Miloval své rodiče, ale po čase stráveném s Monatem a jeho rodinou zjišťoval, že ani jejich domácnost není perfektní. Když se po roce konečně vypravil na návštěvu, nebyl schopen se uvolnit a nevšímat si náznaků, které předtím ignoroval. Viděl, jak nepříjemně máma s tátou mluví a jak se jí otec snaží krotit. Poznal, že jsou raději každý zvlášť, než spolu a přemýšlel, jestli se to děje až teď nebo si toho jen předtím nevšiml. Najednou zoufale moc toužil sedět v kuchyni u tety Soi, kde se vždy našlo téma k rozhovoru nebo si zopakovat večeři u Morena, kde zjistil, že zástupce Rid dokáže stejně chrlit vtipy jako diskutovat o využití atomové energie. S Normem si taky rozuměl a připadal si opravdu jako člen rodiny. Ovšem doma, kde by se měl cítit nejlépe, si připadal jako cizinec.

Oběd probíhal v klidu a Zeth se naivně domníval, že to tak i zůstane a aspoň pro tentokrát se vyhne jakýmkoliv nepříjemným rozhovorům. Bohužel sotva dojedli polévku a máma naložila hlavní chod, oba rodiče začali s otázkami.

„Jak to jde ve škole?“

„Řekl bych, že dobrý, tati. Je to sice stále těžší a mám toho hodně, zvládám to a baví mě to,“ odvětil Zeth mezi sousty.

„A co děláš mimo školu? Nikdy nemáš čas a kolikrát ani nezvedáš telefon. Že by holka?“ pokračoval otec ve výslechu a Zeth se při zmínce o holce lehce zakuckal.

„Moc volného času nemám a když se neučím ani nedělám přípravu, tak chodím pomáhat do Centra pro opuštěné děti. Je tam jedna moc milá dívenka, se kterou je třeba trávit hodně času, protože prodělala velké trauma. Určitě by se vám líbila,“ usmál se Zeth, ovšem máma si pouze odfrkla.

„Cizím se věnuješ, ale že by sis založil vlastní rodinu to ne. A ještě nám tady o tom vyprávíš, jako kdyby to bylo normální.“

„Je to normální, mami,“ oponoval tiše Zeth. Doufal, že když ho rodiče uvidí po roce, nebudou mít potřebu předhazovat mu, jakým je zklamáním.

„To tedy není!“ rozčílila se žena. „Bude ti dvacet sedm, ostatní v tomhle věku už mají děti! Ty ještě ani nemáš děvče!“

„Mami, prosím tě, nech toho!“ zvýšil hlas Zeth. „Nemůžeš mě pořád srovnávat s ostatními!“

„Proč bych nemohla? Jsem to já, kdo musí ostatním vysvětlovat, že jeden syn cestuje a druhý se na nás vykašlal, aby mohl studovat! Takhle se správní synové nechovají!“ Třískla příborem a založila si ruce na hrudi.

„Aha! Takže my nejsme správní synové? A správní rodiče se za své děti stydí, že si vymýšlí historky? Správní rodiče hledí na svá přání a ne na přání dětí?“ postavil se naštvaně Zeth. „Víš, proč nezvedám telefon? Proč nikdy nepřijedu? Protože tě zajímá jen to, že jsem si sem nepřivedl žádnou holku a ty nemáš vnuka, kterému bys mohla řídit život! Je to můj život, moje budoucnost, ne tvoje! Holky mě prostě nezajímají, tak si jdi na vnuka čekat někam jinam!“

Otočil se a vydal se ke dveřím. Nehodlal tam zůstávat ani o minutu déle, než bylo nutné.

