Zeth byl zmatený, ale především zvědavý. Jak mohli jen tak skrze obrazovku zjistit, že ten mladík měl nekalé úmysly? Jaký byl tedy jeho pravý cíl? Co za ním šli dělat, když jak Zeth pochopil, ho ti vojáci zabili? A proč se ksakru ten maskovaný muž drží tak blízko Morena, jako kdyby…

Zeth zatřásl hlavou. Nic mu do toho nebylo a už vůbec by neměl každého posuzovat tak rychle. Je to jen Morenova ochranka. Přesto mu ten muž přišel divný. Chápal, že byl maskovaný. Někdo šel zástupci Ridovi po krku, takže i jeho ochranka byla v nebezpečí, ale Zeth neměl pocit, že by ten chlápek byl voják. Měl odlišný postoj i chování. Nikoho nezdravil, nestál v pozoru ani neměl vojenskou chůzi. Dokonce měl za pasem pouze nůž a žádnou jinou zbraň. A jeho mikina postrádala jakékoliv označení.

Už od dětství byl strašně zvědavý a na vše chtěl znát odpověď. A s Monatem jeho zvědavost stoupala. Samotný mladík byl sám o sobě jedna velká záhada a Zeth zjišťoval, že i Monatovo příbuzenstvo podněcuje jeho zvědavost.

Pohlédl na své přátele. Honesta a Keram se zaujetím diskutovali o části zkoušky, kterou měli možnost vidět. Zdálo se, že Hony byla naprosto nadšená, což Zeth chápal. On sám vždycky nadšeně poslouchal bratra, když mu vyprávěl o armádě. Monato byl pro Honestu vlastně taky jako bratr, takže její radost z toho, co všechno umí, byla pochopitelná. Ovšem Keram se tvářil spíše šokovaně. Ani tomu se Zeth nedivil. Věděl, že jeho kamaráda armáda vždycky zajímala, ale nejspíše netušil, že specialisté mají tak náročné zkoušky, o samotném výcviku ani nemluvě.

„Doufám, že jste si to alespoň trochu užili,“ ozval se Moren, který se konečně vrátil. „Nevím, jestli vám to přidalo na klidu, ale tohle všechno, co jste viděli, umí celá Monatova jednotka a vlastně ještě více, protože všichni už jsou zkušení a mají za sebou spoustu misí.“

„Ty taky, že? Ty tohle všechno vlastně taky umíš,“ ozvala se Hony s nadšením a muž vedle Morena se uchechtl, na což zástupce reagoval protočením očí.

„Samozřejmě, jak jinak bych asi mohl být roky velitel.“

Zetha zaujalo něco jiného. Monatova jednotka. To by ovšem znamenalo Morenovu obrovskou důvěru, ale taky velkou zodpovědnost, kterou by mladík měl. Vzpomněl si na muže, které vyslechl tenkrát na zahradě.

„A je taky nejlepší, to musíš uznat. Jsem rád, že tentokrát bude velet. Jako nic proti Propenovi, je perfektní velitel, ale mám dojem, že Monato má přece jen lepší strategické myšlení.“

„Tak to jasné. Geny se nezapřou. Těžko by mohl být špatný stratég, když jeho strýc je nejlepším stratégem v armádě. Nevím, jestli je to pravda, ale prý Monata cvičil už od dítěte. To se nedivím, že je lepší než my všichni dohromady.“

Musel se pousmát. Měl vlastně docela kliku. Byl nablízku nejlepšímu specialistovi z celé Černé Desítky, to mohlo říct opravdu jen málo lidí. Stejně to bylo docela zvláštní, byli nejnebezpečnějšími členy celé armády, přesto měli obyčejné životy s obyčejnými starostmi. Člověk by řekl, že to budou samotáři, kteří zabíjí pohledem, ale opak byl pravdou. Netušil, zda se to týká všech členů, ale ani jeden z těch, se kterými se osobně setkal, nepůsobil jako chodící stroj na zabíjení. Kupodivu ani Moren.

