Monato běžel jak nejrychleji mohl, aby se přesvědčil, že jeho lidé jsou v pořádku, protože vysílačky byly naprosto hluché. Výbuch sice zasáhl domy daleko od hlavní budovy, přesto měl obavy. Nehodlal dopustit, aby ztratil byť jednoho jediného člena Desítky. Nebude sledovat jak jeho jednotka umírá. Znovu už ne.

Doběhl před vchod a připravil si zbraň. Zabušil na dveře jejich tajným kódem a nesmírně se mu ulevilo, když mu Talon otevřel.

„Chtěl jsem tě informovat o situaci, ale vysílačky jsou hluché,“ pronesl jeho kolega, jakmile ho vpustil dovnitř.

„Já vím, proto jsem se vrátil zpět. Jaká je situace?“ zeptal se Monato, zatímco si ždímal mikinu. Předpokládal, že brzy opět bude venku a nemělo smysl se znovu převlékat. A adrenalin způsobil, že mu ani nebyla zima.

„Propena a Baie jsme přesunuli do sklepa, je s nimi Ray. A nejspíše už vím, proč se nahoře střílelo,“ odvětil Talon a za jeho zády se objevil Seraph.

„Už jsem to říkal, mrtvoly jsou dobré,“ usmál se Seraph a Monato si odpustil poznámku o jeho podivínství.

„To jo. Vzal jsem s sebou tady toho cvoka a zatímco jsem se prohraboval papíry, tak Seraph si hrál s tím oběšencem a objevil tohle,“ vysvětlil Talon a podal Monatovi několik kovových věcí, které na první pohled připomínaly náboje, ovšem Monato poznal, co to je.

„Schránky na pašování dokumentů?“

„Ano, ten chudák je musel spolknout před tím, než ho zabili. Sám se pověsit nemohl, měl totiž zlomené ruce i nohy,“ pronesl patolog s podivně vášnivým výrazem.

„A obsah?“ zajímal se Monato.

„Ten tě bude rozhodně zajímat. Podívej,“ řekl Talon a vedl Monata ke stolu, kde bylo rozloženo několik dokumentů, „tady jsou jména lidí z vlády, kteří pracují pro povstalce. Tady zase přesný seznam zbraní, které byly povstalcům poslány, ale tady,“ poklepal na jeden z papírů, „je hotový poklad. Zrovna jsem to chtěl prověřit, když se ozvaly ty výbuchy.“

Monato si dokument pozorně prohlédl a překvapeně zamrkal: „Tajné chodby?“

„Jo. A jelikož to ten nebožtík měl v žaludku nebo teda Seraph to vlastně našel v kalhotách, ale to je fuk, tak o nich pravděpodobně povstalci neví. Jedna vede do dolů, ke kterým máme namířeno. Jedna do vesnice na východě a ta poslední končí kousek od místa, kde máme auto,“ nadšeně oznámil Talon.

Mladý velitel se zamyslel. Pokud ten plánek byl správný, tak cesta zpět k autu by byla o dvě třetiny kratší, protože vedla přímo. Taky k dolům by to trvalo přibližně den. Pokud by se jim podařilo dostat Propena a Baie k autu, tak by mohli okamžitě kontaktovat velitelství a dostat je do nemocnice. Zbytek týmu by mohl tajně pokračovat v misi do dolu dvanáct. Mělo to ovšem háček, povstalci je sledují. Pokud by náhle zmizeli, tak by dříve či později ty chodby objevili a byli by jim v patách. Co víc, Desítka by byla víceméně v pasti.

„Přemýšlíš, jak je využít? Nechceš spoléhat na náhodu, co?“ zeptal se po chvíli Talon.   

„Tak nějak,“ pronesl nakonec Monato. „A už jsem na to přišel. Mám rovnou čtyři verze toho, jak budeme postupovat. Nejdříve zabalíme zpátky ty dokumenty. Vezmeš si je k sobě, musíme je dostat k Morenovi a u mě by nebyly zrovna v bezpečí.“

Talon začal sbírat papíry a balit je zpět do schránek. Mezitím Monato vytáhl otcův deník a otevřel ho na poslední straně. Už ho měl přečtený a rozhodně netoužil, aby se dostal Neovi do rukou. Co víc, v případě, že se vše pokazí, musí Morenovi nějak předat zprávu, tak začal psát. Věřil, že Talon se zpět dostane, přesto použil šifru. Vlastně to byla šifra v šifře. Taková, kterou s jistotou pochopí pouze Moren.