„Okamžitě se zastav!“ zavřískala na něj matka. „Zastav se a vysvětli mi, cos myslel tím, že tě holky nezajímají, Zethe!“

„Tohle tě zajímá? Tobě je jedno, že sem nechci jezdit, kvůli těmhle rozhovorům? Že místo, kde jsem vyrůstal a cítil se doma už za domov nepovažuji? Že už mě nebaví, jak pořád na Rodlena házíš špínu jen proto, že nezůstal, aby vedl tátův podnik a měl velkou rodinu? Nic z toho tě nezajímá, ale to že mě nezajímají holky tě strašně trápí? Můžeš mi ksakru říct, kde jsou rodiče, kteří si s námi vyprávěli vtipy a chodili na výlety? Poslední roky mám dojem, že jsem si takové rodiče jenom vysnil. Táta se aspoň zeptá jak se mám, ale tebe ani tohle nezajímá.“

Neodpověděl jí na otázku, která mámu tolik zajímala, protože na to neměl odvahu, přesto toho řekl více, než původně chtěl. Nečekal, co dalšího od matky uslyší, popadl v předsíni tašku, kterou si ani nestihla odnést do pokoje a odešel. Slyšel, jak na něj oba volají, ale neotočil se. Neměl sílu jim déle čelit. Rychlým krokem se vydal na zastávku a teprve, když na ní dorazil, uvědomil si, jak jeho návštěva dopadla. Opět.

Posadil se na lavičku a vytáhl z kapsy telefon. Jakmile ho odemkl, koukala na něj Monatova tvář. Možná to bylo dětinské, ale chtěl mít aspoň takto velitele Desítky na očích. Povzdechl si a otevřel kontakty. Našel Keramovo číslo a po chvilce zaváhání ho vytočil.

„Čau, Zethe,“ ozval se po chvilce jeho kamarád a Zeth na pozadí slyšel Honestu, jak se něčemu směje.

„Ahoj, neruším?“

„Jasně, že ne. Děje se něco?“

Zeth se příliš nerozmýšlel a odpověděl: „Nemáte chuť si zajít někam sednout?“

„Copak nejsi u rodičů? Je všechno v pořádku?“

Zeth mlčel a zíral kamsi do prázdna. Znovu se mu vybavil mámin znechucený pohled, když se ho ptala, jak myslel to, že ho nezajímají holky. Ten výraz si bude pamatovat do konce života.

„Zethe? Zase jste se pohádali? Jsi v pohodě?“ přerušil jeho myšlenky hlas v telefonu.

„Jo, pohádali. A,“ povzdechl si senior, „vůbec nejsem v pohodě. Přehnali jsme to oba, já i máma. Tentokrát…to je fuk, prostě potřebuju vypnout, tak jsem si říkal, že vás vytáhnu ven.“

Mluvil v množném čísle, protože nechtěl, aby se Keram musel rozhodovat mezi ním a Hony. Koneckonců, Honesta se nějakým zázrakem stala taky jeho dobrou kamarádkou.

„Jasně, že půjdeme. Hele, mám pro tebe přijet?“

„Nemusíš, za chvíli mi pojede autobus. Zavolám ti, jak budu doma a domluvíme se.“

„Dobře. Tak zatím, Zethe.“

Zeth se s Keramem rozloučil a znovu se zadíval na fotku, která zdobila displej jeho telefonu. Věděl, že nastane chvíle, kdy si bude muset vybrat mezi rodiči a Monatem a upřímně se toho okamžiku bál. Nechtěl přijít ani o jednoho z nich. On sám se už smířil s tím, že se zamiloval do muže a nevadilo mu to. Považoval to, za naprosto normální, i když nečekané, ale jeho máma taková není.

Přál si, aby se vrátil Rodlen a stál za ním, až nastane ta chvíle, kdy bude mámě sdělovat pravdu. A věděl, že to bude muset udělat, protože jinak nikdy nebude moci svobodně dýchat.

Když nastupoval do autobusu, naposledy se ohlédl. Ani se nepodíval do svého pokoje. Škoda, chtěl si vzít album, aby si ho mohl prohlédnout. S povzdechem si koupil jízdenku a šel si sednout úplně dozadu. Nasadil si sluchátka a spustil přehrávač. Monatův hlas ho přenesl na koncert Centra, kde si Zeth připadal opravdu šťastný.