Call nechápal, kam ho táhnou, ale v konečné fázi mu to bylo jedno. Bylo mu jedno úplně všechno. Poslední dny se potácel mezi sny a realitou natolik, že mu obojí začalo splývat. Netušil, jestli to mělo na svědomí množství ran, které utržil nebo ty injekce, které do něj cpali.

Vídal Sunona, který se mu chtěl pomstít za to, co mu na Averaze udělal. Dlouhé hodiny se hádali a když už si myslel, že je konec na dosah, objevil se Nejvyšší.

Ten, který Varmovi dal možnost okusit štěstí, ale jen to té míry, která jemu samotnému vyhovovala.

Viděl Sunonova otce, který se choval, jako kdyby snad bylo v pořádku, že jeho syna odsoudili k utrpení.

Procházel se domem, který byl bez Sunona velký a chladný. Nohy ho zcela automaticky vedly do pracovny, ale muž, který tam měl sedět nad plány nadcházejících misí, v místnosti nebyl.

Šel ulicemi k místu, kde se nacházel portál na Belecu a kdykoliv zaslechl dětský smích nebo pláč, bodlo ho u srdce.

„V případě, že neuposlechneš, naše dohoda bude ukončena a vrátíš se zpět do aktivní služby. Jak se asi bude tvářit Sunon, když zjistí, že jeho manžel není jen obyčejný zemědělec, ale voják,“ ušklíbl se Nejvyšší a  Varm měl pocit, že ho někdo polil ledovou vodou. Celý se třásl zimou a po tváři mu stékaly studené kapky mísící se se slzami.

Call zamžoural a uvědomil si, že je mu doopravdy zima a dopadá na něj ledový déšť. Zmateně se rozhlédl a zjistil, že opustili budovu ve které ho věznili a spolu s ostatními zajatci se někam prodírali hustým lesem. Měl dojem, že s nimi jdou snad všichni povstalci, ale nikde neviděl Nea. Kam mají namířeno? A proč s sebou táhnou i zajatce? Nedokázal to pochopit, ale měl neblahé tušení, že to má co dočinění s Desítkou.

Kousek před ním spatřil Sorana. Měl na toho kluka neskutečný vztek! Vetřel se do Monatovy přízně, aby ho nakonec zradil.

Stejně jako ty. Jakmile Callovi ta myšlenka prolétla hlavou, cítil se jako největší ubožák. Jak mohl kohokoliv soudit, když sám nebyl bez viny. Sice do poslední chvíle neznal Nejvyššího plán, ale to na jeho vlastní zradě nic neměnilo. Kdyby byl fér, řekl by Sunonovi pravdu. To by však nesměl být tolik sobecký.

Jeho dva průvodci si všimli, že se probral a okamžitě se zastavili.

„Sorane, je vzhůru! Máme mu dát další dávku?“ zavolal jeden z nich a mladík před nimi se otočil a líným krokem přešel k nim.

„Zajímavá otázka,“ promnul si bradu, zatímco si Calla prohlížel. „Ne, nechme ho při vědomí, ať si užije pohled na zlomeného Monata. Pokud vše půjde podle Neova plánu, tak se bude dívat nejen na Monatův pád, ale taky na smrt svého otce. To by ho mohlo dostatečně potrestat za to, že se chtěl plést do našich plánů.“

„Kdo si myslíš, že jsi?“ zasmál se Call, přestože mu do smíchu vůbec nebylo. „Ani ty, ani Neo, nemáte šanci Monata zlomit. Na to už toho zažil příliš.“

„Máš pravdu, my ne. Ale ty ano. Nebo si myslíš, že tě Neo ušetřil bezdůvodně?“ ušklíbl se Soran a vrátil se zpět na své původní místo.

„Já?“ zamyslel se Call. „Co máš sakra v plánu?“ Pak se však pousmál. Monato ho stále považoval za naprostého zmetka, což Neo nejspíše nevěděl. Neměl ho jak využít proti Monatovi nebo proti otci.

Přestože si byl vlastním tvrzením jist, jeho nitro svírali obavy. Stále byl jejich nepřítelem Neo, který býval nejlepším stratégem na Averaze. Byl natolik vážený, že vymýšlel plány pro všechna města, nejen pro to jejich. Takového člověka nebylo radno podceňovat.

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že se zastavili. Rozhlédl se kolem sebe. Muži začali tvořit tři skupiny. Jedna, společně se Soranen čítala nějakých pětadvacet mužů, druhá desetičlenná a poslední osmičlenná. V daný okamžik nedokázal pochopit k čemu jim takové rozdělení bylo, ovšem vzápětí to zjistil.

„Itare, vy půjdete na sever směrem k jejich základně. Přibližně v polovině cesty se skryjete a budete vyčkávat. Určitě se objeví některý ze členů Desítky. Pokud přijde sám Rid, nesmíte ho zabít a ani vyhrát. Ostatní klidně popravte,“ řekl Soran a osm povstalců se vydalo daným směrem.

„My půjdeme rovně a překvapíme je. Kdyby sem někdo přišel a chtěl osvobodit vězně, tak tady tenhle,“ ukázal Soran na Calla, „se jim nesmí dostat do rukou. Je mi jedno jak to uděláte, ale jeho skryjete a budete čekat na další rozkazy.“

Soran s nejpočetnější skupinou odešel a Call si je znepokojeně prohlížel. Velká část z nich měla zvláštní oděv, připomínající kombinézu z nějakého tenkého kovu. Byl si jist, že tohle oblečení má nějaký účel, jen bylo záhadou jaký.

Povstalci donutili jeho i zbytek vězňů, aby si klekli a sami se postavili za ně s připravenými zbraněmi. I když donutili byl hodně silný výraz, všichni byli natolik zbití a zesláblí, že nebylo potřeba je nějak nutit. Call zaměstnance dolů upřímně obdivoval, byl voják, který byl i ve vězení, přesto po pár dnech zajetí sotva stál na nohou a oni byli jen civilisti, kteří tohle zacházení snášeli mnohem déle.

Zavřel oči a vyčkával. Neměl sílu se pokoušet vzdorovat a utéct. A i kdyby se mu to náhodou povedlo, neměl ani ponětí o tom, kde se nacházel a moc daleko by se jistě nedostal. Trochu litoval toho, že mu nakonec nedali další dávku, protože by necítil ani příšernou bolest hlavy ani zimu a především by si tak moc neuvědomoval své vlastní zoufalství. Chtěl Desítce pomoct a namísto toho, se měl stát Neovou zbraní.

Najednou ho dva muži popadli a vytáhli zpět na nohy. Zmateně otevřel oči. Kolem něj se pohybovala spousta lidí a Call si teprve po chvíli uvědomil, že bojují proti mužům z Desítky. Pokusil se vytrhnout ze sevření jeho hlídačů, ale marně. Nebyl dostatečně silný. Chtěl alespoň vykřiknout a upozornit vojáky, kolik se v okolí pohybuje povstalců, ale než to stihl, ucítil bolest a vzápětí se propadl do tmy.