„Tati?“ ozval se chlapec a přestal se věnovat knize.

„Ano, Joshi?“ dal najevo, že poslouchá a dál si četl spis k jejich nejnovější misi. „Co potřebuješ?“

„Kolik jsi už zabil lidí?“ zeptal se Josh a zvědavě si svého otce prohlížel.

Talon pohlédl na Joshe a pak na svou ženu, která mu odpověděla pokrčením ramen a dál míchala omáčku.

„Proč se na to ptáš, Joshi?“

Hoch sklopil hlavu a ošil se. Talon znal syna dost dobře na to, aby věděl, že něco takového nemohlo být z jeho hlavy. Nikdy před svou rodinou netajil, co se na misích dělo, protože chtěl, aby byli připraveni na možnost, že se nevrátí, takže Josh neměl důvod se na něco takového vůbec ptát.

„Budete naštvaní,“ špitl Josh a získal si tak pozornost matky, která se na něj okamžitě otočila.

„Co jsi zase provedl?“

Talon své ženě naznačil, ať se nerozčiluje a čekal, co z mladíka vypadne. Joshovi letos bude čtrnáct, puberta s ním mlátí ze strany na stranu a každou chvíli někde něco vyvede. Byly to běžné klukoviny, ale tentokrát se tvářil, jako kdyby snad někde někoho zabil.

„Už tři dny jsem nebyl ve škole,“ odpověděl Josh. „Nechci pořád poslouchat, že můj táta je vrah.“

V místnosti nastalo hrobové ticho, kdy rodiče zírali na syna a zvažovali, jak se k nové situaci postavit. Talon se vzpamatoval jako první.

„Tví spolužáci ví, že jsem voják?“ zeptal se hocha.

„Ono je to trochu složitější, tati,“ zašklebil se chlapec a podíval se na svého otce.

„Tak mi to vysvětli, Joshi. Nemůžeš od nás čekat nějakou radu nebo pomoc, když nebudeme vědět, co se děje,“ odvětil Talon.

„Vždyť já vím! Jenomže kus těch problémů jsem si vlastně způsobil sám!“

„Teď ti už vůbec nerozumím,“ povzdechl si voják a znepokojeně si Joshe prohlížel.

„Pamatuješ, jak jsme měli napsat tu práci o hrdinech mezi námi a já si vybral Desítku?“

„Samozřejmě, oba s mámou jsme ti ten úkol přece kontrolovali,“ odvětil otec.

„Všichni měli hasiče, lékaře, ochranné složky a takovéhle profese a já měl vojáky. Učiteli se to vůbec nelíbilo, ale děcka byly nadšení. Přišlo jim zajímavé, co všechno Desítka zvládne a jak chrání Daji na tajných misích. Asi o měsíc později jsme v občance probírali rozdělení armády a učitel připomněl mou práci o Desítce. Řekl, že Desítka je nejlepší a nejnebezpečnější jednotka, ale nejsou to hrdinové. Že jsou to obyčejní vrazi a neštítí se vůbec ničeho. Když jsem se ohradil, že to není pravda, vyhodil mě ze třídy. Od té doby si o mě za zády všichni povídali jako o tom, kdo považuje vrahy za hrdiny. Nedávno začal učitel hodinu tím, že se mi omlouvá, protože mi nejspíše zničil mé dětské iluze o otci a že bych se měl smířit s tím, že můj otec jako člen Desítky je vrah.“

Hoch domluvil a s obavami sledoval své rodiče. Talon věděl, kde k těm informacím Joshův učitel přišel. Ta zpropadená tiskovka!

„Joshi, nemůžu ti říct, kolik lidí jsem zabil nebo zranil,“ povzdechl si Talon. „Není to něco, co bych dělal na každém kroku nebo bych se na to snad těšil. Jsem si vědom toho, že mám na rukou krev a mou zbraní zemřeli lidé z masa a kostí. Jenomže nemám na výběr. Je to buď oni nebo já. Pokud nevystřelím první, budu to já, kdo zemře. A přiznám se, nechci ještě umřít, proto neváhám. Mrzí mě, že kvůli tomu máš problémy.“

„Nepřestal jsem chodit do školy proto, že si tohle myslí, tati!“ vyhrkl Josh. „Jenom se bojím, že se neudržím a někomu z nich namlátím a to byste pak s mámou měli problémy!“

Talon si svého syna pořádně prohlédl. Byl na něj hrdý.

„Požádám dědečka, aby ti vyzvedl vysvědčení a během prázdnin vymyslíme, jak to se školou uděláme. Nemůžeš se jí vyhýbat, ale taky nebudu sledovat jak ti nadavají.“

„Vrátíš se brzy?“ zeptal se chlapec a kývl hlavou ke složce, kterou Talon původně četl.

„Budu se snažit,“ usmál se na Joshe a doufal, že se vrátí v pořádku.

Když sledoval dění venku před budovou, přemýšlel, co asi teď dělá jeho rodina. Pravděpodobně byli na chalupě a užívali si prázdnin. Josh možná zase byl u sousedů krást ovoce a pak se schoval na půdě v domnění, že ho máma nenajde. A večer, až se setmí, usadí se v obýváku na pohovce a budou si číst, aby pak mohli vést hodinové diskuse o tom, čí příběh byl zajímavější. Moc rád by tam byl s nimi, to se však nejprve bude muset vypořádat s přesilou, proti které stojí.

Místo čtyř mužů, kteří se k nim měli blížit se před nimi objevilo nějakých třicet povstalců se zbraněmi připravenými k útoku. A Talon mezi nimi poznal člena speciálních jednotek. Soran ty povstalce vedl.

„Jak myslíš, že jsou na tom ostatní? Taky se jim tam zázračně rozmnožili nepřátelé?“ zeptal se tiše Coil.

„Budou v pohodě,“ odvětil Talon a opravdu tomu věřil. Vedl je Monato, ten se ještě nikdy nezmýlil.

„Hej, chlapi, slyší mě někdo?“

Coil s Talonem na sebe překvapeně pohlédli.

„Jessi? Slyšíme tě naprosto jasně. Jak jste na tom?“ ozval se okamžitě Talon.

„Bylo tady více mužů než ukazoval dalekohled. Dva povstalci s jedním zajatcem utekli, ale zbytek jsme zneškodnili a osvobodili zajaté. Jsou potlučení, unavení a hladoví, ale naživu. Našli jsme tady i nějaký přístroj, který vypadal jako vysílač. Když jsme ho zničili, zjistili jsme, že vysílačky jsou funkční. Možná se teď bude dát dovolat i na velitelství.“

„Skvělá práce. Nám se tady taky objevilo o trochu více chlapů než jsme čekali. Šéfe, slyšel jsi? Jak jsi na tom ty?“

Talon nebyl jediný, kdo netrpělivě čekal na Monatovu odpověď, která nepřicházela. Celá jednotka na svého velitele spoléhala a jeho bezpečí pro ně bylo stejně důležité jako bylo bezpečí jednotky důležité pro Monata. Z vysílačky byl slyšet všelijaký šramot, ale odpovědi se Talonovi nedostalo.

„Monato, ozvi se!“ zkusil znovu a se zatajeným dechem poslouchal.

Konečně se něco ozvalo. Zvuk, který všichni znali a který jim zmrazil krev v žilách. Slyšeli ho skrze vysílačku jasně a zřetelně, jako kdyby sami byli na místě. A ten zvuk jim do srdcí vehnal strach a začal jim krást naději.

Výstřel. To byla jediná odpověď, která se k nim z vysílačky donesla.