senzory pro rozpoznání terénu, speciálně upravenými světly pro noční vidění a automaticky se nasazující sadou řetězů na kola pro jízdu po blátě či ledu. V neposlední řadě bylo celé auto neprůstřelné a odolné proti elektrickému proudu. Tím vším vůz RO-PIT1 disponoval a ještě se řadil mezi pětici aut s nejrychlejším zrychlením na planetě. Mladík měl v živé paměti, jak byl zděšen, když mu po misi, kdy poprvé RO-čko řídil řekli, jakou hodnotu to auto má.

Nyní však doufal, že veškeré vymoženosti jejich vozidla je dostanou přes počáteční nesnáze, které jistě přijdou. Později budou muset po svých a už je nebude krýt žádné vojenské auto, ale jejich vlastní těla.

Blikající červená kontrolka na palubní desce Monata vytrhla ze zamyšlení a on okamžitě zastavil. Podíval se na Baie a pak se otočil k Dixovi, který seděl hned za ním a nespal: „Dej mi detektor, Dixi.“

Hromotluk se na nic neptal a podal mu přístroj. Všichni se začali probouzet, byli zvyklí reagovat na sebemenší změny, což zastavení rozhodně bylo. Nikdo se na nic neptal. Tiše vyčkávali na rozkazy. Nikdo až na Cartera.

„Co se děje? Proč stojíme? Kam jako Rid jde?“ vyptával se, zatímco se nenápadně snažil otevřít dveře u kterých seděl. Jakmile zjistil, že jsou zamčené ze strany řidiče, viditelně zbledl a znovu promluvil: „Tak odpoví mi ksakru někdo!?“

Ozval se zvuk odjištění zbraně a vzápětí Talon mířil kameramanovi přímo mezi oči. Široce se na něj usmál a odvětil: „Jestli ještě cekneš, tak ti odpovím kulkou. My v Desítce nediskutujeme o tom, co se děje. Jednoduše tiše sedíme a čekáme, jaký rozkaz vydá šéf. Takže drž hubu a čekej!“

Propenovi přišla celá situace směšná, ale nemohl se začít smát, aby neshodil Talona, přesto musel zasáhnout. Přece jen byli pod dohledem kamer.
„Nech ho být, Tale. Když bude vyřvávat a nebude poslouchat, tak si s ním Monato milerád poradí.“
Talon na Propena kouknul a okamžitě pochopil jeho záměr. Až provokativně pomalu sklonil zbraň, zpět ji zajistil a vložil do pouzdra ve stejnou chvíli, kdy se Monato vrátil zpět do auta.

Všichni byli připraveni na Monatovy rozkazy, ale mladík zatím mlčel. Upřeně sledoval prostor před autem a rytmicky klepal prsty do volantu. Muži z jednotky už ho znali, takže věděli, že je před nimi velký problém a Monato přemýšlí nad řešením.

„To tady jako budeme trávit noc nebo co?“ ozval se opět Carter a Talon si posměšně odfrknul. Blbec prostě zůstane blbcem.

Monato se na muže ani nepodíval a odvětil: „Umíte dobře a rychle počítat, Cartere?“

„Co? K čemu bych to jako potřeboval? Jsi cvok?“

„V tom případě sklapněte. Před námi je přibližně půl metru široká a několik metrů dlouhá bombová nástraha, kterou tam povstalci umístili maximálně dvě hodiny zpátky, víte co to znamená, Cartere?“ pronesl nebezpečným tónem Monato.

„Jak bych to asi tak mohl vědět? Od toho tady nejsem,“ odsekl kameraman a Propen si byl jist, že ho Monato brzy zabije.

„Vysvětlete mu to někdo, prosím,“ povzdechl si Monato. „Nemám čas se bavit s debilem, musím počítat.“

„No dobře, tak já se toho ujmu,“ ozval se Jess ze zadní sedačky. „To znamená, že povstalci jsou nejspíše někde poblíž. Pravděpodobně tak daleko, aby slyšeli případný výbuch. Nástraha je příliš dlouhá, takže ji nemůžeme objet a jít pěšky je totéž, jako vzdát se nepříteli. Chápeš nebo to chceš i jiným jazykem?“

„Takže se vrátíme?“

Propen se na Cartera podíval jako na blázna: „Podle vaší složky, jste skvělým armádním kameramanem, který běžně bývá přítomen nebezpečným misím. Zkuste se podle toho chovat. Zatím to totiž vypadá, že jste zbabělá holka a ne voják. I moje neteř má mnohem víc odvahy než vy.“

Carter se chystal něco odpovědět, ale ve stejný okamžik se ozval Monato: „Nemáme jinou možnost než projet.“

„Jak jako ,projet'?“

Kameramanovu otázku nikdo nevnímal, všichni čekali, jaké rozkazy jim mladík předá.

„Všichni se přesuňte dozadu. Je mi jedno, jestli si posedáte vzájemně na klín nebo jak si to uděláte. Pořádně se držte a skloňte hlavy. Toho blbce vezměte k sobě, nechci ho mít na svědomí,“ řekl rázně Monato a zapnul si pás. Pak se otočil na Baie, který stále seděl na místě spolujezdce: „Na tebe to platí taky.“

„Cože? Ale-.“

„Žádné ale mě nezajímá. Padej dozadu.“

Bai chvíli na mladíka zíral a pak se mu rozšířily zorničky šokem. Konečně pochopil, co chce Monato dělat.

„To myslíš vážně?“ zašeptal stále v šoku.
Monato se na něj pouze podíval a přikývl. Bai chtěl zůstat, ale znal mladíka moc dobře na to, aby věděl, že mu to nedovolí. Proto se na něj usmál a pronesl: „Doufám, že jsi Leně koupil aspoň pořádný dárek.“

Monato se zasmál a nastartoval. Jakmile zkontroloval, že jsou všichni opravdu v zadní části dodávky, sundal si z krku přívěsky, které si omotal kolem dlaně a začal couvat.

„Vážení cestující, řádně se připoutejte. Za chvíli budeme mít menší turbulence a na závěr nás čeká ohnivá show,“ pronesl dozadu a dle očekávání způsobil smích. Přesně to chtěl, protože pokud se jeho výpočty mýlily, tak ho ten výbuch zasáhne a nechtěl, aby si tuhle variantu kdokoliv z jednotky připouštěl.

Když byl v dostatečné vzdálenosti, spustil řetězy a auto sebou trhlo, jak vykonávalo Monatův pokyn. Ještě kousek zacouval, aby si řetězy na kola řádně sedly a pak dupnul na plyn. Na vlastní kůži se přesvědčil, že zrychlení jejich vozu je opravdu bleskové. Nedíval se na cestu, ale na ukazatele na palubní desce, ty byly momentálně přesnější než jeho zrak. Tři, dva, jedna… Prudce trhnul volantem a rychle zařadil zpátečku, aby přes nástrahu projel pozadu. Svým manévrem ztratil třetinu rychlosti, což bylo více než počítal, proto sešlápl plynový pedál až k podlaze doufaje, že se mu podaří nabrat zpět ztracenou rychlost. Ve stejnou chvíli se ozval výbuch.