„Talone, doufám, že si pamatuješ, co jsem to včera řekl. Pokud všechny moje plány selžou, tak je na tobě, abys kluky dostal domů. V takovém případě předáš tohle Morenovi a řekneš mu, že se má podívat na poslední stranu,“ podal deník Talonovi, který ho s nesouhlasným pohledem přijal.

„Doufal jsem, že díky nálezu tajné cesty se tomu vyhnu, šéfe,“ pronesl zamračeně.

„Já vím. Taky bych byl rád, kdyby vyšel některý z mých plánů, ale musím myslet na nejhorší. Už jsi měl Desítku na starosti, takže to v pohodě dáš.“

„Víš, že o to nejde. Pořád si myslím, že vydat se do rukou těch magorů je sebevražda.“

„Pro mě ne. Musím toho ještě hodně udělat, takže se hned tak zabít nenechám a nějakou tu jejich vzteklou ránu bych přežil,“ usmál se Monato.

„Šéfe, Seraph mi řekl, jak se někdo vyřadil na těch mrtvých, které jsme našli. A na tom nad náma vlastně taky. Pochybuju, že by se spokojili jen s nějakou ránou,“ odvětil Talon a Monato Serapha v duchu proklel.

„Jsem zbraní, kterou by chtěli využít proti Morenovi. Těžko by jim pomohlo, kdyby mě mučili. A i kdyby, mám celkem tuhý kořínek a vysoký práh bolesti. Jsme vojáci, Tale, máme patřit mezi to nejlepší, co má armáda k dispozici, takže bychom se podle toho měli chovat,“ zvážněl Monato a vydal se do sklepa, aby zkontroloval, že tam ty chodby opravdu jsou a že jsou použitelné. Talon ho s povzdechem následoval. Měl pocit, že Monato ochranu jednotky bere až moc vážně. Ano, byli vojáci a vojáci na misích umírají.

Najít vchody do chodeb jim netrvalo moc dlouho, přestože byly opravdu důmyslně skryté a jeden člověk by se k nim nedostal. Po krátkém průzkumu se přesvědčili, že chodby jsou použitelné a zjevně v dobrém stavu. Monato ještě zkontroloval Propena a Baie. Oba spali a jejich stav se ani nezhoršil, ale ani nezlepšil. Podle Raye to sice bylo dobře, přesto by měli spěchat s návratem.

Sotva vyšli nahoru, zavolal na ně Coil, který byl u okna na hlídce. Podal Monatovi dalekohled s termovizí a ustoupil, aby se velitel mohl podívat, kam mu ukazoval. Po chvíli mladík dalekohled předal Talonovi, aby se taky podíval.

„Co to - “ vyhrkl Talon, jakmile se rozhlédl. „Co mají ksakru v plánu?“

„Určitě nic pěkného,“ pronesl Monato a obrátil se na Coila: „Zajdi se podívat nahoru, jestli jsou i vzadu nebo jenom tady. Buď opatrný.“

„Jasně, šéfe,“ popadl Coil dalekohled a zamířil do horního patra.

„Řekni mi nějaký důvod, proč s sebou přitáhli zajatce? A jak se sem vlastně dostali, když je řeka rozbouřená?“ zeptal se Talon Monata.

„Oproti nám, povstalci mají výhodu znalosti terénu, takže nejspíše znají jiný, méně nebezpečný brod. A zajatci? To je celkem jasné, nemyslíš?“

„Chtějí, abychom se vzdali. To jsou takoví zmetci!“ zanadával Talon. „Co budeme dělat?“

„Záleží jestli jsme obklíčení nebo ne. Pokud ne, tak budeme bojovat a postupovat podle některého z plánů. Tady vepředu je jich jen šest, to je směšné, když stojí proti nám, jenomže se obávám, že mají nějaké eso v rukávu. Musíme doufat, že se nebudeme muset uchýlit k plánu D. Věřím, že by jistě byli pohostinní, ale pětihvězdičkový hotel by mi asi nepřipravili a já jsem přece jen zvyklý na pohodlí,“ uchechtl se Monato a Talon se neubránil úsměvu. Ten kluk dokázal vtipkovat i v takové chvíli.

Zažil toho u Desítky i předtím u sedmé jednotky hodně, ale někoho takového ještě nepotkal. Ale věřil mu. I když se mu některé Monatovy plány nezamlouvaly, tak věřil, že je z každého průšvihu vyseká. Možná by nebylo na škodu, kdyby obnovili zvyky, které měli kdysi, když byl velitel Moren. Mohli by se více poznat a trávit spolu čas i mimo mise a tréninky.