Znovu na zástupce pohlédl a zase si všiml té neuvěřitelné podoby s Honestou. Kdyby nevěděl, že je to hloupost, řekl by, že jsou příbuzní. Když si ovšem přestal všímat těchto zbytečností, viděl pouze unaveného a starostmi zdeptaného muže. Zkušenosti i bolest měl jasně vepsanou ve tváři a Zeth si uvědomoval, že ten muž musel vidět a zažít věci, které by nikdo jiný nejspíše neustál. Co ho však děsilo bylo, že Monata čeká stejný osud. Taky ponese na bedrech zvěrstva, kterým bude přihlížet i rány, které utrží. Dokáže Zeth být dostatečnou oporou, aby Monata jeho profese nepohltila? Chtěl někým takovým být, ale nebyl si jist, jestli to opravdu zvládne. Nebyl tak silný jako Soi.

„Fajn, myslím, že je pravý čas vydat se zpět. Už začínám mít hlad a předpokládám, že vy taky,“ usmál se na ně Moren. Když ho Zeth sledoval, říkal si, že je to vlastně milý chlap. Možná dokonce o trochu přívětivější než byl Norm. Tahle myšlenka mu přišla natolik směšná, že se nahlas uchechtl a upoutal na sebe tak Honestinu pozornost.

„Čemu se směješ? Taky se chci zasmát!“

„Jen mě tak napadlo, že Moren působí trochu mileji než Norm,“ odpověděl jí pravdivě, ale dívka se mu nevysmála, jak původně předpokládal, naopak přikývla.

„Norm je skvělý, to jsi už určitě poznal, ale když jsme byli mladší, tak byl i docela přísný, na rozdíl od Morena. Ten byl pro každou hloupost, kterou jsme vymysleli a některé naše prohřešky dokonce kryl. Kdybych měla nějak rozdělit rozdíly mezi těma dvěma, tak Norm je strýček, který nemá moc zkušeností s dětmi zato Moren je spíše takový ten veselý táta,“ odvětila tiše, ovšem ne natolik, aby jí Moren neslyšel.

„To mi připomíná, že mi pořád dlužíte za to rozbité okno,“ otočil se k nim zástupce Rid.

Honesta se zasmála a nijak neodpověděla. Když to Zeth sledoval, trochu Monatovi záviděl. Ano, měl rodiče a nemohl si na ně stěžovat, ale necítil doma takovou svobodu, jakou viděl u Ridových. Bylo to…příjemné. Cítil se s nimi příjemně, přestože to nebyla jeho rodina.

„Tohle jsou absolventi X-dvanáctky. Chci z nich udělat zálohu pro Desítku, ale nejdříve bys je měl prověřit,“ podával Moren svému společníkovi složku.

Zetha tolik nezaujala informace o záloze, jako Morenova ochranka. Muž, než si od zástupce přebral složku, si sundal rukavice a Zeth se nemohl zbavit dojmu, že to mělo nějaký zvláštní význam. Nebo možná jen fantazíruje, přece jen je pohodlnější obracet stránky holýma rukama. Nejspíše začal už bláznit.

Vzpomněl si, jak se nechal od Monata napálit a na chvíli uvěřil, že je junior mimozemšťan. To byla jasná známka stavu jeho mysli. Asi by se měl poohlédnout po nějakém dobrém psychologovi.

„Pozor!“

Zeth se nedíval, kam jde a málem vstoupil do cesty rychle projíždějícímu armádnímu vozu. Morenův společník ho na poslední chvíli strhnul, ale okamžitě ucukl, jako kdyby snad Zeth pálil.

„Díky,“ zamumlal Zeth a sledoval, jak si muž rychle nasazuje rukavice.

„Podívám se na to doma,“ pronesl k Morenovi a rychlým krokem přešel k autu, kde se posadil na místo spolujezdce.

Moren nadzvedl obočí a střelil pohledem po Zethovi, který muže zmateně pozoroval, ale nijak se nevyjádřil. Nasedl do auta a počkal, až se k němu připojí i jeho mladí společníci. Čekala je večeře, která, jak doufal, snad proběhne v klidu.