Pokud v ničem v životě neměl štěstí, tak v přátelích ano. Keram byl opravdu člověkem, na kterého se mohl kdykoliv spolehnout a ve kterém měl toho nejlepšího přítele. Neočekával však, že s příchodem Monata a Honesty, toho získá ještě více. Honesta mu jasně dokázala, že se i na ni může kdykoliv obrátit. Od chvíle, kdy se vrátil od rodičů, se mu s Keramem pořád věnovala a snažila se mu zlepšit náladu a on jí za to byl neskutečně vděčný. A Keramovi opravdu přál, že si našel tak skvělou dívku, přestože netušil, kdy se vlastně stihli dát dohromady. Ovšem Zeth měl pocit, že získal ještě něco. Něco, co se domníval, že měl a přesto to tak nebylo. V Ridových měl novou rodinu. Uvědomoval si, že to je vůči jeho vlastním rodičům nefér, ale oni se už roky nechovali jako rodina. Přehlížel to, protože si to nechtěl připustit, ovšem bylo to tak. Od Rodlenova odchodu kolem sebe chodili jako cizí a ve chvíli, kdy Zeth nastoupil na vysokou školu se už jen hádali. Končily tak jejich telefonáty i návštěvy. Jenomže u Ridových, přestože měli sami své kostlivce ve skříních a jejich vztahy nebyly ideální, nic takového neviděl. Byl u nich vítaný a nemusel se přetvařovat.

Proto teď s úsměvem mířil na zastávku, kde ho měl Keram vyzvednout. Moren je opět pozval na jídlo a Zeth se těšil. Každý den byl se Soi a dětmi, předchozí den se zastavil i Norm a dnes pojede pro změnu za Monatovým druhým strýcem. Dokázal si představit život, kde by o víkendu s Monatem pravidelně navštěvovali Ridovy a žili život jako všichni ostatní. To si však představoval příliš vzdálenou budoucnost.

S úsměvem nasedl do auta, které přistavilo a prohlédl si řidiče a jeho spolujezdce. Oba vypadali šťastně.

„Dneska pro nás má Moren zase nějaké překvapení?“ zeptal se Honesty.

„Myslím, že tentokrát ne. Říkal, že už mu z toho papírování šplouchá na maják a potřebuje vypnout, tak bude rád, když se stavíme,“ odpověděla Hony vesele.

„To zní zajímavě. Nějak si neumím představit, že by tohle řekl,“ uchechtl se Zeth a Honesta se na něj podívala.

„Věř mi, že řekl. By ses divil, jak strýček dokáže mluvit a kolik sprostých slov dokáže vypustit! A Monato taky. Když se mu nedaří nebo ho něco štve, mluví jako nějaký dělník na stavbě. Ale,“ úplně se otočila dozadu, aby na ni Zeth pořádně viděl, „ten kdo mluví opravdu hodně sprostě je teta. Před dětmi se snaží držet, ale jinak je fakt sprostá.“

„Tomu nevěřím!“

„Tak se zeptej Morena, potvrdí ti to,“ otočila se zpátky Hony a Zeth jen zakroutil hlavou.

Sledoval ubíhající krajinu a zvažoval, zda by mohli vzít Ai někam na výlet. Předpokládal, že by jí to prospělo. Měl by se na to zeptat Soi, hned jak bude v Centru. Když tak přemýšlel nad Ai, musel se uchechtnout. Zase ho překvapila a nejen jeho.

„Víš, Ai, mělo by to být tajemství, ale řeknu ti, kam jel Monato. On i strýček Propen jsou vojáci. Víš, kdo je voják?“

„Jasně. To jsou lidi, kteří chrání naší zemi.“

„Správně. A Monato je nejlepší ze všech vojáků a odjel, aby nás všechny chránil. Není to jednoduchá práce a je to i hodně nebezpečné, ale určitě se v pořádku vrátí.“

„Hm, já to ale vím. Vím, že Monato je voják,“ pokrčila rameny dívenka.

„Cože? Ty to víš?“

„Jo, slyšela jsem tetu Soi, jak se o tom bavila se strýčkem Morenem.“

„Tak proč jsi se pořád chodila ptát, kam Monato odjel a kdy se vrátí?“ zeptal se stále v šoku Zeth.

„Protože jsem chtěla, aby mi to někdo řekl. Nechci, aby mi všichni pořád lhali,“ nafoukla naštvaně tváře Ai.

„Copak ti někdo pořád lže? Nikdo z nás jen nechtěl, abys byla smutná a měla o Mona strach,“ odvětil Zeth a lehce se uchechtl, když si Ai odfrkla. Chvílemi mu opravdu připomínala Monata.

„V nemocnici mi lhali pořád. Nikdo mi nechtěl říct, co se stalo tátovi a mámě. Já to ale věděla. Celou dobu jsem sledovala, co se dělo. Věděla jsem, že umřeli, ale všichni tvrdili, že to bude dobrý. Jenom Monato mi řekl pravdu.“

„Tak už se nečerti, opravdu jsme to mysleli dobře. Ale slibuju, že už ti nikdy nebudu lhát,“ zvedl Zeth prsty k přísaze.

„A ostatní?“

„Všem řeknu, že ti nesmí lhát.“

Ai byla spokojená a Zeth vlastně taky.

Dojeli k Monatovu domu, ve kterém se nyní Moren ukrýval a k Zethovu překvapení se před nimi rovnou otevřela vrata vedoucí na dvůr. Honesta si jeho překvapeného pohledu všimla a usmála se.

„My tři, Soi a Norm jsme dostali speciální povolení, takže sem můžeme kdykoliv i bez ohlášení a nikdo nás nebude kontrolovat nebo doprovázet,“ vysvětlila seniorovi, který se zase cítil o něco důležitější. Zástupce všech tajných vládních složek ho považuje za natolik důvěryhodného, že mu udělil takové povolení.

Honesta navedla Kerama na místo, kde má zaparkovat a nadšeně vyskočila z auta. Rovnou se rozešla k domu a mladíci ji následovali.

Nakoukla do pracovny i obývacího pokoje, ale ani na jednom místě Moren nebyl, tak zamířila do kuchyně. Zrovna vešli do dlouhé chodby na jejímž konci se kuchyně nacházela, když se ozval naštvaný výkřik.

„Kurva, já se na to vyseru!“

Všichni tři nadzvedli udiveně obočí a chtěli pokračovat v cestě, ale následující slova je zmrazila na místě.

„Už se vůbec nedivím tomu, že je Monato v kuchyni nepoužitelný. Jaký otec, takový syn. Můžeš mi říct, co jsi dělal, Faithe? Měl jsi to jenom míchat!“ odpověděl na nadávku Moren.

„Já? Nic jsem neudělal, to ta omáčka na mě vyprskla!“

„Strč si to pod studenou vodu a přestaň tu poskakovat. Jak ty ses o sebe mohl těch posledních šestnáct let postarat? To ses najedl jenom jednou týdně u mě?“

„Víceméně to tak bylo. Ještě, že Hony umí vařit, jinak by Monato umíral hlady stejně jako já.“

„Samozřejmě, že Honesta umí vařit, je přece moje dcera,“ hrdě odvětil Moren. „Přinesu obvaz a mast, počkej tady.“

Moren vyšel na chodbu a spatřil tři hosty jak na něj nevěřícně zírají.

„Do hajzlu!“ vypadlo z něj, čímž přilákal Faitha, který se chtěl podívat, proč jeho bratr nadává a zůstal stát na místě stejně jako Moren.

„No do prdele!“